Čím více pan Bimbam poznával Vaška ve všech způsobech jeho jednání, tím více byl jím nadšen.
"Váš synovec je v nejkrásnějším rozběu", říkával důvěrně Steenhouwerovi, když se trochu zasvětil do domácích poměrů, "vydrží-li, bude Varieté Humberto rájem artistů a světovou slávou vašeho města. Všecko se dnes řítí do humbuku, on věří práci. A věří lidem, to ani on sám neví, co jim dává. Většina lidí je z dobrého materiálu, ale neví o tom. Teprve když cítí důvěru, poznají, že s tím dobrým, co v nich je, mohou taky dobře hospodařit".
Večer však byl pan Bimbam Bimbam málomluvný a skoro nezvěstný. Potuloval se pořád po hledišti tísnil se o přestávce v kuloárech a druhý den přicházíval do ředitelství a jen vrtěl hlavou.
"Podivuhodné obecenstvo", říkal, "já si s ním nevím rady. Všude, víte, má publikum nějaký určitý, výrazný charakter, nějakou dominantu. Někde je od základu veselé a rozpustilé. Někde je těžkopádné a nechápavé. Někde je dětinské a prostomyslné. Tomu se člověk může přizpůsobit a podle toho nanášet barvy. Ale tady je to všecko nějak složitější. Ti lidé přicházejáí sem do zábavnío podniku jako s trémou. Jako by nevěděli, co je čeká. Jsou zaražení, jsou chladní, člověk by si někdy zoufal, jaký je to led. Ale přitom jim nic neujde, všecko vidí, i chybičku i dobrý trik, všeho si všimnou a všecko ocení. A pomalu se dostávají do varu. Nevím ještě čím, ale myslím, že muzikou. Nejen tou, která se hraje v orchestru. Je ještě jiná muzika, ta, o které se nepřednáší na konservatoři. Víte, každá dokonalá věc je svým způsobem muzikální. Ti lidé zde to nějak vnímají, protože docela zřejmě vidí, jak se rozzáří, když se něco dokonalého provede. A pak je v nich také šelmovství. Dovedou se smát, až slzí. Nevím, jak to všecko spojit. Řekl bych chytrost a dobré srdce, ale to je těžko určit jen tak ze vzduchu. Ale povím vám, že pan Bimbam Bimbam má s tím starosti. Myslím, že bude nejlépe, když pan Bimbam Bimbam před těmito lidmi zanechá spekulace a bude prostý a lidský".
Pak přišla chvíle, kdy Bimbam přestal filosofovat a zalezl do své šatny, aby se soustředil. Večer se objevil změněn v groteskně směšnou figuru, tlachal pošetilosti, pdal a potácel se, maličký lidský červíček, kterému se přihodí padesát nehod v pěti minutách, ale který pořád vytrvale pokračuje ve svém. Lidé v hledišti zrovna třeštili smíchem a sympatiemi. Bimbam Bimbam se stal heslem dne a připravil divadlu Humberto patnáct vyprodaných představení.
"Co tedy pro příští rok? Zavážete se nám na celý měsíc?" ptal se ho Václav Karas, když se program končil.
"Ano", plácl pan Bimbam Bimbam do nastavené dlaně, "a stačím-li si vymýšlet nové věci, chtěl bych tu být každý rok. Pracovat pro toto divadlo a pro tohle publikum!"
IV
Nejspokojenější v novém prostředí byl snad Antonín Karas. Jeho první čin byl, že před prahem ředitelny, než do ní vstoupil, vyňal portmonku a těžkými prsty z ní vylovil papírek. Rozbalil jej: byl v něm lesklý dvacetifenik. Ten dvacetifenik, jejž Vašku dostal, když po prvé nosil lvíčata. Nyní vytáhl Antonín Karas z kapsy kladivo a hřebík, poklekl a památný ten penízek přibil pro štěstí na práh. Pak teprve vstoupil dovnitř.
