Když volá tamtam,
volá sem-sem.
Co vlastně dlá Ferenc Vosátka, kdysi tulák a dobrodruh, nyní velký hamburský restauratér? Co dělá Hamburk, který jim byl tak dlouho zimním domovem? A co dělá - a Vašku jako by to i v myšlenkách jen tichounce zašeptal - Růženka? Pojala ho touha zajet si tam a podívat se po tom milém, starém působišti. Mohl to podniknou jako zájmovou cestu, hamburské varieté mělo teď slavnou pověst a v jeho programech vždy bylo něco, co stálo jiným direktorům za zhlédnutí. Ale Vašek věděl, že tenhle profesionální důvod bude jen záminka a žeho víc vábí melancholická vzpomínka. Odsouval tu cestu na vhodnějšíd obu, ale čím déle ji odkládal, tím naléhavěji mu v mysli zněo Vosátkovo dvojverší. a zdálo se mu, že v tom vábení do dálky je právě jeho záhadný smysclass="underline"
Když volá tamtam,
volá sem-sem.
A jednoho dne se rozhodl, zařídil věci na nejbližší dny a odejel.
Hamburk se mu zdál zas ještě mohutnější, rušnější a živější něž před několika lety. Ale nepřijel sem prohlížet znamenitosti města. Srdce ho pudilo jen na tři místa, která uzavírala jeho vzpomínky na Cirkus Humberto. Nejprve pospíchal k Reeprebahn, podívat se, co se stalo s jejich boudou. Ale sotva to místo poznával. Široké, krásně dlážděné prostranství bylo tam, kde kdysi stávaly ve vychudlých trsech trávy strakaté jejich maringotky. Všude kolem se tyčily nové komy s přepychovými i lidovými restauracemi a kavárnami, s divadly a zpěvními síněmi, s vinárnami a tančírnami, svět bujné záavy a dráždivých požitků, ospalý a jako odmuřelý teď dopoledne, ale připravený k hýření reklamních světel a nápisů, až nadejde večer a Reeperbahn se zaplní lidskými davy jako překrvená tepna veselosti. Půdorys rozšířené ulice se změnil, už se ani nedalo říci, kde tu stávaly střelnice a kolotoče a kde se zvedala konstrukce Cirkusu Humberto, kde bylo okénko paní Hammerschmidtové a kde dvířka, za nimiž bydlel nebožtík Harwey se zrzounkem Alicí.
Marně se tu Karas pozastavil, marně měřil očima vzdálenosti. Vzpomněl si, že právě proti vchodu bývala hospoda U kotvy, ale kdepak té byl konec, tu byl American bar Elysium a stříbrně se lesknoucí automatový restaurant Sanssouci a révou ověnčená vinárna Grinzing se šarmem a originálními lidovými zpěváky vídeňskými a tančírna Bataclan s výkladními skříněmi plnými ženských fotografií - tu už nikde nebyl jediný pevný bod k minuosti, všecko nové, všecko naměřeno do příštích konjunktur a jejich bláznivého utrácení.
Šel tedy Karas dál, až ke konci této avenue požitků, a tam zabočl do pokroucenýc uliček. Těšil se, že už za rohem se mu objeví rozložitý, polyglotní štít Námořníkovy nevěsty, velká životní zátoka Ference Vosátky, seržána. Ale na tom rohu ustrnuclass="underline" přízemí domu jevilo stopy po nedávné zednické předělávce. Kde za vlády Vostákovy vedla okna do Zálivu Mexického a Moře Karibského, byly teď zase krámy, papírnictví a pekařství. Hospoda byla zřejmě zase omezena jen na Cestu Prozřetelnosti, jen na výčep; a místo rozložité Vosátkovy tabule visela nad vchodem zase stará firemní deska Moeseckova, jenže sešlá a otlučená.
"Seržán umřel..." blesklo Vaškovi hlavou a srdce se mu citelně sevřelo.
Rozběhl se ke vchodu a stiskl kliku.
Při dveřích stál jako kdysi výčepní pult. Vedle něho seděla podřimující paní, šedivou hlavu opírajíc o ruku, která loktem spočívala na pultě. Jak dveře zaskřípaly, zvedla jen víčka. Vašek spatřil veliké oči, černé jak uhel, oči nehybné, jako vyhaslé, bez jisker a ohýnků, jež v nich kdysi hořely. Dívala se na něho a ani se nepohnula.
"Dobrý den", pozdrvil ji Karas. "Je přítomen pan Vosátka?"
"Seržán?" odpověděla paní hlubokým a silným hlasem a zůstala dál jako socha.
