Toto vše manželé Karasovi za své cirkusové existence neznali. Cirkus byl jim instituce rodinná, kde nevěra a záletnictví se považovaly za skandály jako v kterémkoli maloměstě. Tuhá dřina provázela od rána do noci denní život mužů a žen a ochraňovala je před přliš žhavými sny. Mladí lidé se sbližovali prostou a přirozenou sympatií a zůstávali spolu na celý život. Stálé nebezpečí úrazu nebo smrti vychovalo ve všech velkou pověrčivost a u většiny jistý primitivní cit náboženský a to obojí zesilovalo ochranu proti zbujení erotiky.
Když vešli na varietní půdu, shledali Karasovi, že musí odložit své předsudky proti lehkomyslnosti a frivolitě. Varieté nemohlo bez tohoto prvku existovat. Divadlo rozmaitostí se stávalo dokonalým, teprve když poskytovalo i rozmanitost ženských typů. Václav Karas přijímal tuto nezbytnost s velkou nechutí, ba s odporem. Nebyl zaujat proti ženské kráse, dovedl ji vyhledat i uplatnit, ale odle jeho vkusu mělo to být všechno podáváno zdrženlivě, diskretně, cudně. Ale cítil brzy, že s takovým výběrem neobstojí a že musí v této věci ucouvnout před tužbami publika i jeo vivných mluvčí. vláště když po šťastně provedené přestavbě měl v rukou přepychově vybavené divadlo, první opravdu mondénní středisko rychle rostoucí Prahy, musel dbát nároků vysoké společnosti, která si přála zda spatřit, o čem jako o největší sensaci chodily zprávy z jiných velkoměst.
Václav Karas se přizpůsobil módní vlně. Agenti zdovřile a ochotně dodali kteroukoli z proslavených krasavic, jejichž často nevelké umění tvořilo jen záminku pro veřejnou produkci. Také u nich Karas dbal, aby jejich vystoupení na jeho scéně se zalesko vybranou harmonií. Pět sester Barrisonových s pařížským kankánem, pak i jen jedna z nich, Lona, trylkujíci v rafinovaných nedbalkách své "Linger longer, Lucy... how I love the linger, Lucy...", majestátní Suzanne Duvernois, odhalující své krásné tělo v živých obrazech makartovského dekoru, Božena Brodská, zpívající erotiku téměř literární, čarodějný model Lenbachův, Miss Saharet, tlustá Španělka La belle Otéro, zběsilá Eugènie Fougère, divoká Tortajada, břišní tanečnice Fathmé, plavovlasá královská milenka Cléo de Mérode s nejcudnějším účesem i úsměvem - ty všecky během let dostávaly u něho nejen gáže, jdoucí do mnoha set zlatých denně, ale i dekorce a výpravu, pořizované umělci jen pro jejich osobitý účin. Věděly o tom, že jdou do podniku, který udává elitní tón, a nejedna přijížděla s velkou trémou před slavným direktorem, o němž slyšela po šatnách evropského západu divy. Všecky pak byly nadšeny, že je přijal ředitel navýsost pozorný a zdvořilý, ale chladný a zdrženlivý, který krom výkonu na scéně nechtěl o ničem slyšet. Žádná nich nepřišla na to, že také on má svou trému před nimi, svůj počestný strach z jaékoli pošetilé avantury. Teprve po dlouhé době, po letech, připustil si Karas, že velké ty heroiny tance, života a lásky vytvořily v jeho podniku zvláštní ovzduší, plné mámivého oparu, a že ve třpytu reflektorů a za šuných lichtek hudby se i na dálku stávaly těšitelkami a inspirátorkami mužského světa v hledišti. Teprve pak, když už také sám překonal své krise a vešel do let usedlejších, našel si k nim a k jejich nesčetným nástupkyním srdečnější, v jádru rozšafný poměr.
Daleko ostřeji reagovala na tuto součást jejich denního světa Helena. Na ženy, které si navlékaly trikot, jen aby mohly ukazovat své tělo, pohlížela jako na spoušť. V cirkuse měli také některou produkci, při níž se žena objevila v trikotu, ale nikdy k tomu, aby vábila a dráždila muže. V trikotu pracovaly atletky a akrobatky, protože se to tak dělalo odedávna a protože to bylo nejúčelnější oblečení. A na takovou ženu se všichni dívali jako na krásnou sochu. Zde však se všecko převedlo ve vypočítavou, okázalou smyslnost.
A právě ta vyzývavá erotičnost urážela Helenin cit. Staré komediantské rodiny mívaly kdysi velkou starost, aby je úřady nesměšovaly se všelijakou lidskou sběří, která také táhla po silnicích a bývala postrachem obyvatelstva. Principálové společností, vytvořených většinou z vlastní rodiny, vozili s sebou zvláštní knihu, do níž si dávali v každém městě od purkmistra nebo primátora potvrdit, že se jejich družina chovala v obci řádně, mužští že neztropili žádnou chlapskou neplechu a ženské že nebyly žádné frejířky. Ještě děda Humberto měl takovou knížku cti a dobrých mravů. Byla to staletá obrana rodiny před přísností světského ramene, která hluboce založila tradici počestnosti v lidu cirkusáckém. Helena, narodivši se co světoběžnice, byla v těhcto věcech nejpuritánštější maloměštkou.
S odporem snášela představu, že její muž, její Vašku, přispívá osobně k tomu, aby ještě zvýšil účin těch nestoudných vyzývavostí. Když ho o zkouškách vídala, s jakou horlivostí vybírá závěsy, aranžuje draperie, určuje intimní tóny světel nebo zas plné ozáření, bylo jí stydno. Život na jevišti se nemohl obejít bez jistých kamarádských důvěrností mezi muži a ženami. Helena byla na ně zvyklá a považovala je za samozřejmost. Když však viděla tyto nalíčené a navoněné ženštiny otáčet se kolem Vašku, brát jej pod paží a kolem krku a objmout jej, ba i políbit, cítila, že se jí srdce svírá hněvem, rozhořčením a žárlivostí.