Byl v Praze člověk, který s velkým obdivem oceňoval vzestup, jejž Karas divadlu přinesclass="underline" pan Achilles Breburda, traktér a hoteliér. Zápasil s tím pět let a nevyhověl, proto mu tím více imponoavl muž, který to dovedl od prvního vkročení. A Breburda měl proč zářit. Za prvé mu Varieté nyní znamenitě vynášelo. Za druhé slyšel všude samou chválu a vysocí pání ve sněmu najednou mu gratulovali k požitkům, které jim nové ředitelství jeho podniku připravilo. A za třetí Karas pamatoval na "špeciální gusto" bratří Breburdů a měl v každém programu nějakého "krále svalstva", s nímž se Breburdové mohli změřit v řeckořímském. Mívali na zákulisní žíněnce velké úspěchy, úspěchy tak nápadné, že si Karas začal na to dávat pozor. Brzo tomu přišel na kloub. Vrchní číšník Šebele, který jim soudcoval, upozornil každého siláka hned po příjezdu, jaký je koníček pánů Breburdů. Kdo s nimi zápasil, měl se ve varietní restauraci znamenitě. Ale kdo to dovedl s nimi prohrát, ten tu měl hotový eden, toho zanesli vším možným, za toho platli útrat a ještě mu na rozloučenou dali stříbrnou tašku na doutníky nebo řetízek k hodinkám. Pan Šebele to uměl zařídit a měl se přitom taky moc dobře. Atleti se na něho koukali jako na managera, který má právo na svůj podíl, a pan šéf, hrdě se vzpínající, že zvítězil nad šampiony Eropy, náramně si pěstoval pana Šebeleho, který s píšťalkou v ústech byl takřka úřední svědek jeho zápasnických triumfů.
Achilles Breburda žil tedy na výšinách spokojenosti a velice se znepokojil, když náhodou u šlechtického stolu ve sněmovní restauraci vyslechl rozhovor o tom, jaké enormní gáže ředitel Karas platí, aby přivedl do Prahy nejlepší varietní síly. Na to blažený pan Breburda nikdy nepomyslel. On své někdejší silácké programy sestavoval hrozně lacino, hlavní věc bývalo vydatné stravování. Platit sto zlatých i více za jedno vystoupení zdálo se mu šílenstvím. Zachvěl se tedy stachy, aby mu ten mladý direktorský blázen přece jen v domě nezkrachoval a nenechal ho nakonec na holičkách. A jestli nezkrachuje, jestli s tím hospodařením vychází, muselo se myslit na to, aby přes všecky smlouyv neutekl někam za lepším. Břetislav a Ctibor přikyvovali k jeho obavám, by mínili, že by se vůbec s divadlem mělo něco provést, když je teď v takovém rozkvětu.
Tak se stalo, že o jedné zvlášť zdařilé premiéře vzkázal pan Breburda Karasovi, aby ho přišel v přestávce navštívit v lóži.
"Dou dál, Karásečku, jen dou dál", vítal ho na zaklepání, "sednou si tuhle na ten fotelíček a podaj mi svou pracku. Vono se to každj den nepřihodí, aby člověk mohl stisknout šťastnou ruku. A tu voni maj, Karásku, to je marný, to voni maj. Takovejhle program namontovat, to by nevynalez ani ten zázračnej eletrotechnikr Křižík. Mně můžou věřit, dyž jim gratluju, já přec už něco viděl a zkusil. A povím jim že jsem původně tohle vůbec nečekal. Dyť já, človíčku, původně měl z nich hroznej vítr! Vědí, já byl tu v tý branži zvyklej na samý monumentální figury, vod metráku nahoru, a najednou přišli voni, já si řek, pro pána Jána, jakpak von to má utáhnout, dyk von je s vodpuštěním kohoutí váha. A dyž pak přišla ta velká voda, jak se utopilo těch dvacet pionýrů na Štvanici, já jsem si připadal jako jedenadvacátej. Dyk sem byl taky pionýr přes varieté, ne? Já jsem si říkaclass="underline" I ty můj pane Jane Nepomucenis, tohle je špatný znamení, novej direktor má nastoupit a Kamennej most spadne; nehněvaj se, já to říkám tak votevřeně, jak jsem si to tajně myslel. Ale co je pravda, to je pravda, ať si na to každý zavdá: voni tu stavěj takový programy, že se pomalu hanbím, že jsem k tomu dal tak lacinou boudu. Někdy mi to tu připadá, jako by se servíroval bažant s lanýži na vošatce. Řeknou mi jen jedno, Karásečku: rentuje se jim ten betríb? Nelekaj se mý zvědavosti, já vždycky rád vidím vod šenku do kuchyně".
Karas se usmál.
"Nebojte se, pane Breburdo. Nemám žádné tajné fondy, abych z nich mohl doplácet. Mám dražší programy než jinde, ale většinu si angažuji sám a nemusím platit provise agenturám. To dělá ta letní škola. Na ní se také vydělá a mnohé číslo se mi nabízí levněji, jen aby se k nám dostalo. A hlavně: jsou návštěvy..."
"Zaklepaj to, Karasrle, honem to zaklepaj!"
"Doufám, že i vy jste spokojen?"
Smlouva, kterou měli, vázala je k společnému zájmu. Karas kromě menšího nájemného odváděl Breburdovi deset procent ze vstupného a Breburda mu navzájem postuoval deset procent z tržby restaurační.
