Helena Karasová byla by řekla pro balet. Václav Karas měl však neskonale více zkušeností. Už téměř čtvrt století procházely jeho divadlem všechny slavné tanečnice Evropy, u něho hostovaly všechny proslulé baletní skupiny a on dával akreditovanou značku neznámým tancům exotickým. První na pevnině měl potřeštěné americké negry s jejich rytmickým opojením, uvedl do Eropy dvorské tanečnice siamské, přinesl tančící chrámové kněžky javajské a obřadné krasavice z ostrova Bali. Když se ve světě začalo mluvit o novém tanečním umění, Karas ozdoboval své programy rejem sester Wiesenthalových, dovedl zasunouti do pořadu vystoupení dalcrozeovské skupiny z Hellerau, přivedl do Prahy zasněnou Ruth Saint Denis i obřadnou křisitelku staroegyptské linie Sent M'Ahesu. Mohl je všecky sledovat, studovat a porovnávat jako málokdo na světě. Sám měl v sobě vycvičeny všecky pohybové prvky mistrnou školou Schmeda Roméa, a slýchaje umnou hudbu, najednou toužil, kdyby k ní mohl improvisovati harmonický pohyb. Díval se proto na tance na své scéně jinýma očima než pouhý divák. Zprvu ho uchvacoval klasický balet a Annu Pavlovnu považoval za vrchol všeho umění. Čím déle však vnikal do tajů tance, tím více nabýval přesvědčení, že bravury primabalerin na špičkách jsou neplodné variace ustrnulé formy a že nový účinný výraz nutno hledati tm, kde se tanec vzdává vyšší myšlence, kde je projevem náboženské mystiky neb starého kultu. Byla-li taková umělkyně v programu, přicházeli za ním často výtvarníci, malíři a sochaři se žádostí, aby jim umožnil denně ji sledovat a inspirovat se jejím výkonem. Dělal to rád, neboť to byli lidé zajímaví, s velkýkm rozhledem a bystrými postřehy. Hovory s nimi ho jen utvrzovaly v přesvědčení, že svět jde vstříc novému obrození tance, který bude hledat svůj vlastní smysl a účel v harmonicky krásném pohybu.
Myslil-li tedy na maličkou Lidku jako na příští tanečnici, viděl ji v duchu zapjatou do velkého rušného dění jako tvůrkyni a nositelku nových krás. Aniž to věděla, připravoval ji k tomu nejmírnějším použitím roméovských zkušeností. Navykal ji na krásné postoje a ladné pohyby, na pružný krok a skok, na procvičení svalstva nohou i trupu. Bylo to všechno jako hra, ale útlé tílko se už přizpůsobovalo pro příští úkoly. Provozovali to spolu tajně, ale najednou se to zauzlilo, že postup mohl být urychlen.
To bylo tehdy, když paní Emilka Karasová přišla domů s rozhodnutím, že desítiletá Lidka bude chodit do dalcrozeovské rytmiky.
"Všecky dcerušky z lepších rodin chodí teď do Dalcrozeova ústavu", prohlásila tenkrát Emilka. "Říkala paní císařská radová Wiesenbergová, že si bez rytmiky nedovede příští domácnost představit, a paní plynárenská ředitelová Všetečková povídala, že je rozhodně pro uměleckou výchovu. Prý to bude docela jiná harmonie v manželství, až to muž nebude msuet hledat jinde a bude to mít doma".
"Inu jo", přikyvoval pan Kostečka, "on je Všetečka velký frejírník před Hospodinem. Ale jestli by ho zrovna paní Všetečková uchvátila, kdyby mu zatančila kankán, to je ještě veliká otázka".
"Kankán! Pro umučení boží!" vykřikla paní Kostečková, "co všecko budeme ještě muset my ubohé ženské provádět, abyste vy mužští přišli k rozumu. Kankán!"
"Rytmika není kankán, maminko", poučovala ji dcera, "a paní plynárenská ředitelová má pravdu. Každá ženská nemůže dostat za muže matematika".
"Nu, nejsme proti pokroku", uvažoval Kostečka, "za našich dob e myslelo hlavně na kuchařskou školu. Žádá-li si pokrok tančení, à la bonne heure! Zámožná rodina si vždycky může opatřit vzornou kuchařku, ale aby si opatřovala do domácnoti tanečnici, to ať radši to převezme paní domu sama. Co tomu říká dědeček Václav?"
Dědeček Václav se ošíval.
