Na jaře poté nadešly poslední zkoušky Petříkovy, jeho slavná disertačka o obecné kubické nadploše v prostoru čtyřrozměrném a o ploše tvořené speciálními přímkami, nato parádní promoce sub auspiciis imperatoris s upřímnými gratulacemi profesorů, žádost o místo a úřední lejstro, kterým byl jmenován suplentem pro matematiku a deskriptivu na Akademickém gymnasiu v Praze. Dopoledne se představil řediteli ústavu a odpoledne požádal pana Jaroslava Kostečku, továrníka pánského prádla a nákrčníků, o ruku jeho spanilomyslné dcery Emilky.
Večer po svatbě seděl Václav Karas ve svém bytě proti viaduktu úplně sám. Žena, strýc, táta, učitel, syn - všichni ho postupně opustili. Z celé bohatýrské minulosti nezbylo nic než ta smlouva o nájmu divadla Varieté. Až ta za dva roky dojde, bude mu již přes padesát. Obětoval nejkrásnější část svého života něčemu, nač celá léta předtím ani nepomyslil. Jako by odbočil na falešnou cestu a patnáct let putoval cizími končinami, které nevedou k jeho cíli. Ale snad není právné takto o něm uvažovat. Především se neobětoval divadlu, nýbrž svému synu. A dělat varieté nebylo blouděn zcela neznámými končinami. Ne, Vašku nebloudil; vešel do cizího kraje, ale dal si v něm zase cíl a od toho se neuchýlil. Nebylo to asi špatné, co dokázal, vidí to přece na úctě, kterou k němu všude mají. I ten pyšný Kranz si považoval za čest být jeho kolegou a tykat si s ním; a Kranz je teď v cirkuse největší postava v Evropě. Nedalo by se s ním něco dělat, až se skončí ten patnáctý rok?
Může se vůbec padesátiletý člověk vrátit k cirkusu? Proč by nemohl? Půl roku práce s koněm a Vašku bude zas mistrem vysoké školy. To se nemůže zapomenout když se to jednou umí. Co je vysoká škola? Umění, jak změnou tlaku a rovnováhy přimět zvíře k nezvyklým pohybům. Kdo si jednou osvojí cit a smysl pro to, jak nepatrným posunutím těžiště působit na bdělou pozornost koně, nemůže to zapomenout, jako plavec nemůže zapomenout plování.
Ale což jde jenom o vysokou školu? říká si Karas. Dejte mi osm nebo dvanáct nebo šestnáct inteligentních koní a za půl roku vypracuji s nimi znamenitý akt dresury. Dejte mi lvy nebo tygry anebo medvědy nebo slony, se vším si budu vědět rady a postavím svou práci.
V příštích měsících jako by se vracel do dětských let: budu dontérem, budu jezdcem, budu skokanem, budu jako Arr-Šehir. Cirkus Humberto vábí mocnou, neodolatelnou silou. Karas nemluví, ale zjišťuje stav svého jmění a počítá. Od krotitelů se příležitostně dovídá, kolik, teď stojí skupina syrových šelem, z jízdárny ná cenu ušlechtilých koní. Pořídit si to nebo ono není žádný problém; má dost peněz, aby se mohl stát i společníkem takového Kranze, který je stár a nemá potomka. Jak by to bylo krásné, utvořit firmu Cirkus Kranz & Humberto a obnovit zašlou slávu hrdého jména! Ku podivu ho nikdy nenapadne, jak by zněla firma Cirkus Kranz & Karas; Vašku vyrostl v zajetí tradice tak mocné, že pořád vidí všechnu velikost ve jméně Humberto a sám sebe cítí jen jako dědice, pověřence a vykonavatele humbertovského poslání.
Pan Achilles Breburd také ví, že smlouva spěje k svému konci. Ví to a krouží kolem, dělá Karasovi, co mu na očích vidí, je samá sladkost, samá úsluha. Ale ten jeho zatrachtilý Karasáček mluví o příštích letech jen neurčitě, o podpisu nové smlouvy ani mu, jako ten pan Jan Nepomuk. Bratří Breburdové se navzájem utěšují, kam by šel, nikde nenajde tak krásnou budovu, nikde tak ochotného spolupodnikatele. Nebude přece opouštět životní dílo, korunované takovým úspěchem!
Ale Václav Karas je rozhodnut, že je opustí. Po čtrnácti letech práce a zkušeností má varietní provoz tak v malíku, že mu to připadá jako hračka. Zná všecky artisty světa, všecky atrakce, všecky sensace, všechny způsoby, jak útočit na přízeň publika. Sestavit program není pro něho větší námaha než namíchat karty. Co by zde dál podnikal, byly by jenom kombinace a variace; a jemu se chce zápsit s protivenství. Jakápak je to práce, když mu všecko přijde hotové do domu, artisté i publikum; ještě tak v létě, když se tu opravdu něco nového hledá, stojí to za námahu. Ale padesátiletý člověk chce vykonat něco víc. Padesátiletý ještě nepotřebuje myslet na odpočinek. Padesátiletý ještě může změřit své síly na docela jiných úkolech.
