"Dobrý den, pane kolego Bírhunde", a do pokoje vstoupil uctivý dědeče, ukláněl se a podával Paličkovi ruku. Pan Trunec býval čtyřicet let lokálním zprvodajem Hlasu národa a nyní už žil dvanáct roků v pensi. Jeho nejvtší slávou bývaly referáty o bálech, pohřbech a jiných okázalých událostech, kdy bylo podle tehdejší zvyklosti povinností novin vyjmenovat co možno všecky účastníky, popsat dámské toalety, vypočítat věnce a nápisy na stuhách. Miloš Trunec byl na tohle matador, jeho referáty byly vždy nejobsažnější, dovedl jmény i tituly vyplnit dva tři sloupce svých novin. Měl nepatrnou gáži a honoráříček za každou otištěnou řádku. Hodnostář s dlouhým jménem a tituly na dva řádky měl pro něho cenu šesti haléřů, protože za řádku dostal tři. Později se v novinách od této zvyklosti upustilo a redaktor Trunec přišel o slávu a příjmy. Vydavatelstvo mu to trochu vanahradilo na gáži, nicméně Trunec se cítil uražen a pokořen. Od chvíle, kdy zrušili honoráře a on nemusel počítat řádky, přestal číst noviny. Co bych je četl, říkal opovržlivě, já vím všecko dávno napřed. Ve skutečnosti nevěděl nic, protože se o nic nestaral a nezajímal. Nedovedl se rozloučit se svými starobylými frázemi, nedovedl se přizpůsobit tempu nové doby. Vývoj novin šel v redakci mimo něj, lokál převzalimladí, ostří hoši a Trunec jen chodil a naříkaclass="underline" "Není tu úcty ke starým zasloužilým pracovníkům. Vyskytne se práce a mně se nic neřekne. Mně se vůbec nic neřekne v tomto domě". V šedesáti pěti letech ho dali do pense. Přijal to s rozhořčením jako nespravedlnost, nadával na svůj list jako špaček a denně tam šel vysedávat, zda se přece nevyskytne pro něho nějký úkol. Nechali mu tam jeden vedlejší stůl, kde usedl a za chvíli usnul. Prospal a proklímal své dvě tři odpolední hodiny, pak se oblékl a se smutným konstatováním, že jemu se nic neřekne, rozloučil se uctivě s mladými kolegy a capkal domů. Nechápal už, co se kolem něho děje, nevyznal se v radakčních změnách a novým lidem, kteří teď dělali noviny, říkal podle jejich přezdívek, jak je časem zaslechl. Také o Paličkovi byl přesvědčen, že se jmenuje Bírhund.
"Pane Trunec, voni jsou ten pravej mužskej", volal na něho Palička. "Jestlipak se pamatujou ze svých časů na nějakého Václava Karase?"
"Jakpak ne, pane kolego, jakpak ne. Václav Kars byl pozamentýr v Perlové ulici a kandidoval do sboru obecních starších za staročechy".
"Voda, voda, samá voda..."
"Pak byl Václav Karas na Malé Straně, rukavičkář, co se mu dcera utipila vo rachejtlích... pak Václav Karas, majitel pohřebního ústavu ve Smečkách, jak se mu tenkrát splašili koně s mrtvolou. Ten to není? Tak to bude Karas Václav, kameník na Slovanech, co mu jednou neznámí pachatelé ukradli náhrobek!"
"Ne, žádný z nich".
"Inu, Karasů bylo v Praze mnoho. Co rada vrchního zemského soudu Karas, ten byl taky Václav nebo Bolemír, to už nevím, mně ta dvě jména nějak znějí pohromadě. Taky ne? Nebo Karas, koňský řezník a uzenář... nebo Karas, direktor ve Varieté..."
"Výborně! Ten to je".
"No vidějí, že starý Trunec ještě zná svou věc. Copak je s ním?"
"Tak tenhle direktor kars jich tady zve na čaj".
"Ale, ale, copak von je ještě živej? Já myslel, že už dávno umřel".
"Ne, tuhle je od něho pozvánka a šéf jich moc prosí, aby byli tak laskav a napsali o tom asi třicet řádek".
"Ale jo, ale jo, pročpak ne. Ono asi leccos sem pro mne přijde, ale mně se holt nic v tomhle domě neřekne. Udělám referát, to se ví. Ale těch třicet řádek, to nevím. Kouknou, pane kolego, já to udělám, jak jsme to dělávali, a oni si to potom proškrtají. Kdy je to, už zítra?"
Pan redaktor Trunec té noci téměř nespal rozčilením, ráno si po dlouhých letech zas řezal čtvrtečky papíru a špičatil tužky. Pozvání bylo na pátou hodinu, ale on už ve dvě vyšel z domu. Pro posilnění se zastavil cestou ve třech vinárnách na osminku vemutu a náprsteček slivovice. Do hotelu Carlton dorzil mírně rozkurážený.
