Jednoho dne přišel za Václavem Karasem malý, tlustý mužíček, věčně e potící a věčně si otírající silná skla brýlí, stále zamaštěná potem, kanoucím z mohutného obočí.
"Jsem docent pohybové estetiky doktor Šafránek", představil se starému direktoru, "a přicházím, pane řediteli, v záležitosti vaší vnučky".
To bylo thema, pro něž Václav Karas byl ochoten odsunout třebas i premiéru. Rozhovor mu ostatně stál za to. Poznal zakrátko, že doktor Šafránek je z těch obětavých nadšenců, kteří nikdy nevzpomenou na nějaký postranní zámysl. To mu bylo hned sympatické. A pak viděl, že se tento ustaraný človíček dobře vyzná ve věcech moderního tance, třebaže v něm je víc theoretického vzdělání a myšlení než životní praxe. Přišel starému Karasovi vyložit, že v Praze není již nikoho, kdo by mohl Lídu Karasovou ještě nějak poučit. Lída umí teď víc než všecky pražské umělkyně; a je takový talent, že by bylo velmi záhodno, aby se jí dostalo ještě konečného školení, například u Rudolfa von Laban v Německu.
Karas naslouchal velmi pozorně a horlivě se vyptával na všecky podrobnosti.
"Děkuji, pane docente, za poučení", skončil rozhovor, "poměry v německých tanečních ústavech jsem neznal. Vím jen, že tanec jde teď vzhůru jako strhující vlna. I já to tu ve varieté cítím. Zde ovšem nejde tak o nejčistší taneční umění, jako spíše o novou podívanou. Davům už pouhý varietní program nevyhovuje. Touží zas po něčem dráždivějším. Chtěly by revui, výpravnou revui, se spoustou nahých tanečnic, s přepychovou výbavou. Ale to já už dělat nebudu. Když už i do manéže pomalu vjíždí sedmdesátka, nebudu si předělávat obor. A nebudu přesedlávat z práce na marnost, z rozumu na hloupost. S Lidkou je to ovšem něco jiného. Věřím, že by se mohla vynést nad tu spoušť pošetilosti a opravdu něco světu dá. Na její rodiče se nesmíme ohlížet. Petr je hodný člověk, ale slaboch, který úplně propadl měšťáckému okolí. Když jsem viděl, že z něho bude matematik, už jsem nad ním zlomil hůl. Ale ono je to ještě horší, teď je z něho matematický filosof. Matematický filosof! Víte, to je tak něco jako tygrolev, kříženec tygra a lva. Občas to z dopuštění božího přijde na svět a zůstane to neplodné. A takovému člověku svěří osud nejkrásnější mladé děvče, aby vytvářel jeho život. Už se dávno na to nemohu koukat. A teď je opravdu třeba na to skočit. Po dobrém to nepůjde, to vím. To si zas jednou budu muset houknout jako dompteur".
"To je nádherné, pane řediteli", radoval se docent Šafránek, "že se chcete Lidky ujmout".
"Ovšemže se jí ujmu, ale napřed s ní o tom promluvím. Jednu výhradu budu mít. Když s ní bude holka souhlasit, půjde v létě do Německa".
Doktor Šafránek odešel všecek blažen. Odpoledne seděla na téže židli co on Lidka septimánka. Dědeček Václav si sedl proti ní a vzal ji za ruku. Byl nesmírně vážný.
"Liduško, mluvil jsem s docentem Šafránkem. Ty bys chtěla do Německa k Labanovi?"
"Ano, dědečku. Myslíš, že by to bylo možné?"
"Jsou tu dvě potíže. První je v tom, že máš jít z domu, do cizího prostředí. Vyptal jem se, jak to v té škole chodí. Množství mladých žen, množství mladých mužů. Moderní, pokrokové názory. Výsměch šosáctví. Ano. Dejme tomu. Ale já, holčičko, nevezmu na své svědomí nic, co by mohlo podlomit tvou nádhernou životní sílu. Jsi už vyspělá, rozumíš, co mám na mysli. Stačí někdy dočasné zmámení, malá lehkomyslnost... a děvče v květu života je ztraceno".
Lidka se lehce zapýřila. Pak zvedla hlavu a pevně se podívala Karasovi do očí.
"Děde..." řekla vážně a dojate, "mám už teď plno nápadníků. Jsou mezi nimi moc milí hoši. Ale já chci tančit. Já chci být dokonalán tanečnice. Chci být slavná. A dokud to nebude, nemám na nic jihého pomyšlení. Věříš mi?"
