"A kde bydlí, nevíte?"
"Nevím".
"Pokusím se ji najít. Mějte se dobře, paní Adélo, Bůh vás potěš. A až se vrátí... až se zase spatříte se seržánem... řekněte mu, že budu dbát jeho slov".
"Vyřídím, Vašku. Buďte bez starosti".
Pokývala hlavou trochu se jako usmála. Byl to jediný pohyb, jejž za tu dlouhou dobu učinila. Pak zase zavřela oči, a když Vašku odcházel, viděl ji opět sedící jako sochu nad hrobem.
Odpoledne po paměti vyhledal dům, kde bydlívala paní Langermannová. Vyběhl lehce ta čtyři patra, ale pak, když spatřil tabulku Frau Wwe Langermann, srdce se mu rozbužilo a v nohou cítil chvění. Pod tou tabulkou byla druhá, vyřezávaná v mosazi, na ní stálo Tim Jörgens. Karas zazvonil.
Zaslechl šramot, dveře se otevřely. Ohnutá stařenka v bílém čepečku vzhlédla k němu udiveně, pak si posunula brýle, pak zvedla ruce a zvolala:
"Mein Gott! Vašku!"
Kývl hlavou, pokročil a objal ji.
"Božíčku, je to on. Nu, pojďte dál, to bude překvapení. Růženka je doma a její muž taky. Ta bude koukat!"
Vašek musel prudkým zamrkáním přemoci slzy, když najednou byl v kuchyni a před ním Růženka, hubená, přepadlá, s ostrým nosem, zestárlejší a usedlejší, než odpovídalo jejímu věku. Vedle ní stál její muž. Tim Jörgens, vysoký šlachovitý blondýn řídkých vlasů a modrých očí, kormidelník přístavního parníčku Stellingen. Představily mu Vašku jako syna někdejšího podnájemníka a kamaráda z dětských her Růženčiných. Tim Jörgens ho přivítal srdečným stiskem ruky, paní Langermannová postavila na čaj a už se z prvních nejistot vyklubával rozhovor o historiích jejich dvou životů. Jörgens byl veselý chlapík, který každé vyprávění přisolil vtipem; a když vypil dvě sklenice čaje, který v jeho namíchání dopadl spíš jako grog, sáhl vedle pohovky, vyvlekl tahací harmoniku a začal k hovoru tiše hrát. Seděl s Růženkou na pohovce, Vašku s paní Langermannovou proti nim. A když se rozprávka vyčerpala, jal se Tim Jörgens zpívat: "Et wasen twei Kunnigeskinner..." Růženka se přiklonila k němu, ale z očí jí padaly slzy jak těžké perly a taky paní Langermannová se tiše rozeštkala. Vaškovi bylo z toho úzko u srdce. Cítil, že svým vpádem rozbouřil, co mělo už navždy zůstat utišeno. Blesklo mu hlavou, že o půl sedmé odjíždí vlak do Berlína. Podíval se na hodinky a začal se spěšně omlouvat, že už musí jít. Obě paní ho zdržovaly, ale Jörgens přijímal jeho odchod jako samozřejmost.
"Ne, děti, nesmíme pana Vašku zdržovat. Jízdní řád je jízdní řád, z toho není odvolání".
Loučení se dálo za nového přívalu slz.
"Vždyť on byl jako náš syn..." omlouvala se paní Langermannová Jörgensovi.
"I já vím, maminko", hlaholil Jörgens, "dětská přátelství, to je to nejkrásnější".
A doprovázeje pak Vašku ke dveřím, omlouval se mu při loučení:
"Z toho pláče si nesmíte nic dělat. Ženské jsou rozcitlivělé. To dělá to domácí štěstí".
"Aby vám zůstalo navždy!" řekl Vašku od srdce a stiskl mu naposledy ruku.
Seběhl dolů, vyrazil na ulici, za rohem zastavil drožku a dal se odvézt do hotelu. Cestou však na jednom místě zaťukal na kočího, aby zastavil. Spatřil lahůdkářský krám s koši vína ve výkladě. Vešel rychle dovnitř, vybral ten největší a nejbohatší, s rýnským, moselským a šampaňským, s čokoládou, datlemi, fky a pomeranči, dal obchodníku adresu paní Růženy Jörgensové, choti pana kormidelníka Jörgense, zaplatil, dojel do hotelu, rychle sbalil své věci a o půl sedmé seděl v rychlíku, který jej vezl ku Praze.
Teprve v jídelním voze si uvědomil, že vůbec nebyl v hamburském varieté a že po prvé nadiktuje strýci Steenhouwerovi falešnou položku do účtu režie.