"Pámbů zaplať, Karasáčku, de to stále líp. Viděj přece, jak se tu teď supíruje. Ale jen dyž voni dobře jedou a sou spokojenej, to je to hlavní. Klára Pachtová, že jo. Ale teď jim něco povím, ale to je, pro pána Jana Nepomucensis, pod Rózou, jak říká pan nejvyšší maršálek, sub rosa: co bychom tomu říkali, kdyby sme to tu trošku parádnějc přestavěli? Já to zařizoval pro chudej zápasnickej lid a teď sem chodí samá hautfolé, to by se mělo jinak vyštafírovat. Býnu máme na železo, to je dobrý, ale hlediště by se mělo přešupačit, krásně to překlenout, nóbl lóže, za nimi stolečky..."
To byla myšlenka, k níž Achilles Breburda došel, když uvažoval, jak upoutat Karase a zlepšit podnik. Přikloněn k němu, všecek rozohněn, vykládal nyní podrobnosti, jak si to představuje.
"A elektrické osvětlení?" zeptal se Karas především.
"Toť se ví! Ať má Křižík rachotu! Ale nikomu o tom ani muk - jako ten pan Jan Nepomuk! Vono to hned zejtra nebude. Mám už vyhlídnutýho architekta, ňákej Ohmann, moc šikovnej chlapík..."
Hlediště se stmívalo, Karas se odporoučel. Hlava mu šla kolem. Dostat moderní budovu s elektrickým osvětlením!
Vklouzl do své lóže, kde seděla Helena. Naklonil se k ní a rychle, rozčileně jí pověděl, o čem právě mluvil s patronem. Všecek hořel nadšením a cítil přímo fysickou potřebu sdělit se s někým o novinu tak znamenitou. Vysypal to překotně a radostně stiskl Helence ruku. Ale najednou mu bylo, jako by se octl v prázdnotě. Podíval se na Helenu. Viděl v šeru proti jevišti její krásný profil.
Byl nehybný a bez zájmu.
VI
Konec století se snášel na evropské lidstvo s přízraky konce světa. Básníci se cítili unaveni, zdálo se jim, že "příliš pozdě přišli v zestárlý záhy svět". Někteří unikali z mdlé skutečnosti života do kouzelné říše symboliky; někteří proklínali societu jako nakaženou hetéru a toužili vrhnouti pochodeň v krovy jejího pyšného a prohnilého paláce; a někteří utišovali svou neurasthenii nadějemi v příchod nového, silného umění, jež obrodí skomírající kulturu. Těmto estétům churavého optimismu připadalo divadlo rozmanitostí jako jeden z Betlemů, kde se snad narodí Zvstovatel nového království krásy. Viděli svět vysílený všemi rafinovanostmia zdáo se jim, že spása je v nejstarším, nejprostším a nejzravějším umění atletů a kejklířů, v obnovených gladiátorských hrách. Romantikové před nimi se kochali kouzlem chudého kočovného cirkusu a rozechvívali se tragikou potulných komediantů; moderna let devadesátých chtěla objevit antickou dokonalost v pompésních produkcích velkého varietího divadla. Její secesní hnutí bylo pravým opakem historického secessia římského: tam se plebejci pozvedli na obranu proti patriciům, zde se vrchní kulturní vrstva odlučuje od měšťáctví a chce vytvořit svět podle svého vkusu. Varieté ji svrcovaně uchvacuje. Objevuje v něm prastarou živelnost, která má však svou vypěstěnou formu, svůj sloh a vystupuje v nadmíru salonním prostředí. tu se již nešíří hrubý pach stájí a nečeká vás tvrdá lavice u manéže, zde vás vítá přepychové divadlo s bohatě vybaveným lóžemi, kam se chodí ve večerním úboru noblesně povečeřet. Uneseni oslňujícím prostředím zapomínají estetikové z konce století, že je velké a odvěké dělítko mezi kumšty tělesnými a uměním duchovním. Nepřesné slovo umělec, jehož hrdě užívají všichni ti siláci, provazolezci, kejklíři a akrobati, stačí nadšeným básníkům a esayistům, aby odtud očekávali zrození hlubších zážitků, než je jen úchvatná a pestrá podívaná. Síla gladiátorských svalů a mrštnost efébů jim nestačí, volají ještě po ženském protipólu, aby se ovzduší nabilo jiskřením erotiky. A varietní programy se zaplňují vedle silaček a akrobatek i tanečnicemi a zpěvačkami. Slavné hvězdy mezinárodního baletního nebe opouštějí klasická divadla, aby sklízely neslýchané gáže, proslulé milostnice králů a knížat dávají se na cesty, aby ještě jednou kořistily z kmitné výstav svých půvabů, Paříž a Londýn vytvářejí pro každou sezónu senzační aureolu kolem některé velké neřestnice, které se pak zmocňují agentury, aby ji předevdly ostatnímu světu, vydrážděnému novinářskými zprávami o úspěších a skandálech. A shon po efektu připojuje k přelétavému voji velkých hetér vše, co nějak slibuje vyšší zisk, houslistky, chansoniery, improvisátorky veršů, imitátorky a parodistky; a v puritánském městečku v anglickém hrbství Hampshire už se manželé Tillerovi chystají rozhojnit tento repertoár novou atrakcí, celým souborem zpívajících a tančících girls, které potáhnou od jeviště k jevišti s malými pošetilými písničkami lodníků a vojáků a s veselým dupotem svých štíhlých a vysokých nožek.