Bylo to potěšení, které manželé Karasovi přijímali se srdcem téměř sklíčeným. Co bylo jim, cirkusákovi a cirkusačce, po té Hekubě matematice? Jakou radost mohli mít z bleskurychlých součtů a součinů svého syna, když věděli, že si přitom vytrvale plete vlevo bok a vprvo bok a že se po každé potluče, má-li v tělocvičně vylézt na bradla, kruhy, hrazdu, žebřík nebo kolovadla? Neobyčejný talent, jímž byl úplně uchvácen strýc Frans, ten věčný počitač a statistik, přijímali jako boží dopuštění a už si jen na závěr rodičovských hovorů říkali:
"Děj se vůle Páně! Dal nám matematika, nedejž nám něco ještě horšího".
Od chvíle, kdy Karas viděl, že syn není pro cirkus, přenechával jeho výchovu matce a strýci Fransovi. Sám se s ním setkával skoro jen při obědě, kdy si se zájmem vyslechl, co hoch přinesl nového ze školy. Bylo v tom leccos, co by Václava Karase i v mužných letech zajímalo, a s velkou zálibou si každého roku prohlížel Petříkovy učebnice. Dalo by to hezké čtení po večerech, říkal si, kdyby člověk nebyl téměř do půlnoci zaměstnán divadlem.
Mnohem víc lpěla na hochu Helena. Pro ni bylo největší radostí čekat na něho s odpolední kávou a pak s ním být několik hodin pohromadě. Tyto chvíle ji v prvních pražských letech odměňovaly za všechnu její opuštěnost. Mazlili se spolu, povídali si pošetilosti, hráli si všelijaké hry, které Petříka bavily. Ale to vše trvalo jen nějaký čas. Čím nadšeněji se Petřík zakusoval do učebné látky, tím více se vzdaloval prostému světu své matky. Měl plnou hlavu školy a učení, o ničem jiném téměř nemluvil, a Helena, ach, tak málo věděla a znala. Byla jeho důvěrnicí, ale nemohla mu v ničem ani pomoci, ani poraditi. S láskou a obdivem sledovala, co všechno její syn umí, byla hrda na jeho úspěchy a podporovala jeho ctižádost, ale večer, když šel spát, s povzdechem si soznávala, že je jí to všecko cizí.
Ale když ho pak posedlo to počtářství, začalo jí být z toho zle. Co ona věděla z počtů? Pro voliž i pro kasojízdu jí stačila malá násobilka a v té si ještě nebyla jista. Jako malá holčička ji uměla jako Otčenáš, pak však po celá léta na ni ani nevzpomněla a teď před synem matematikem nevěděla nikdy bezpečně, kolik je šestkrát sedm. A Petřík pomalu nechtěl o ničem jiném slyšet než o počítání, utíkal jí do strýcovy účtárny, kde byly cifry, a navrhla-li mu nějakouhru, přinesl papír a tužku a žádal ji, aby mu dala početní úkoly. Psala tedy nazdařbůh množství všelijakých miliardových číslic, které Petřík sčítal, dělil a násobil a které pak ona domněle kontrolovala. To vecko ještě nějak šlo, ale pak přišly rovnice a hoch jí začal blábolit cosi o neznámém x, mluvil o a, které se rovná b plus c, hledal nějaké n, pak přišel s jakýmsi pí a r. Heleně bylo, jako by se už i ta pouhá řeč, která je spojovala, rozpadala na písmenka a měnila se v nesrozumitelné trosky.
A přišly mocniny a odmocniny, x na druhou, x na třetí, Pythagoras, geometrie, syn s mámou se vůbec nemohli dorozumět. Najednou tu byly věci, které Petřík už nedovedl německy pojmenovat a Helena česky pochopit.
"Schau, Mutti, es ist doch so einfach: der čtverec an der přepona gleicht der Summe der čtvercen an der odvědny!"
Tak zazněl v jeho domácím výkladě slavný pythagorský "oslí můstek" a Heleně to bylo jako tajemné heslo zasvěcenců třetího stupně. U Pythagorovy věty se skončilo všechno dorozumění; co kdy pak pronesl její přemoudřelý syn, všechno bylo u ní jako v sektě pythagorejců autós éfa, ipse dixit, "sám to řekl", - nezbývalo než přikývnout a uznat.
A pak už byl koníček Čao jediný tvor, jemuž se mohla Helena vyzpovídat, jemuž si mohla postesknout a požalovat na to, jak je tu opuštěná a osamělá.