"Nevím, lidičky, nevím", odpovídal s nevinnou tváří, "já bych žádnému umění nevěřil. Žádnému umění. Každé je, prevít, proti měšťáctví. Holku to chytne doopravdy a najednou vám vyrazí z vašeho pořádku".
"A to se nemusíme obávat", mávl rukou Kostečka, "Lidka je vzorné děvče a mákme na ni vliv".
"Nu, jak chcete. Ale když už jí to povolujete, měli byste ji pustit i do varieté. Tam přece uvidí velké tanečnice".
Uznali, že je to pravda. Bylo tedy rozhodnuto, že Lidka bude chodit na rytmickou gymnastiku a že smí do varieté, bude-li v programu tanec. Dědeček Václav si zamnul ruce. Teď mohl s Lidčinou výchovou zamířit, kam chtěl. Vedlejší hry odpadly a děvče se soustředilo na cviky taneční. Však také učitelka z Dalcrozeovy školy žasla, jaký talent se tu vyskytl, s jakou lehkostí tato žačka ovládala tělo a jak přirozeně reagovala na rytmus hduby. O výroční akademii bylo její vystoupení zlatým hřebem večera a Kostečkovi s Emilkou se nadýmali pýchou, kolik obdivu se dostalo jejich dítěti a kolik pochlebných gratulací jim. V patnácti letech působila už Lidka o večerech mimických tanců a jako šestnáctiletá přejímala první role tanečních pantomim. Nivony psaly o ní jako o vycházející hvězdě, nadšenci nové Terpsichory běhali po jejích večerech jako zmámení, starší fanatické průkopnice byly bez sebe žárlivostí a ulevovaly si po straně klevetami. Její vzestup a oblibu nemohly však nijak zadržet, byla znamenitě školena, rostla do líbezné, šelmovsky milostné krásy a byla všecka jako proniklá hudbou. "Lída Karasová je taneční aeolská harfa", napsal o ní docent estetiky dr. Šafránek, "nejmenší zavanutí hudby stačí, aby se rozezněla harmoniemi tělesného i duševního půvabu".
"Docent Šafránek je blbec", prohlásil na to PhDr Petr Karas, tehdy už mimořádný profesor analytické matematiky a geometrie na universitě Karlo-Ferdinandově, "a pohybová estetika není žádná věda. Z toho jeho žvastu vím jenom tolik, že nejmenší zavanutí hudby stačí, aby odvedlo Lidku od učebné látky gymnasijní, a že tato taneční aeolská harfa má dostatečnou z matematiky. To tedy já nepovažuji za žádné harmonie tělesného a duševního půvabu, ale za trapnou a pokořující ostudu pro otce, který se má co nevidět státi ordinariem".
"Z táty si nic nedělej", chechtal se dědeček Václav, když za ním přiběhla Lidka s pláčem, "tuhle tvoji rovnici on přece nerozřeší. To už běží docela jinak, než on tuší. Tanči dál, já tě ochráním. Ale pamatuj na jedno: abys to nepřeháněla. Koukni se po těch starších tanečnicích. Dřou a dřou a nakonec to vůbec nejsou ženské. To jsou vysušení misionáři z tropů, to jsou poustevnice živící se kobylkami uprostřed pouště. Vím, že mnoho dovedou, ale kde zůstává půvab, lehkost, ženství? Je to nějaká zásada, chtít stvořit krásu a přitom nejdřív ubít krásu danu od Pána Boha? Tanči, cvič, uč se a pracuj až do haleluja. Ale jenom až do haleluja. Sláva Bohu na výsostech. A na zemi pokoj, klid a odpočinek tělu, které toho potřebuje".
Lidka objala a zlíbala rozkošného dědečka a tnčila dál. V rodině začaly být z toho rozpaky. Nejhůř však bylo na gymnasiu. Lída Karasová byla favoritkou všech tříd, ale staří profesoři žehrali na nové předpisy, které dovolovaly pěstovat rytmická cvičenía vystupovat v rámci školských představení dalcrozeovských. Matematik ji od začátku sjížděl, protože na ní mohl dokazovat, že universitní katedra je obsazování lidmi, kteří nemají ani tolik pedagogické schopnosti, aby poučili ve svém oboru svou vlastní dceru. Později však se k němu přidal i latinář a historik a přírodopisec.
"Karasová Ludmila", říkal hubený třídní, "áno, balet na eminenc, školní prospěch na pětku, áno. Moderní doba, áno".