Steenhouwer vytáhl seznam bytů. Množství paniček z Karlína, Poříčí, z Florence se ucházelo o ubytování artistů. Byli to vzácní podnájekmníci, pořádní, skromní, šetrní, nikdy nepřicházeli příliš pozdě, nikdy nezpůsobili žádnou nepříjemnost. Odespali si svých patnáct nebo třicet dní, zaplatili, naložili kufry, zmizeli ve světě a za pět nebo za deset let se najednou objevili, jako by tu byli včera, a dožadovali se téhož pokoje, téže ranní kávy s rohlíky a téže obsluhy jako tehdy.
Varietní artisté byli malá, ale důležitá složka karlínského života a sám Karas jako ředitel od první chvíle cítil, že jsou to jiná odrůda téhož štěpu než cirkusáci. V cirkuse jeli všichni stále pohromadě, většinou spolčeni na celý život. Byla to jako vesnice na kolech, vezli si s sebou stále svůj domov se všemi jeho vzájemnými pletkami, trudy a radostmi, které vytvářely opravdové společenství. Cirkusáci byli všude doma, varietníci byli všude cizí. Neměli s kým si pohovořit, neměli krom svého vystoupení žádných zájmů, bloumali světem v trvalé zamlklosti a probudili se jen, když se setkali s jiným artistou. Pro žádnou skupinu lidí nebyl pojem "denního stolu" tak důležitý jako pro lidi z varieté. Praha, Vídeň, Paříž, Varšava, Londýn - život pro ně byl tam jenom v té a v té kavárně, jejíž adresu měli ve svém odborném listě a kde se mohli sejít s lidmi stejného cechu a osudu, aby s nimi vedli věčně tytéž hovory o jízdních řádech a celních prohlídkách, o ředitelích a kapelnících, o tom, který společný známý byl kde v kterém programu a kde nastala nějaká změna ve firmě, jak říkají společenství aspoň dvou jevištních umělců. V tomto trudném, studeném a samotářském životě byl každý dočasný byt velkou a důležitou událostí. Hotel byl pro ně stejné poustevničení jako ostatní život a byl jim i drahý, kdežto byt v rodině jim dával za menší peníze i kousek prostého lidského styku, kousek životního tepla. Notýsek s adresami bytů byl cestovní nezbytností každého z nich, nazdažbůh si do budoucna zapisovali každou informaci o kvartýrských kteréhokoliv města v Evropě, a když zůstali u kavárenského stolu nebo ve vlaku sami, byla to jejich věčně poutavá četba. Jedny zápisy jim budily vzpomínky na někdejší pobyt a jiné rozpoutávaly představy o příštím pohodlí a blahobytu.
Někteří jezdili se svými manželkami, které však byly postiženy stejnou nostaligií života bez kořenů a bez domova. Část jich měla aspoň jeden kout ve světě, do něhož se v letních měsících vracela k osvěžení a odpočinku. Nehůř na tom byli ti, kteří se oženili s artistkou a z nějakého důvodu nemohli s ní utvořit firmu, ba ani být v témž programu. To postihlo i švýcarského konservatoristu Ludvíka Wächtra, který jednoho dne shledal, že má mnohem větší úspěchy jako komik na scéně než jako druhý houslista v orchestru,dal si směšné jméno Bimbam Bimbam a začal jezdit světem jako clownský humorista. Na jedné štaci se zbláznil do krásné Chorvatky, která předváděla volnou dresuru foxteriérů. Vzali se a jezdili spolu, ale po čase se museli rozejít. Její psíci se tak zamilovali do svého veselého pána, že je paní Wächtrová nemohla zvládnout. Pokud byl Bimbam Bimbam někde v zákulisí, pracovali foxteriéři nepozorně a nedbale; když měl sám své vystoupení, řvali v klecích a dobývali se k němu, že byli z toho úplně uštvaní. Paní Wächtrová se pokusila nejbláznivější z nich vyměnit, ale nebylo to nic platné, přítulnost k panu Wächtrovi působila jako nákaza na každé nové zvíře ve smečce.
"Má zlatá Milico", řekl jí jednou Bimbam Bimbam, když se psi vydrali nějak z košů a vřítili se vprostřed jeho čísla na jeviště, "nedá se proti tomu nic dělat - já mám patrně vyslovený fox appeal!"
