"To ve Francii měří přízi na metry a číslují její sílu podle toho, kolik přaden váží půl kilogramu... Existuje ovšem jakési číslo, kterým lze anglické číslování hned převést na francouzské, ale to číslo si nepamatuji. V kanceláři mám na to tabulky".
"Pane továrníku, kdybyste dovlili, já bych jednou přišel to přepočítat a přezkoušet..."
"Ó, prosím, přijďte, kdykoli vám bude libo. U nás se to číslicemi jen hemží, čísla nití, čísla tkanin, čísla celního tarifu, čísla košil a kalhot, čísla krku, čísla průramku - když to všechno mezi sebou znásobíte, možná, že dostanete ono luzné X, po kterém jste toužil ve své básničce".
"Pane továrníku", zvolal Petr Karas, "kdybych se toho X mohl dopočítat, už by mi nebylo žádným X. Ale obávám se, že tohle X je nevypočitatelné".
"No, pane Petře", zasmál se Kostečka, "teď z vás promluvil básník. Možná, že máte kus pravdy, - ale nebojte se jí".
Když se Petr Karas k večeru rozloučil, přišly matka s dcerou za tatíčkem, co mu říká.
"Nu, zdá se, hodný hoch. Profesor bude dokonalý".
"Ano. Je neobyčejně nadán", řekla maminka.
"Je genius", řekla dcera.
"A la bonne heure, snad to unesem", řekl otec.
XI
Telegramy, před nimiž lidé trnou hrůzou, byly nejběžnější korespondenční prostředek divadelní kanceláře Karasovy. Stálo to peníze, ale ředitel se tím vykupovalz nejistot dlouhého čekání. Naučil se zápasit s časem, jak jej na to kdysi upozornil pan Gaudeamus. Tisíce depeší otvíral zcela mechanicky, jako by šlo o konvenční gratulace, ale nad jednou, která přišla z Rotterdamu, náhle zaváhal. Pak ji otevřel a četclass="underline" "Přijeď. Helena zraněna. Kranz".
Za dvě hodiny nato seděl s Petříkem a Steenhouwerem v drážďanském rychlíku. V Lipsku měl kdy koupit velkou kytici fialek. V Rotterdamu je očekával sám Kranz, zestárlý, ale stále pln životní síly.
"Cvičila nového hřebce na vysoké figury", vyprávěl jim za jízdy do nemocnice, "ale při jedné levadě se jí kůň vzepjal příliš vysoko a zvrátil se. Padla na pistu, kůň na ni, zůstala ležet. To víš, Vašku, ženské sedo, to je hrozná věc".
Z pokoje, k němuž je v nemocnici vedli, vyšly dvě staré dámy, Anežka Berwitzová a hraběnka d'Ascensons-Létardais.
"Maminko!" zvolal Karas rozechvěn.
"Vašku!"
Objala ho a zlíbala jako vlastního syna.
"A to je náš Petříček. Bože, chlapče, ty jsi vyrostl! Vítám tě, Frans! To jste hodní, že jste přijeli všichni. Teď tam nechoďte, Helena právě usnula. Ale je to vážné... děti, je to vážné..."
Stála vztyčená, připravena jako vždycky statečně nést rány osudu, jen nové slzy se objevily ve vyplakaných očích. Tělo její dcery bylo rozdrceno.
Vešli k jejímu loži až vpodvečer. Uvítala je pohledem plným lásky. Ruce měla volné, jednu namáhavě podala Vaškovi, druhou Petříčkovi. Tak zůstala mezi nimi s kyticí fialek na pokrývce, nehybná, obětovaná, ztrácející chvílemi vědomí. O jedenácté hodině v noci skonala.
Radili se v hotelu o pohřbu.
"To si beru na starost já", prohlásila Anežka Berwitzová, "odveu své dítě do Turnhoutu. Petříček pojede se mnou. Syn musí být na pohřbu své maminky. Ale Vašku a Frans se vrátí odtud do Prahy. Je konec měsíce, musí připrvovat nový program. Soukromé starosti nesmějí zasáhnout do chodu podniku".
Byla to ještě pořád ředitelka, pevná, nezlomná. Všichni uznali její rozhodnutí. Kranz přišel za nimi s kyticemi pro mrtvou Miss Sweet. Když Vašku odjížděl, přišel se s ním Kranz na nádraží rozloučit. Starý principál věděl dobře o Karasově direktorské slávě a jednal s ním tak trochu jako mocnář s mocnářem.
Premiéru v Praze připravil Karas levou rukou. Nečekaná Helenina smrt rozvrátila všecky jeho představy a plány do budoucna. Nevěděl, na čem se teď ustanovit, jen cítil, že nejsilnější pouto, které ho vázalo k Cirkusu Humberto, bylo náhle uvolněno. Brzo viděl, že i na jiné působila ta katastrofa podobně.
