Paolo zesinal, v očích mu to blýskalo. Vyrazil nějakou nesrozumitelnou kletbu, pak se obrátil a tíhl po schodech dolů.
"Co bylo s Paolem?" zeptal se Karas, když představení skončilo.
"Šel do výčepu", hlásil tajemník, "opil se a ztropil výtržnost. Hrozně vám nadával, pane řediteli, křičel, že všecko, co umíte, máte od něho, a sliboval vám strašnou pomstu".
"Jakpak mi to nadával?" přerušil ho Vašku s náhlou zvědavostí.
"Nevím... měl takové divné slovo, jaké jsem nikdy neslyšel..."
"Dablkau, ne?"
"Ano... myslím, že ano..."
"Dablkau", opakoval šedovlasý Vašku a všecek se blaženě rozzářil. "Nu, tomu vy, mladýmuži, nemůžete rozumět. Dovedete si představit klukovskou pračku, která se rozhodne až po padesáti letech? Zítra tedy uvidíte finale. Pozvete pana Roméa na jedenáctou hodinu".
Paolo Roméo přišel po jedenácté do hlavní kanceláře a hluboce se na vecky strany ukláněl.
"Milý Paolo", oslovil ho klidně Vašku, "viděl jsem včera tvoje číslo a velmi lituji, že se naprosto nehodí do podnikuk, který nese jméno Humberto. Nemůže to v našem pořadu zůstat. Nechci tě však také poškodit. Zde je poukázka na gáži za patnáct dní. Zařiď laskavě, aby tvé dámy vyklidily šatny do odpoledne".
Paolo se uklonil, vzal poukázku a uložil si ji do tašky. Činil tak velmi pomalu a v místnosti bylo ticho jako před bouří. Pak se Paolo zase uklonil a už se zdálo, že odejde. Ale najednou se zastavil, obrátil se k sekretáři, a blýsknuv očima plnýma záští, křikclass="underline"
"Víte, proč mě ten pes Dablkau tak nenávidí? Byl jsem milenec jeho Heleny!"
Slovo proletělo vzduchem jako vymrštěná dýka. Vašku sebou trhl, jako by byl opravdu zasažen. Vteřinu dvě se díval na Paola, jako by nerozuměl. Stál na konci pokoje, u okna, Paolo stál stejně nehybně, ale s posměšně zkřiveným obličejem u dveří. Uprostřed mezi nimi šelnapříč místností plochý pult. Náhle sebou Vašku hnul, udělal krok, odrazil se a velikým, dlouhým skokem proletěl nad pultem celou místností na Paola, srazil ho na zem, bleskurychle se vzepřel, a popadnuv Paola za krk a za kalhoty, zvedl jej oběma rukama vysoko nad hlavu. Vypadalo to, že s ním praští o zem, ale Vašku kopl do dveří a vyrazil s ním ven, na schody a po schodech dolů. Paolo chroptěl a chtěl se vyškubnout, ale ruce ho svíraly jako kleště. Pan Dvořák dole vyběhl, slyšel nezvyklý hluk.
"Open the door!" křikl Vašku.
Pan Dvořák tomu nerozuměl, ale pochopil. Dveře se otevřely a Paolo Roméo vyletěl na chodník.
"Milý příteli", řekl po návratu Karas sekretáři, "když jsem vám včera řekl, že dnes uvidíte finale pračky po padesáti letech, nemyslil jsem, že to bude doopravdy. Ale netušil jsem také, že se z Paola stal takovýhle ničema. Nu, vyřídili jsme půlstaletou aféru a slovo dablkau je, myslím, škrtnuto zase ze slovníku. Mohu tedy klidně jít na oběd. A až mě tu jednou nebude", dodal Vašku vesele, "dejte přeměřit tento pokoj. Myslím, že to byl můj nejdelší skok bez trampoliny".
XIV
Srážka s Paolem byla jediná bouřlivá příhoda, kterou zažil Václav Karas jako ředitel. Nepříjemných a choulostivých záležitostí přineslo divadlo dost, ale ty všecky dovedl vyříditi s neochvějným klidem a humorem. Ve zralosti svého věku, v plnosti svých zkušeností stál vysoko nad aférami šaten a jeviště. Věděl nyní, že už se nikdy nevrátí k cirkusu, když se rozhodl bdít nad osudem své vnučky. Nebylo to rozhodnutí lehké; míval chvíle, kdy se s lítostí vracel do minulosti a zjišťoval, že se vlastně nikdy nestal tím, čím býti chtěl. Jeho životním snem a láskou bylo ekvestrické mistrovství, dosáhnout vrcholků krasojízdy a cvičitelství. Dospěl v tom do znamenité výše, ale od svrchované mety ho odvedlo krotitelství šelem. Chtěl být tvůrcem nového cirkusového umění, ale Berwitzova tuhost a krize podniku mu v tom bránily. Když se konečně stal svrchovaným pánem, bylo to jen k tomu, aby zachránil ubohé trosky bývalé slávy. Kvůli synovi přešel do podnikání, jaké nikdy neměl na mysli, kvůli vnučce se vzdal poslední možnosti návratu na původní cestu.