"Ale zde jsi mezi námi, do jisté míry chráněna rodinou. Tam budeš sama. Bez naší opory".
"Ano. Ale tys mne vychoval. Jsem tvoje žačka, ne otcova, ne matčina. Ty víš, co ve mně je. Ty víš, že mi můžeš věřit".
"Ano, dítě, ale já to chci slyšet, slavnostně slyšet, jako přísahu. Abych sám před sebou měl čisté svědomí, že jsem ti to všecko řekl, že jsem o tom výslovně mluvil a že tys i dala slib. Zradíš-li mne i pak, budu nesmírně smuten, ale řeknu si: nešlo ji jinak zachránit, zlo bylo v ní".
"Nezradím, děde, nezradím!"
Z očí jí vytryskly slzy.
"Dobrá, dítě, slib mi tedy, že nepřispustíš žádnou milostnou pletku, dokud nebudeš mít ve světě svůj úspěch. Až budu číst, že jsi to ve světě vyhrála, bude konec tomuto slibu. Budeš svou paní a můžeš si dělat, co budeš chtít. Slibuješ?"
"Slibuji, děde".
Naklonil se k ní a políbil ji na obě tváře a Lidka se zprudka k němu přivinula.
"A teď máme druhou potíž", spustil Karas už zase vesele, "jak tě vylouplnout z rodiny?"
"To právě, dědečku, nevím. Neměla bych snad tajně spakovat a ujet?"
"To bych nerad. To je až ten poslední prostředek. Já bych to chtěl zkusit jinak. to bys mi msuela trochu pomoci. Je to ovšem těžké, hroně těžké!"
"Co to je - všecko udělám!" vykřikla Lidka, ale viděla dědovi na očích, že má na mysli šibalství.
"Je to velká věc, co po tobě žádám, těžká oběť! Musela bys - propadnout ve škole!"
"Jé", vyletěla Lidka, "to je ohromné! Já ti propadnu, jak budeš chtít, z latiny, z řečtiny, z dějepisu a zeměpisu, z tátovy ctihodné mtematiky - jen si poruč".
"Výborně. Čím to bude horší, tím líp. S vysvědčením však nepůjdeš domů, nýbrž sem ke mně. A já už provedu to ostatní".
Do konce školního roku zbývaly čtyři měsíce. Karasová Ludmila, septimánka, provela za tu dobu zázraky v lajdáctví a nevědění. Profesoři byli bez sebe hněvem a chvěli se rozkoší z exemplárního trestání. Pětky padaly, jen to bouchalo. "Áno, balet na eminenc, vědění na propadnutí, áno. Moderní doba, nové mravy, máte zas pětku, sedněte, áno".
Přilítla ze školy do varieté, vysoko mávajíc vysvědčením.
"Dědo, dělala jsem, co jsem mohla! Šest pum - jen ten padouch matikář mi dal zase stágru, zbabělec! To si to nechce rozházet s tátou".
"Dobrá, děvče. Teď se jdi projít a já si vezmu do manéže tvého otce".
Zavolal si ho telefonem, že naléhavě s ním musí mluvit. Petr Karas, universitní profesor, marně si lámal hlavu, proč to. Když vstoupil do otcovy pracovny, spatřil staříka, jak stojí uprostřed a s rozkoší práská velkou šambrierou.
"Táto, prosím tě, dej to pryč", volal syn ze dveří, "víš, že to nesnáším".
"I jen pojď dál, Petře, a sedni si. Máme spolu malé účtování. Je to za dlouhá léta - kolipak ti je? dvaačtyřicet? třiačtyřicet? - no a můj účet je z tvého mládí. Snad se na to pamatuješ, jak jsme všichni chtěli, abys se sblížil s Cirkusem Humberto. Já, matka, babička, dědeček, kdekdo jsme toužili po tom, abys šel cestou, kterou ti uchystali tví rodiče. Ael tys na to neměl ani pomyšlení".
"Neměl".
"Vidíš, to si pamatuješ. Neměl jsi pro to hlavu, že ano. Ať jsme to zkoušeli tak nebo onak, po každé jsi ze všeho propad. A nám nezbylo než se trochu přizpůsobit, vzdát se všech snů a představ a smířit se s holou skutečností, že náš syn odejde z našeho prostředí".
"Ano. Byli jste ke mně neobyčejně hodní. Bylo to opravdu moje štěstí. Snad bych se byl jinak utrápil".
"Tedy jsme jednali správně?"
"Ano. Nikdy jsem to nepopíral".
"Výborně. A teď, jsi-li charekter, musíš jednati zrovna tk jako my tehdy. Lidka propadla..."