Tak si Antonín Karas, zedník, užívá krásného životního podzimu, konečně mezi svými, konečně mezi Čechy. A starý Kerholec jen na něho závistivě hudruje, což jemu se žije, Karasovi, když je sám, ale kdyby tak měl ženu a tři hladové kluky, to by se musel jinak uskrovňovat. A Karas se škvíří, jak to na sekáče placmistra dolehlo: s kolika ženskými ve světě frajeřil, až ho tuta zrzavá skřípla, ta ho dostala pod komando a pod pantofel; když si někdy přece jen odskočí na pivo, zouvá si už u karlínského viaduktu boty a doma po pavlači se šourá o špičkách. Ale kluci už mu rychle dorůstají, hezcí hoši to sjou, vysocí, urostlí, po mámě Engličance. A hodní hoši to jsou, do cirkusácké práce šli vždycky jakod diví. Nejednou na ně Karas koukal, že lítají po šapitó jako kdysi Vašku v novém a hned trojím vydání. Však je tady i Vašek měl rád a poctivě je všemu učil; asi mu, chudákovi, bylo teskno, když proháněl manéží Kerholčata a jeho vlastní Petřík byl zalezlý u strýce Franse s knížkou. A teď už je nejstarší z nich, František, Ferenc, po kmotru Vosátkovi, fit a na jaře půjde s cirkusem Henryho do světa. Sám si to místo našel a rodiče ovšem souhlasili, u Kerholců nevládla žádná sentimentalita. Za rok půjde k cirkusu druhý, Karel, a po dvou letech třetí, Honza. A Petříček Karasů bude zatím pilný student, osm let gymnasia, čtyři léta university, pak snad na rok někde jako volontér a pak už se postaví sám do života. Tak aspoň počítá jeho táta. Celkem se mu to kryje se smlouvou v divadle. Až bude o Petříčka postaráno, budou rodiče volní a mohou se vrátit ke kočovnému životu a obnovit zase Cirkus Humberto.
Václav Karas ví, proč občas tyto výhledy v domácím hovoru rozpřádá. Musí nějak utěšit Helenu, která v Praze, v té milé, srdečné, vlahé Praze začíná chodit jako bez ducha. Vašek chápe dobře, co se v í děje, rozsypal se jí překrásný domeček z karet. Najednou zmizelo všecko, co milovala, rodiče, přátelé, cirkus, koně, zvířata, maringotka, publikum, potlesk a ovace. Místo vábného putování světem najednou je připoutána k městu, kde většinouslyší cizí řeč. Z praktických důvodů si vybrala byt nedakeko Varieté, naproti v rohovém domě u dráhy. Hezký byt sám o sobě, ale jednou frontou oken jde proti šedivému pilíři železničního viaduktu. Celý den se tud ívají na kamenné kvádry, nad nimiž se jim nahoře občas vynoří obrys lokomotivy a vagonů. Utěšovali se předem, že pohled na jedoucí vlak je cosi veselého a příjemného, - kolikrát na svých zájezdech mávali z vozů a s koní rychlíku, který se s vlajícím rachotem řítil podél jejich cesty! Ale zde, běda, brzy poznali, že ve městě je to něco docela jiného. Vlaky se jim před okny valily zpomaleně, zesilujíce rachot kol a úpění kolejnic. Závoje dusivých dýmů, protkaných mastnými sazemi, snášely se do ulic a v noci hřmělo temné dunění spáčům do snů jako stle opakovaná hrozba. Den za dnem, noc za nocí se tu sunuly řady špinavých vozů s mechanickou pravidelností, rozdělujíce čas na úseky bezútěšné marnosti. Helena Karasová byla v tomto prostředí zachvácena neúkojným steskem. Ani úspěchy jejího muže, ani šťastné vyváznutí z rodinné katastrofy, ani srdečná oddanost Alice Kerholcové nedovedly ji vzpružit, a Vašek tedy v ní podporoval to poslední, co ještě udržovalo její vůli: vědomí povinnosti k dítěti. A jako sladkou odměnu za dlouhou zkoušku trpělivosti dával jí na konci té lhůty znovu zazářit nejsladší pro ni vidinu, Cirkus Humberto.