"Ano".
"Není zde".
"A kde je?"
"Kdo jste? Vy přece nemůžete být z jeho přátel, jste příliš mlád".
"Jsem Vašku".
"Vy... jste... Vašku!"
Zamlklé oči klouzaly pomalu po jeho postavě.
"Tak to je Vašku. Už bych vás nepoznala. Řekněte mi, jak věděl seržán, že sem přijedete?"
"On to věděl?"
"Patrně. Dal mi pro vás vzkaz".
"Což seržán odejel?"
"Odplul".
"Za moře? Proboha, vždyť je mu přes sedmdesát!"
"Třiasedmdesát".
"A kam plul? Do Mexika?"
"Ne, na Kubu. Habana nebo Trinidad. Prý podle situace".
"To vypadá, jako by chtěl do posvtání Kuby proti Španělsku, - ale to se odehrálo loni".
"Seržán taky vyplul loni".
"Ale já od něho dostal před čtvrt rokem lístek".
"Ano. Dala jsem jej na poštu podle jeho příkazu. Seržán mi řekclass="underline" Nevrátím-li se do roka a do dne, dej tento lístek na poštu. A až přijde Vašku, řekni mu, že mu vzkazuji: Pořádný mužský nezapomíná pro prapor na ženské a nezapomene pro ženské na prapor. Já jsem si to mnohokrát v životě popletl, ale nakonec sem to vyrovnal. Tak řekl seržán".
Karas stál jako u vidění. To tedy bylo tajemství těch veršů:
Když volá tamtam,
volá sem-sem.
Vosátka slyšel kubánské bubny svolávat do zápasu a šel za jejich voláním. A co mu vzkázal... Věděl seržán, co se děje s Helenou? Dává jemu, Vaškovi, vinu? Nebo jen tušil, že e něco tkového může stát, a chtěl Vaška upozornit? Odejel-li více než před rokem, sotva znal jejich případ. Staří tenťáci si nedopisovali. Pak tedy jen předpokládal, že ke krisi u nich může dojít, a chtěl ho vyburcovat. Měl pravdu, to Karas uznával; kdyby Vašku nebyl tak posedlý svým divadlem, poznal by asi dřív, co v Heleně zrálo.
Myšlenky mu prudce vířily hlavou, ale náhle vyrazila jedna a odsunula všecky ostatní.
"Paní Adélo", oslovil Karas sedící ženu, "povstání na Kubě se už dávno skončilo vítězstvím - to by tedy seržán měl být už zde!"
Žena zatím opět zavřela oči a teď je ani neotevřela.
"Nevím, co se stalo", odpověděla jako ve snu, "čekám. Obchod upadl, když seržán odešel. Nemohla jsem se domluvit s cizími lidmi a přestali sem chodit. Zrušila jsem Moře Karibské i Záliv Mexický, abych udržela aspoň Cestu Prozřetelnosti; zde jsem ho našla, zde mi po prvé řekl 'Mío damasco'. Seržán je jediný muž na světě. Nebylo a není takového. Seržán řekclass="underline" 'Čekej!' - a mně nezbývá než čekat".
Nehybná žena zmlkla. Karas si přitáhl židli. Musel si usednout a zabořit čelo do dlaně: Vosátka, Ferenc Vosátka se vypravil do Střední Ameriky pro smrt. Leží tam někde mezi černými povstalci, neklidné české srdce, jež našlo pokoj a mír až pod žhavým nebem tropů.
V místnosti bylo hluboké ticho, jen z kuchyně sem doléhal odmřený cvakot nástěnných hodin. Karas je neslyšel. A když konečně pronikl jejich zvuk k jeho sluchu, přejel si rukou čelo a povstal.
"Paní Adélo", řekl pak hluchým hlasem, "neznáte paní Langermannovou?"
"Langermannová?" otevřela seržánka opět oči, "Langermannová? Není to ta, co byla na pohřbu Selnického?"
"Selnicki je tedy mrtev?"
"Ano. Umřel nám tady vedle, jak jsme říkali v Zátoce Jamaiské. Stěžoval si, že mu není dobře, a šel si zahrát pochod Radeckého. Hrál jej, ale nějak pomalu; a když přišel k tomu, jak vždycky zpával 'Radecký, Radecký, to byl hodný pán', padl hlavou do klapek a bylo po marši. Všecky noviny o něm psaly, že to byl dlouholetý kapelník Cirkusu Humberto. Ale na pohřeb přišla jen jedna stará paní s dcerou a seržán říkal, že to je paní Langermannová, která uctívá všecko, co je z Cirkusu Humberto".