První přišel po svém návratu Steenhouwer.
"Neměl jsem tam jezdit", začal svůj hovor s Karasem. "Byl jsem tu úplně spokojen a nepřál jsem si nic jiného než sloužit až do své smrti. Ale když jsem před Arnhemem vykoukl z vlaku a viděl Dolní Rýn, viděl Ijsselu, viděl kkanály, když jsem zahlédl první tulipánová pole a první větrník, stisklo mne to radostí i steskem. A pak už jsem nemyslel na nic jiného, než že člověk má umřít ve své rodné zemi. Navštívil jsem několik spřátelených rodin. Všude jsem slyšel totéž: každý Holanďan se na stará kolena vrací do Holandska. Našel jsem i několik kamarádů ze školy. Mají za sebou divočejší život, než byl můj. Pracovali a obchodovali v Batavii, v Padangu, v Surabaji, jeden žil mezi Dajáky na Borneu a jeden měl plantáže pod horou Pintija na ostrově Ceram v Molukkách. Všichni teď mají pěkné přízemní domky se zahrádkami v Severním Brbantu nebo v kraji Betuwe, pěstují želvy, pokuřují si na verandě doutníky a jsou šťastni, že dýchají vzduch domova. Neměj mi to, Vašku, za zlé - já chci domů!"
Odešel tedy Steenhouwer, účetní a sekretář, a po něm začal mluvit o odchodu Antonín Karas. Že prý je té chalupy v Horní Sněžné přece jen škoda, aby tak zahálela, a že by tm mohl leckterého kluka vycvikovat pro cirkus nebo pro varieté.
"Co to najednou, táto, na tebe sedlo?" zeptal se ho syn zpříma. "Nechutná ti ležák u Labutě nebo co?"
Starý se ošíval, ale pak mávl rukou.
"A co bych ti zapíral, mě už tady nic netěší. Vypadly mi dva zuby tuhle napřed, vidíš?"
"Ano - ale pro ty zuby chceš, inšpektore, odejít z Prahy?"
"Pro ty zuby. Ano. Já totiž teď nemůžu řádně troubit. Ať si nastrčím hlubší nátrubek nebo mělčí, já teď nevezmu bezpečně tón. Vono mi to z huby netrajbluje. A když já si nemám ani ten šlusmarš zatroubit, tak to tu celej ten uměleckej život patří do hajzlu".
Nu, nedalo se nic dělat, Karas Anton, zedník, tenťák, inšpektor, spakoval kufr a odjel drahou císaře Františka Josefa do Českých Budějovic, aby se zas ujal chalupy v Horní Sněžné.
Antonín Karas odjel a Smetana-Bureš ulehl. Postonával celý podzim, zimní nachlazení ho povalilo, ten den po hromnicích mu odzvonili. Bylo mu sedmasedmdesát let, když umřel, ale v rakvi vypadal sotva na sedmdesát. Pohřeb měl slavný. Sám primátor doktor Podlipný se dostavil se dvěma náměstky a početnou deputací městské rady, ozbrojené měšťanské sbory vyrukovaly s hudbou, Společenstvo mlynářů přišlo s praporem zahaleným v černé roušce, v čele konduktu šli kněží řádu křižovníků s červenou hvězdou od mostu Karlova se svým generálem, pana místodržitele království Českého zastupoval policejní rada Charous. Příbuzenstvo nešlo za rakví téměř žádné, jen synovec zesnulého, totiž syn jeho bratrance, Bohumil Smetana, zeměměřič, dědic a nástupce ve smetanovském mlýně. Pravou rodinou nebožtíkovou představovali tři Karasové, Antonín, Václav a Petr, a Karel Kerholec s manželkou Alicí. Ti také byli skutečně truchlící, ti a pak několik set dědečků a babiček z pražské chudiny. Byl to krásný pohřeb, velký a slavný, hodný zasloužilého měšťana, nevídaný u někdejšího cirkusáka, netušený u toho, jenž kdysi přivodil zkázu mlýnů.
Za dva dny po pohřbu přinesli Václavu Karasovi z mlýnů balíček, to prý mu nebožtík pan otec odkázal. Karas jej otevřel a oči mu zazářily: v papíře byly knížky a sešity, převázané motouzem, onen malý poklad básniek, jejž tenťák Bureš vozil s sebou světem a z něhož se Vašku tehdy učil číst česky. Prohlédl si to letmo a už vythl sešitek, který ho kdysi nejvíce zaujal, ten, který se začínal veršem "Čehové jsou národ dobrý!" Nyní se konečně podíval, jak se jmenuje. I viděl, že je to Karla Hynka Máchy Máj, věnovaný pražskému měšťanu Hynku Kommovi.