Jemu samotnému proběhla první sezóna jako voda náhonem. Přes to, že teprve sbíral první zkušenosti stálého divadla, měl program za programem stále přitažlivý a obliba, kterou si získal šťastným nástupem, zůstávala mu věrna. Divadlo obsáhlo půl třetího tisíce osob a ceny byly vysoké, lóže stála celé čtyři zlaté. Polovina jeho večerních představení vynesla vyprodaný nebo téměř vyprodaný dům, odpolední pořady o nedělích byly vyprodány vždycky. Pan Achilles Breburda, který měls vé zkušenosti, gratuloval mladému řediteli a horlivě uznával jeho obratnost v sestavování poutavého repertoáru. A Frans Steenhouwer si mnul ruce, když účtoval vysoké příjmy pokladny i stoupající podíl z výnosu restaurace. Kdyby se to udrželo, bylo by Varieté Humberto zlatý důl.
Ale ještě sám závěr prvního roku je poučil, že jejich možnosti nejsou nekonečné. Přes rady Breburdovy chtěl Vašek pracovat až do konce června. Pražští jeho přátelé ho v tom utvrzovali, slibujíce mu nový vydatný zdroj příjmů v nesčetných cizincích, které do Prahy přivábí zemská výstava. Zatím však od chvíle, kdy se výstva otevřela a kdy se Praha octla v horečce svých slavnostních dnů, návštěvy ve Varieté silně ochably. Všecko se hrnulo jenom na výstavu a zůstáalo tam až dlouho do noci.
Bylo to jako jedno veliké národní opojení. Sto let práce a vývoje České země stálo tu na odiv v tisícerých exposicích a ze všeho toho bohatství tvorby a výroby rostla bezpečná jistota nového příštího rozmachu. Lidé byli omámeni velkolepostí a mnohostí podívané, byli uchváceni ruchem, který se na výstavišti rozvíjel, radovali se ze slávy, která se na Prahu snesla. A nemohli se večer rozloučit s výstavou, dokud nezašli k barevným zázrakům tryskajících a padajících vod, kde se jejich nadšení z krásy a velikosti slilo s citovým dojetím a uvolnilo si ve vlahé letní noci zpěvem vroucí písně Tylovy.
Výstava, výstava, výstava bylo jediné heslo města i země. Všechno bylo obráceno tam ke Královské oboře, všechno žilo radostným rytmem výstavní slávy. I ti národní zpěváci v lidových šantánech se přizpůsobili mocnému proudu. Kuplet mladého kandidáta mediciny Prágra stal se vůdčím motivem všech výstavních radovánek: "Vždyť jsme jen jednou na světě... mládí a láska odkvete... stáří přichází kvapem vstříc... tak mladí se nesejdem víc!"
A ti, kteří chtěli této mladosti užít, zpívali si nejnovější odrhovačku:
Kdo máš prach a nejsi cápek
a miluješ legraci,
zajdi sobě na výstavu
po té denní štrapaci...
A večer jim všechny kapely ve výstavních restauracích a vinárnách musely znovu a znovu hrát Šeborův pochod: "My jsme páni od fontány..." Kuplet, který se stal hymnou.
Výstava žila, ale co nebylo v jejím ohnisku, pohasínalo. Také Théâtre Varieté Humberto na kraji Karlína zůstalo bez návštěv a Václav Karas doplatil na ten pokus vydatnou částkou svého zisku. pak na něj po prvé dolehlo, co dosud za celého života nepoznaclass="underline" neměl co dělat. První týdny se pokusil užít světa jako ti druzí. Denně putovali s Helenou na výstaviště. Ale to bylo příliš málo pro jejich energické povahy. Dali tedy Petříčka do opatrování dědečkovi Karasovi, který s ním odjel na prázdniny do Horní Sněžné. A Vašek s Helenou se pustili na cestu Evropou, hledat v lázeňských městech letní divadla rozmanitostí a na různých místech roztoulané cirkusové podniky a vyhlížet v nich nové neznámé síly pro příští pražské programy.
V
Mohutné fanfárové marše dští trioly do nástupu siláckých atletů, překotné kvapíky ubíhají pod kmitem zlatých kuželů a pod perlením barevných míčků ekvilibristických čísel, valčíky se touživě plouží tmou a ovíjejí mámivou krásu žen na scéně, polky skočmo uvádějí padavé a ptácivé komiky, italské, španělské, americké rytmy plní vzduch i sluch dráždivou směsí exotiky od všech oceánů a česká starosvětská sousedská či obkročák tvoří srdečně domácké výplně všeho toho nevídaného a neslýchaného. Baculatý pan Pacák zná svou věc a čeští muzikanti pod jeho taktovkou sviští smyčci, troubí a hudou, bijí v kotle, bubny i střmen se vší tou zpěvně melodickou i tanečně rytmickou vášnivostí, která pulsuje krví lidu, z něhož vyšli.