Den zkoušek byl pro niz prvu největší požitek. Vidět Vašku při této práci dávalo jí větší potěšení než sama premiéra. Ale jednoho dne přestala na zkoušky chodit. Ty děvky ji z nich vyhnaly. Zůstávala doma, v tom neveselém bytě, pod čoudy lokomotiv, kde se jí zjasnilo, jen když Petříček přihrnul z gymnasia a zaplvil ji tisícerými dotazy a sensacemi svých chlapeckých let.
Karas cítil, že toto její poustevničení je nebezpečné. Sám ožíval jenom prací a věděl, že i Helena byla zvyklá na stálou činnost. Odbývala jeho dotazy, zda se nenudí, poukazem na domácnost, ta že jí dá dost práce a starostí. Ale Karas si byl jist, že to jí nemůže stačit, že takový ústup ze starých zálib by byl pro ni přílišné ochuzení. Chodil tedy vytrvale za strýcem Steenhouwerem a sledovoval jeho měsíční bilance. Shodli se, že podnik se ujal dobře a že pravidelně vynáší slušný přebytek, jejž ukládali jako reservu pro případnou krisi. Když pak z letní činnosti Karasovy vznikly nové nečekané zisky, oznámil Vašku strýci, že jich užije k soukromým účelům. Steenhouwer se nebránil.
Jednoho dne přiměl Vašek Helenu, aby se šla s ním projít. Vedl ji po Příkopech do Panské ulice a nahoru do Bredovské. Domnívala se, že míří do městského parku, ale nenadále vešel do domu nad hlavní poštou. Helena se překvapeně na něho zadívala a zároveň cítila cosi vzrušujícího. Teprve po vteřině se jí rozbřesklo, co to je: byl to pach koníren. Ale už stáli uvnitř ve staré zemské jízdárně a Heleniny oči se rozzářily pohledem na jezdecké koně. Nějaký člověk přišel, velmi uctivě pozdravil pana ředitele a požádal jej, aby šel za ním. Šli až na konec stájí. U posledního boxu se muž obráticlass="underline"
"Tu je, pane řediteli!"
Helena si rozčielně zvedla závoj ke kloboučku, ale už cítila, jak jí Vašku stiskl radostně loket, a už slyšela jeho rozechvěný hlas:
"Zítra jsou, Helenko, tvoje narozeniny, zde máš můj dárek".
"Jezdecký kůň!" vykřikla a zvedla ruku na tvář jako užaslé děcko.
"Ano. Koupil jsem ti koníčka. To ti přece nejvíce chybělo".
Chtěl ještě něco říci, ale už nemohl, protože se mu Helena vrhla kolem krku a zlíbala ho. Ale pak vběhla do boxu, a strhnuvši s rukou rukavičky, jala se hladit zvíře a popleskávat.
"Kůň, koníček... můj koníček... je to možné? A jak je krásný, grošovatý... A moudré oči... vypadá, jako by byl rodný bratr naší kobylky Primavery, pamatuješ? Jak se jmenuje?"
"Čao".
"Jakže? Čao? To je komické jméno, to je rozkošné! Čao! Opravdu, slyší na to! Čao, můj milý, zlatý Čao! A to se mi neřekne, že si mám vzít s sebou nějaký cukr! Je tu někdo, kdo by mi doskočil k hokynáři pro cukr? Vy, človíčku? Prosím vás: za deset krejcarů cukru a za pětník chleba!"
Helena byla vzrušením celá bez sebe. Stájníci, kteří se sem pomalu slezli, přikyvovali jí, že je to pěkný koník a jak prý krásně jde pod sedlem.
"Nemola bych to zkusit? Je tu nějaké dámské sedlo?"
Všecko tu bylo, patřeno již Karasem, koňáci vyvedli Čaa, a když jej oblékli, vypadal pod novým, svítícím se postrojem velmi koketně. Helena měla jen kostymek, ale to jí nemohlo zdržet. Karas jí pomohl nasednout a Čao, potřepav hlavou, klusal do jízdárny.
Od toho dne putovala Helena Karasová denně do Bredovské ulice, kde už ji její Čao netrpělivě očekával. Byl to polokrevný hřebeček pěkného měkkého chodu a bystré inteligence, který brzo chápal, že jeho nová paní chce po něm všelké kroky a obraty, kterým se neučil, ale které budí kolem pozornost a závist. Helena se do něho úplně zamilovala. Všechen volný čas strávila u něho a s ním. Za krásného počasí jezdila s ním do Stromovky, v nevlídných dnech jej cvičila v jízdárně. Jednou dvakrát za měsíc si i Karas vypůjčil koně a pak si vyjeli za město, starým, krásným stromořadím k Motolu nebo franocuzskou silnicí k Chuchli nebo karlínskými ulicemi přes Libeň do Troje. Oba si objevovali pražské okolí. Pro Helenu to byla jenom projížďka, ale Karas byl čím dál tím více zamilován do Prahy, o které slýchával tolik láskyplných slov a jejíž krásy nyní poznával i z málo známých vnějších pohledů. Nejednou, když z údolu vyjeli na vršek a před nimi se nenadále rozprostřelo zvlněné jezero pražských domů a chrámů, připomněl Heleně vyprávění rodičů, jak kdysi po prvé spatřili Cařihrad.