"Vidíš, Vašku, vidíš", říkával si v samotě karlínského bytu, "nikdy jsi vlastně ve svém životě neurčoval nic sám, všecko jsi dělal z ohledu na jiné. Pro Berwitze, pro Cirkus Humberto, kvůli Anežce, kvůli Heleně, pro Petra a pro Lidušku. Zbláznil jsi se a zamiloval do jména Humberto a své vlastní jsi ani neuplatnil. Celá Praha mluví o krásných programech v Théâtre Variété Humberto a kdo si na plakátech všimne drobné řádečky Ředitel Václav Karas? Odejdeš odtud a Praha ani nebude vědět, kdo jsi byl. Nu, nu - ale cožpak na tom tak záleží? Co by byl Václav Karas z Horní Sněžné, nebýt Cirkusu Humberto? Zedník a muzikant jako táta. Co jsi víc, oč jsi výš, to ti kus po kuse přinesli jiní. Toť se ví, měl jsi vůli, měl jsi nadání, měls důvtip; ale to všechno by nic nebylo bez toho všeho, co ti z rozhodnutí osudu přinesli druzí, Bureš, Hans, Roméo, Berwitz. Půl života a snad ještě déle člověk do sebe nabírá dary, které pro něho shromáždili jiní; což neplyne z toho závazek, aby on sám pak zase rozdával ze svého bohatství? Žádný lidský život neběží sám pro sebe, všecko je to věčná kavalkáda. Nedodržel jsi cestu, kterous měl na mysli; ale co jsi dělal, dělal jsi dobře. Neprosazoval jsi svoje jméno, abys byl všem na očích, ale ti, kteří něčemu z tvé profese rozumějí, ti o tobě vědí, ti znají tvou cenu, a na ostatních přece nezáleží. Nevrátil jsi se k cirkusu, zůstal jsi ve varieté. Ale nebudeš tu působit bez účinu. Zanecháš po sobě dobrou stopu a památku a přitom možná zachráníš duši svého potomka, aby nezplaněla v bohatství a hlouposti".
Vzpomněl-li na svou princeznu Lilili, Václav Karas se rozzářil. Vracela mu opravdu, oč přišel o svého syna. Lnula k němu nezměrnou láskou a obdivem, nic na světě nebylo tak znamenité a dokonalé; jako co udělal děda Václav, nikdo nebyl tak moudrý, chytrý a laskavý jako bezvousý dědeček z varieté. Vousatý dědeček Jaroslav žárlil, vousatý dědeček Jaroslav se durdil, ale nebylo mu to nic platno, nikdo v rodině si nedovedl tak kouzelně hrát s malou holčičkou jako ten šedivějící cirkusák, v němž stále ještě tlouklo nestárnoucí klukovské srdce, slyšícína jméno Vašku. Co všecko dovedl udělat, aby Lidce opatřil neslýchané rozkoše! Jednou si z čista jasna koupil jezdeckého koně a už druhého dne si vzal Lidku před sebe do sedla a projezdil s ní celé odpoledne ve Stromovce. Pak si zas pořídil loďku a začal s malou žabkou podnikat dobrodružné výpravy do souostroví při Štvanici a dolů až k Libni. A když jí bylo sedm let, koupil jí k narozeninám poníka, skutečného, živého koníčka, kterého pojmenoval Mary a na němž Lidka brzy doprovázela dědečka do Stromovky i jinam.
Prožívala s ním tisíce rozkošných věcí, ale pořád netušila, jak ji při všech těch zábavách, hrách a taškařicích pozoruje. Jedno viděl určitě: že z ní vyhnal vecky ty ostýchavosti a strachy, které ochromily dětství jejího otce. Lidka se nebála ani zvířat, ani vody, šla do všeho neznámého s odvahou a důvěrou, jedno velké nebezpečí bylo tedy šťastně odstraněno. Ale s dalším si Karas nebyl nějaký čas jist, totiž s tím, k čemu děvče nenápadně vychovávat a připravovat. Zkoušel v těch jejích hrách všelicos, ale nikde neviděl, že by jevila nějakou zvláštní schopnost k věcem, které se provozují v cirkuse nebo ve varieté. Rozpoznával jen jedno: že je to dítě velmi muzikální, že ze všeho nejraději má hry v přestrojení, kdy může mimicky představovat všelijaké role, a že to bude jednou krásné děvče výrazné tváře, šelmovských očí, štíhlého těla a velkého temperamentu. Ponenáhlu se ustavoval na tom, že v ní je nejvíce schopností pro tanečnici.