VIII
Petříček však přestával být Petříčkem. Najednou byly všechny šaty malé, drobná kostra se začala natahovat, tělo překotně rostlo, dohánějíc a převyšujíc nepříliš vysokého tátu. Mozkové buňky, ovládající pohyby, najednou si nevěděly rady se vší tou nově přirostlou hmotou, vlekly nohama, jako by na nich bylo závaží, klátily rukama, jako by to byla cizí tělesa. Bylo potřebí nějaké hmotné posily pro všechnu tu novou váhu a Petříček, ten útlý, drobný Petříček zhltl na posezení půl bochníku chleba. Táta, strýc a děda se chechtali, ale Helena se křižovala, že hoch z toho ještě onemocní. Opravdu, nevypadal dobře, pleť mu pobledla a byla plna vyrážek a nečistot. I jeho jemný, mazlivý hlas se mu lámal, chvilku ječel kvičivě ve vysokých tónech, vzápětí kles a zněl, jako když ochraptí. Ve škole se mu smáli, že Ellahop kokrhá, a učitel zpěvu ho propustil z hodiny. Helena poplašena všemi těmi změnami zavolala k němu lékaře. Přišel, prohlédl Petříka, proklepal, usmál se, a když ho odeslal, aby se šel obléknout, pravil matce klidně:
"To nic není. Váš syn dospívá, přetává být hochem, aby se stal mužem. Jinak je zdráv a potřebuje teď vydatné stravy a víc klidu tělesného i duševního. Za nějaký čas se to urovná a z Petříčka bude Petr".
Helena si oddychla, ale večer nemohla usnout. Z Petříčka bude Petr! Z chlapce muž! Konec dětství, konec mazlení, teď se jí nadobro vymkne z náručí a půjde za chlapy, za Vašku, za Fransem, za dědou Antonem. Všichni mužští drží nějak k sobě, a kde jen mohu, unikají ženským. Vašku tu vedle spokojeně spí, má za sebou den práce a jistě zas nějaké to hofírování u těch nestydatých ochechulí programu. Ve všech chlapech to vězí, všemi to lomcuje... můj ty bože, a co Petříček? Půjde taky za ženskými? Půjde, poběží, nějaká se vyskytne, která ho omámí, která jí ho odloudí, odvleče, ukradne. A bůhví jaká bude, rajda nějaká nebo šlejfířka nebo taková úlisnice. Och, ty to umějí narafičit, aby ulovily mužského. Což se jí jednou nesvěřila i ta počestná Alice, jak vběhla v noci navoněná Kerholcovi do náručí? A pak je konec s celým tím pošetilým mužským hrdinstvím. To se pánové buší do hrudi a zakládají svou ctí a přísahají před nebem i peklem, ale zavoní ženská a Lohengrin dá nejčistší labutu adié. A Petříček s tou svou bláhovou matematikou - takový počtář se ještě nevyskytl, aby si vypočítal, jaká neznámá je skryta v ženské rovnici. Tady je velké X, na kterém může klopýtnout i s integrálem.
Ale i kdyby měl štěstí a přivedl si tu nejhodnější dívku pod sluncem - a Helena bezděčně v posteli usedá a vytřeštěně zírá do tmy pokoje - tu nejhodnější dívku kdyby si vzal... co by znamenal její příchod jiného než konec Heleniny vlády nad ním a nad tímto maličkým kouskem světa. Tomu by nešo vůbec nijak zabránit, to by byl přirozený důsledek, to je železný zákon: přijde nová královna, stará musí odstoupit... Stará... jaké to hrůzné slovo! Je už stará? není a ještě nechce být, ještě se nechce vzdát, ale jak se bránit, když syn dorůstá a čas letí. Čas letí... zastavit čas, bože, zastavit čas!
Ráno, když všichni odešli, sedí Helena před zrcadlem. Oči má trochu přepadlé, ale jejich ostrý pohled soustředěně pátrá po pleti čela, tváří, krku. Ne, není stará, nelze říci, že by vyla stará, ale také tu již není ta někdejší svěžest mládí. Pane na nebi, jakou ona mívala pleť, dokud se jako děvče dost vyjezdila na ostrém vzduchu! To už je pryč, ale ještě pořád je to kvetoucí tvář. Trochu ostrosti má tuhle u nosu a u rtů, to je z toho, že je přetrenována. Ale jinak by mohla být ještě spokojena, s trochou ličidla pro večerní osvětlení mohla by se změřit s kteroukoli krasojezdkyní. Ale jak dlouho ještě to vydrží? Jak dlouho ještě? Pár let. Několik málo let. Je to poslední záření krásného léta a pak přijde zasmušilý podzim.