A na vahách mezi manželstvím a psíky rozhodli se po rtisticku pro psíky a dali rozkaz agentuře, aby je rozvedla. Od té doby se Bimbam Bimbam setkal se svou Milicou a jejími foxteriéry jen tenkráte, když měl nastoupit do neznámého města. Ze čtrnácti důn, které si uvolňoval pro ohledání publika, čtyři věnoval návštěvě u své paní.
"Pořád je to hezčí", říkával spokojen, "než manželství krotitele Barona s krotitelkou Irmou Condé. Ti se vzali z čisté dompteurské vášně. On má čtyřiadvacet tygrů, ona má dvacet lvů. Snili o tom, jaký to bude harmonický žovit, ale do svatby se ještě nenašlo varieté, které by do jednoho programu angažovalo čtyřiačtyřicet bestií. Člověk míní a němá tvář mění".
Pan Bimbam Bimbam byl na rozdíl od většiny artistů znamenitý společník, přívětivý, hovorný a dětinsky veselý. Chodil vznešeně, vypadal majestátně, ale když cítil, že se po něm lidé dívají a že si šeptají, co je to asi za zamenitou goethovskou osobnost, najednou si nasadil klobouk napříč, ruku strčil za vestu a rázem jim udělal z Goetha Napoleona. Rád si poklábosil s personálem a zvláště pan Dvořák v portýrce byla jeho oblíbená denní zastávka. Jednou si všiml, že pan Dvořák volá z vrátnice svépozdravy ještě dřív, než se přicházející objevil u dveří nebo u okénka. Pan Bimbam se ho zeptal, jak to dělá, že o každém předem ví, a pan Dvořák se mu přiznal, že si navykl rozpoznávat všecky domácílidi podle kroku. To bylo něco pro pana Bimbama; za tři dny už šel po schodišti týmž lenivým, šoupavým krokem jako Steenhouwer a hrozně se chechtal, když se z portýrky ozvalo:
"Dobrý večer, pane sekretáři!"
Velmi byl pan Bimbam překvapen, když se setkal s ředitelem Karasem. Vrtěl hlavou, jak je poměrně mlád, ale ještě víc byl udiven, když v něm poznal člověka z praxe, který sám opravdu mnoho dovedl.
"Vy jste bílá vrána, direktore", říkával Vaškovi, "ředitel, který něco umí, ten už bude pomalu existovat jen ve vykopávkách. Kam člověk přijde, všude je rozvalen jen pan podnikatel se svou spekulací a vedle něho bývalý obchodní cestující jako odborný ředitel. Jejich první starost je mít kožich a cylindr a prsteny a těžké cigáro v bílé špičce a vypadat nějak prominentně. To je vám až komické, jak teď člověk natrepí pořád týž typ a tentýž předstíraný tyátr. Za mých maldých let bývali direktoři lišáci, všelijací bývalí šlejfíři z jarmarku, ohromná sorta tažených chlapíků, v kterých se člověk hned nevyznal a s kterými si musel chvilku pohrát, než jim přišel na jejich chytristiku. Ale v každém z nich něco bylo. Kdežto teď ani člověk nemusí zaťukat a už to duní prázdnotou. Zato dělají figuru. Figuru přede mnou, který bych jim předvedl milion figur, každou jinou! Jen figuru té slavné dnešní prominentní osobnosti bych jim nedělal, to by bylo pod mou důstojnost! Tomu se učí až každý agent s vázankami, jak si má sednout a povytáhnout kalhoty, jak si má nad stolem promnout ruce, jak si má uhladit vlasy, jak se má tvářit unaveně nebo lhostejně. Věříte, že jsou už direktoři divadel a cirkusů, jejichž největší pýchou je, že byli jmenováni komerčními rady? To je ta hrůza nové doby: tady jde chlap beze zbraně mezi tygry, tady jiný letí vzduchem třicet metrů nad zemí a jiný žonglíruje osmdesátikilové koule a nad tím vším leží roztažen pan komerční rada, který před deseti lety zkrachoval s prádlem nebo s dutinkami na cigarety. Věřte mi, vy jste bílá vrána, ale jen se proboha nepočerňte. Vy jste přece dost silný sám za sebe, abyste nemusel nabírat alury prominentní osobnosti".