"Sedmá velmoc", představil se nějakému číšníku. "Kdepak jsu tady novináři?"
"Nevím, vašnosti, ale zavolám pana sekretáře".
"Račte dál, pane redaktore, pěkně vás vítám", zahlaholil sekretář Kauble. "Tak vy račte být z Hlasu národa, to nás velmi těší. zatím jste tu z novin jediný".
"Inu, to je ten dnešní tisk. Mladí páni. Copak tu vlastně oslavujeme?"
Sekretář mu to rychle vysvětlil a uvedl ho do velké haly. Trunec zůstal překvapen stát. V hale byla shromážděna vybraná společnost. V protější stěně bylo schodiště, po němž sestupovali ještě sva další účstníci. Schodiště bylo lemováno postavami uváděčů divadla Varieté v červených a modrých livrejích.
"Bude snad libo čaj, pane redaktore, nebo napřed koňak? Koňak, že ano. Hned jej přinesou. Račte si sednout tuhle, budete mít pěkný výhled".
Trunec se rozhlížel.
"Skvělá společnost, nádherné toalety, opravdu. Ale prosím vás, budete mi muset říci, kdo to tu všecko je. Já tu nikoho neznám. Například ta dáma v červeném moaré..."
Trunec už měl papír na stolku a tužku v ruce.
"To je hraběnka Sellingen-Waldenhorst, pane redaktore, původně La Bella Josma, břišní tanečnice. A ta starší dáma s tou rajkovou okrasou v účesu je kněžna Caldini, bývalá vedoucí girl v druhé trupě Tillerově. Ta mladá ve žlutém hedvábíje choť švédského vyslance barona Svendsona, výtečná ekvilibristka z Duo Jansen and Maud. Ta stařenka vedle je vdova po placmistru Kerholcovi, krasojezdkyně Alice Harweyová, a ti tři páni u ní jsou její synové, majitelé světového Cirkusu Kranz. Ta mladá dáma v modrém, která se s nimi baví, je slečna Ella krčmáříková z Horní Sněžné, znamenitá krasojezdkyně v jejich podniku. Pane vrchní, nalejte panu redaktorovi ještě jeden Courvoisier. Vedle slečny krčmáříkové stojí Edmond Gambier ze slavné krotitelské rodiny Gambierů, a ta dáma, která se teď na něho obrátila, je bývalá ruská velkokněžna, která už zase pracuje jako xylofonistka. Ten tlustý pán s pivem v ruce je Lubitschke-Sailoni z Berlína, generální tajemník Mefevacium, a ti dva, co s ním mluví, jsou žonglérské duo Jean & Jean, Cikhart a Cerha, taky z Horní Sněžné. Po schodech přichází choť brémského bankéře Liebelta, umělkyně v převlecích, a pán, který ji doprovází, je komerční rada Steinitz, majitel berlínského Edenu. Tohle je továrník Kostečka s chotí..."
"Prádlo Excelsior, Těšnov, ne?" pronesl Trunec uprostřed vytrvalého psaní, jsa rád, že konečně někoho zná.
"Ano, a s nimi jde jejich zeť, universitní profesor doktor Karas s chotí, matematik světové proslulosti..."
"Toho neznám, za mých dob to byl nýmand..."
"A teď ta nádherná krasavice, to je taky nikdo, to je markýza of Breadwell, ta byla jen figurantkou u Spelteriniho, kouzelníka. Ale to děvčátko za ní, to je rasa ze starého rodu, Alberta Gevaertsová, žonglérka. Teď mě na chvilku omluvíte, pane redaktore, tamhle na mne kývá pan O'Harrieh, to je president artistické lóže. Přijdu okamžitě. Pane vrchní, sem přijde ještě jeden Courvoisier..."
Trunec mohl po prvé zvednouti hlavu od popsaných čtvrtek. Hala už se hemžila hosty a stále noví sestuovali po schodišti hotelu. Trunec měl blažený pocit, že se zas vrátil do dob své slávy, kdy si ho lidé předcházeli, kdy mu strkali do kapes visitky s dvacetikorunou, jen aby je nezapomněl uvést, až bude psát: Mezi přítomnýmihodnostáři jsme pozorovali...
Bylo mu blaženě, koňak byl znamenitý, v sále před ním to příjemně hlučelo. Dávno už nadešla hodina jeho odpoledního podřimování. Teď, když mu přestal znít diktát, slastná únava se ho zmicnila a dědoušek Trunec nad čtvrtou sklenkou koňaku usnul. Když se probudil, byla všecka sláva ta tam, světla ve velké hale byla přitažena, hotelové uklizečky rozestavovaly po místnosti stolky a židle, v koutě seděli číšníci a přepočítávali si spropitné.