X
Dva zlaté copy se zapletly v těžký vrkoč, do oušek vklouzly tyrkysové náušnice, ruka s pudřenkou přejela po hrdle a po čele a dvě vlahé oči se rozzářeně zhlížely v zrcadle, které obráželo mladou, kypivě baculatou postavičku, za níž mateřské ruce už natřásaly večerní šatečky ze světlemodrého hedvábí. Po prvé do tanečních hodin - to byl pramen opojivého rozčilení slečny Emilie Kostečkové i její matinky Marie Kostečkové, rozené Varhanářové, choti továrníka pánského prádla a kravat Jaroslava Kostečky v Praze II, Těšnov 17, sklad a detail Praha I, Celetná 47.
Když se obě dámy pozdě večer vracely z Linkova tanečního institutu, byla ještě dvě okna v první patře jejich domu na Těšnově ozářena.
"Tatíček nešel spat", pronesla paní Kostečková, "tatíček nás ještě čeká".
Opravdu, pan továrník Kostečka seděl bez kabátu a bez límečku, s vestou rozepjatou, v jídelně u poslední sklenice piva a četl Národní listy. Kruhový lustr se zelenými třásněmi, zavěšený na zelených šňůrách, osvětloval bílou plochu stolu s pohozenými ubrousky a měkce ozavřoval renesanční nábytek, plyšová sedátka a pohovku s tureckým vzorem v koutě. Když dámy vstoupily, spustil pan Kostečka plachtu Národních listů a ve světle lustru se objevila jeho protáhlá tvář se skřipcem na silném nose, s pěšinou uprostřed kroužících se vlasů a s dlouhým hnědým plnovousem, který se jemně vlnil pečlivou prací kadeřnickou.
"Tatíčku, to ti to bylo krásné!" zvolala Emilka ve dveřích, a rejdíc po pokoji, vyprávěla překotně o blažených zážitcích prvního večera. Nechali ji vymluvit a pak ji poslali spát. Byla velmi rozčilena a stle objímala matku, která ji hladila a líbala.
"Já tu čekám, maminko", pronesl pak pan Kostečka k manželce, poťukávaje skřipcem na stůl, "abych ti řekl, že ten záhřebský Fekete-Crnković, co se v Pešti jmenoval Schwarz, přece jen zaplatil. Teď odpoledne přišlo od něho patnáct set zlatých. To jsou nalezené peníze - já už jsem dávno celou pohledávku odepsal. Takovou radost jsem už v obchodě dávno nezažil. Tak jsem si řek, že těch patnáct stovek rovnou můžeš uložit Emilce na věno".
"To jsi hodný, tatíčku. Musíme teď stále myslit na její štěstí. Je to vážnější, než jsem se domnívala".
"Snad už nemáš pro ni ženicha?"
"Já ne, ale nápadník tu je i beze mne. Když jsi měl tak šťastný den, povím ti to všecko. Řekla jsem si hned, že ten Fekete-Crnković je dobré znamení. Patnáct set zlatých zachránit - nu, náš tatíček umí dělat obchody".
"No dobrá, ale co je s tím šamstrem?"
"Nu, vyskyt se, bodejť by se nevyskyt, holka je jako květ, hezká, po tatíčkovi. Tak se k níuž před časem přitočil. Studentská láska, to víš, tatíčku, to má své kouzlo. A dnes se mi představil. Hezký, úhledný mladík, náramně slušný, doprovázel nás až na roh".
"To jsou zvěsti, maminko. A co je zač? Jak se jmenuje?"
"Petr Karas, tatíčku, kandidát profesury".
"Profesor... Hm... No, to není špatné. Státní služba, pod pensí..."
"Moc roztomilý a náramný inteligent. I básně píše, dnes jí jednu přinesl, sebrala jsem ji Emilce, aby sis ji přečet".
"Tak, tak. Básník. Něco à la Vrchlický, co? No, nemám nic proti básníkovi v rodině, když má jinak řádné zaměstnání. My už si něco můžeme dovolit. S Vrchlickým se známe osobně, pamatuejš se na něho? Nepamatuješ? Tkový hubený, s převislými kníry... sama jsi ho obsluhovala, koupil si tehdy šest frakových košil Excelsior číslo 39 a bílou kravatičku k čestnému doktorátu... ještě si nevzpomínáš? Chtěl původně jen tři, ale já jsem mu domluviclass="underline" Mistře, vaše dílo a teď čestná promoce - to už dáme těch košileček celý půltuctík! A on jenom přikývl. Šaramantní člověk. To já vedu každé takové seznámení v evidenci, obchodu to dělá dobře, když se může poukázat na slovutné zákaznictvo. No a prosím, je básník a universitní profesor, to se nedá nic říct. A je-li ten mladík... jak se jmenuje? Karas?.. Taky básník a taky profesor, no, à la bonne heure, jsem člověk pokrokový, když je to pod pensí, nechovám žádných předsudků. Ukaž mi tu básničku".