Václav Karas, řečený Vašku, cítí, že je rozhoduto. Opustí tuto vaničku s vlažnouvodou a pustí se zase do dravého proudu. Nemluví o tom, ale chystá se. Každého dopoledne je v zemské jízdárně čtyři hodiny v sedle. Doma mezi dveřmi má zavěšeny kruhy, v ložnici leží malé i velké činky, tělo se vytrvale dává do pořádku. Od bratří Kerholcových dostává zprávy, jak to teď chodí v kulaté práci. Ještě jednu sezónu v Praze a sbohem, lenivý živote kamenného domu!
Rozhodnuto, hotovo, zpečetěno. A najednou to všecko ztroskotá o nový, nečekaný argument.
Václav Karas, řečený Vašku, je dědečkem.
XII
Každého citu dostane lidské srdce svou mírku. Nevyžije-li jej včas, vyrazí zabrzděný cit jindy a jinde a často mnohem bouřlivěji. Táta, který řádně nespotřeboval své tátovství, stane se vášnivým dědečkem, aby si u vnuka dobral, co u syna neužil. Tohle postihlo Václava Karase. Když se mu narodil Petříček, byl Karas příliš zapřažen, aby si s ním vyhrál jeho dětství; nad kolébkou vnučky Lidušky se v něm však probudil potlačený cit a Karas byl snad více pohnut a dojat než otec toho drobečka s matkou dohromady. Den před radostnou událostí byl si jist, že jeho budoucnost jsou koně, lvi, tygři a sloni; den po ní byla všecka ta vzácná zvěř vytlačena bezbranným lidským tvorečkem.
"Přišel ti do angažmá člověk", říkal si pospíchaje z divadla musejním sadem na Těšnov, "žádná agentura ho nedodala, žádná anonce ho nedoporučila, přišel, jak je, a teď záleží na tobě, Vašku, direktore, co z něho uděláš, jaké místo mu přidělíš v programu. Na ty, kteří si říkjí rodiče, nesmíš mnoho dát. Pan rodič je potrhlý kantor genius, paní rodička je baculatá měšťka - jaké nebezpečí pro dušičku, která u nich rozžala svoje světélko! Ti dva přece nemohu převzít za ni odpovědnost. Odpovědnosti je schopen jen ten, kdo vidí o kus dál. Přibyla na zemi hvězdička a je třeba se starat, aby z ní byla hvězda. Nový človíček je větší událost než tvoje úspěchy. Hrneš se obnovit Cirkus Humberto, ale tuto se, chlapče, zrodila nová Humbertovna. Na Těšnově, u Kostečků, ve výrobně prádla a kravat. Na to musíš dávat pozor; snad je to heroina, snad krasojezdkyně, snad hlasový fenomén; nesmíš dopustit, aby udusili ohýnek ve flanelu".
Achillu Breburdovi spadl kámen se srdce: Václav Karas najednou podepsal smlouvu na dalších deset let. Varieté ponese dál zvučné jméno Humbertovo a Karas zůstane jeho managerem. Je tomu tak, ale nad všecky produkce zajímá teď tohoto ředitele každý výkon slečny Li nebo Lilili, tím časem nemluvněte. Jak má volnou chvíli, už tíhne z divadla na Těšnov, aby sledoval její artistické výkony pod povijanem. Učený syn se domnívá, že se tatínek skoro zbláznil, snacha se směje, žejim ušetří chůvu, pan Kostečka si spokojeně hladí hebký plnovous a jen se pochechtává: "Nic už ti nechybí, Václave, jen ještě kojit, ještě kojit..." ale Václav Karas se tím nedává zmást, kolébá, houpá a hýčká vnučku, vozí ji v kočárku a přebaluje jako ošetřovatelka. Ví, proč to dělá. Je přesvědčen, že človíček v tomto věku se nijak neliší od maého lvíčete nebo tygrátka a že vnímá svět jen několika přirozenými pudy. A Karas usiluje o to, aby si nemluvně ze všeho nejvíce zvyklo na jeho hlas a smích a na jeho tělesnou vůni. Dělá vše, by u batolátka vzbudil trvalý pocit, že v rukou dědečkových je mu nejlíp a nejbezpečněji. Když je s ním sám, zkouší s ním všelijaké věci, drží je za ručičky nebo za nožičky a ohybuje tělíčkem, aby si zvykalo na kousíček námahy. A malá Lilili opravdu si dědečka oblibuje, směje se na něho, jak ho spatří, chce k němu do náručí a vyráží ze sebe velijakéhekavé zvuky, jako by mu chtěla něco říci. Václav Karas si s ní vytrvale hraje, ale jeho radostná bezstarostnost je jen zčásti pravá. Pod vším tím mazlením je skryto vytrvalé a soustředěné pozorování: rozpoznává maličká zvuky? rozpoznává barvy, reaguje bystře? je bázlivá nebo se nebojí?