Divadlo byla haluzna nesmírná, ale jemu se měnilo v rodnou chalupu. Prolezl je od půdních trámů až do sklepů, proklepal zdivo, prohlédl maltu, omakal nátěry, přezkoumal kliky a zámky, kohoutky a pípy a už viděl plno věcí, které bude nutno kus po kuse vyspravit. Večer proletoval jak ostříž mezi šatnářkami a biletáři, kolem bufetu a restaurace, mezi pokladnou a orchestrem, ale ve dne byl z něho ten starý zednický fuškář a melouchář, který pořád měl kde co vylepšovat. Na zimu by byl nejraději ucpal všechna okna mechem, naštípal dříví, ovinul pumpu slaměnými provazci a do kotců na dvoře strčil krmníka; to však v divadle nešlo a Karas si své venkovštější radosti našel ve Smetanově mlýně. Dvakrát třikrát v týdnu si tam zaskočil, aby si popovídal s Burešem o starých časech. Ale to nešel nahoru do měšťanského salonu pana otce, kde se blyštil empirový nábytek se starými hodinami s orlem a zeměkoulí, s porculánovými soškami a vázami, s rytými sklenicemi a s podobiznou Smetanových rodičů v miniatuře na slonové kosti, ve voskovém reliefu pod sklem, v černých stříhaných siluetách a v blednoucích daguerotypiích. To si raději zašel dozadu do mlýnice tohoto starobylého mlýnu hřebenáče a ponenáhlu jako starý sekerník opravil kobylici, vylepšil lub a zavěsil pod koš nový korčák. Od rna do noci měl tak pořád co dělat; a když se na jevišti objevilo poslední číslo a šatnářky se připravily na závěrečný ruml a biletáři se rozsestvili u všech východů, aby je včas otevřeli a zahákovali, Antonín Karas vklouzl na svou reservní židli v orchestru a znamenitě si na rozloučenou s bohatým dnem zatroubil Pochod Cirkusu Humberto.
Některý den mu to všecko ještě nestačilo. Vyčkal v portýrce u pana Dvořáka, až všichni odevzdali klíče svých skřínek a dveří, popřál jim i panu Dvořákovi dobré noci a vyklouzl ven, dolů na Poříč, do Bílé labuti. V letních měsících tam ještě zastihl zahradní koncert kapely 102. pěšího pluku, v zimě si našel místo mezi poříčskými sousedy v předním táhlém kvelbu restauračním. Byli to starší zazobaní živnostníci a obchodníci z okolí, pekař, brašnář, konfekčník, čepičář, železní, jak je tak nahromadila ulice, zachytávající nával venkovského lidu. Některý z nich byl i domácí pán a všichni tu při truňku hořkého ležáku s hustou bílou čepicí spokojeně přemílali pražské sensace. Tehdy to byli ponejvíce zprávy o chystané výstavě; to bylo plno řečí o tom, co se tam připravuje, jaká kolosální produkce je Průmyslový palác, celý ze skla a železa, jakou za ním inženýr Křižík chystá fontánu, co tam bude všelijakých pavilonů, vždyť i tuhle karlínský Srnec, špeditér, se chlubí, že tam bude mít dva, a je z toho celý jelen. Ale hlavně si tu ti popiječi libují, co tam bude pivovarských pavilonů, restaurací, ochutnaváren, vináren a uzenářských i lahůdkářských kiosků, i turecká kafírna tam bude i bodega a dva Češi z Brím prý tam zařídí pravý American bar s černochy, takže Pražáci, doufejme, žízní nezajdou a budou mít celé léto kam chodit.
K tomuto stolu starousedlíků tedy přisedává Antonín Karas, a on, který nikdy nebyl příliš řečný, tady po šech starých zkušenostech rozvazuje, vykládá sousedům o cizích městech a zemích, jak se kde jí a pije a jaké jsou ve světě všelijaké ženské. Tu si ti poříčští zouové rádi ještě sklenici nebo dvě přidají na takový zajímavý rozhovor s panem inspektorem, člověkem scestovalým; a rozkuráží-li se trochu, jdou to ještě dorazit naproti k Buckovům nebo k Rozvařilovům, za zpěváčky, kteří mají sice již po programu, ale za pár piv rádi dají něco k lepšímu.