Helena měla ráda tyto vyjížďky, ale mnohem raději byla se svým Čaem v jízdárně. Nesžila se s citovým světem svého muže v jeho domovině a nezajímala se příliš o to, co cestou vidí. Pro nis podsttou všeho byla jízda sama o sobě, klus nebo cval, a po té stránce byly jí monotonní jezdecké cesty ve Stromovce vítanější než všechno ježdění terénem. Ale vrcholkem byla jí krasojízda a té se mohla oddávat jen v jízdárně. Tm si přišlo na své, co v ní bylo nejvášnivější; tam mohla zápasit s nevůlí a nechutí koně, přemáhat jeho strachy, rozohňovat jeho ctižádost. Tam měla náhradu za ztracenou manéž, tam se k ní vracelo ulétlé mládí, tam cítila svět svých rodičů a prarodičů. Vaškovi se příchodem do Prahy pojem domova mocně a slavně rozvinul, Heleně se smrskl jen na dvě smyčky jízdárny a na grošovatého Čaa. Vašek bezděky žil s celým životem metropole, Helena ožívala jen v sedle, když mohla zpracovávat hřebečka pro figuru vysoké školy. Co jí byly všecky starosti a radosti Théâtre Variété Humberto proto tomu, když Čao začínal se učit piaffě, klusu na stojato, těžkému to cviku, v němž musela bleskurychle střídat podněty k vyběhnutí s podněty brzdícími, až rozkolébala zpěněné zvíře do rytmického pohybuna místě. Renvers, changement, španělský krok, passage, passade, všechno v různých tempech a na různou rku, oh, to jí vracelo krásné čsy s tatínkem, třímajícím obě šambriery uprostřed manéže, s maminkou, sledující kriticky její práci z první lóže, a se starým Hansem, čekajícím na koně u pisty.
Do zemské jízdárny docházeli šlechtici a důstojníci, kteří brzo s obdivem sledovali štíhlou jezdkyni, která suverénně vnucovala svému koni umělé dresurní kroky, jejichž technika jim zůstávala tajesmtvím a záhadou. Ponenáhlu se kolem Heleny utvořil celý cercle vášnivých zbožňovatelů jezdeckého umění, s nimiž mohla odborně hovořit o koních, postrojích, martingalu, dresuře a tisíci jiných věcech. Když tak stála loktem opřena o Čaa a debatovala s mladým Thurn-Taxisem nebo Lobkowiczem o skocích přes irskou lavici, připadala si jako o přestávce ve stájové předsíni Cirkusu Humberto v některém zcela velkém městě za doby jejich největší slávy.
Bylo to jako chvilkové áření ztracených rajských časů. Ale když se pak z blaha jízdárny octla náhle pod třeštivým duněním vlaků a mezi oblaky černošedých dýmů svého karlínského bytu, když spatřila zase před okny ty beznadějně mrtvé kvádry viadutku, na nichž znala už každou skvrnu a každé zvětrání, znovu ji zachvacoval melancholický stesk a trýznivá touha. Přestala sama hospodařit a odevzdala domácnost služce, jen aby si mohla co nejdéle prodloužit jezdecké a dresurní požitky. Svalstvo jí tou houževnatou, tuhou prací ztvrdlo, něžný obličej dostal ostřejší rysy, v očích to hořelo sevřenou vůlí. Kars se radoval, že teď jí konečně uspořádal život zcela podle její libosti; a zatím se mu Helena tím nebezpečněji ztrácela do svých snů a vidin. Kořínky, kterými byla její bytost pevně zasazena do dané skutečnosti, jeden po druhém odumíraly. Zmizel jí svět, v němž se narodila, v němž vyrostla a v němž cítila své předurčení. Do neznáma se propadlo dílo, které vybudovali její rodiče a prarodiče; všechen lesk a prestiž Théâtre Variété Humberto jí nemohl nahradit Cirkus Humberrto s jeho chudší, ale radostnější slávou. V cirkuse se mohla ustavičně vybíjet, ve varieté se stala jen pasivním divákem. V cirkuse byla spolupracovnicí svého muže, varieté však jí muže odtáhlo. Dělal věci, při nichž mu nijak nemohla pomáhat, a věci, s nimiž nechtěla mít nic společného. Ať si mluví s opovržením o ženštinách, které angažuje; nakonec se přece raduje z jejich úspěchů a přispívá k nim, jak může. A to Helena nepřenese přes srdce, aby s takovými mezinárodními děvkami zápasila o manžela, na to je příliš hrdá. Je to až k pláči, takto se cítit vyvržena ze všeho svého štěstí, přkována k neznámému městu, chycena do ponuréo bytu jako do klece, kde div nepobíhá jako kdysi jejich lvi a tygři. Ale Berwitzové nepláčí, Berwitzové vzdorují, Berwitzové dovedou vždy být někde svými vlastními pány.