"Táto, viděls?" zavolal na něho s velkou pýchou, "ta jezdí, co? Tu jsem prohnal, panečku!"
"Dobře jsi se držel,už mit o říkali. Ale teď jdi, podej Hansovi ruku a poděkuj mu a řekni, že mu pomůžeš Mary vykartáčovat".
Vašek, čepici na uchu, došel k Hansovi. Přehodil si uzdu do levé ruky.
"Hans, ich danke dir!" a dětská ruka se napřáhla k velkému koňákovi.
"No dobrá", potřásl jí Hans, trochu v rozpacích a trochu dojat tou způobností malého hocha, "na první den to bylo až moc dobré".
Poplácal Vaška po zádech a li spolu do stáje, Mary vedle Vašíčka.
Karas šel k osmičce a cestou dohonil Kerholce.
"Zítra je gala na rozloučenou", oznamoval mu Kerholec. "Noviny jsou toho plny. To zase náš starý dovede".
"A kam vlastně jedeme?"
"Přes Harburg do Buxtehude na noc a pak na Brémy a Oldenburg. To bývá obvyklý začátek".
U osmičky stál ubený chlap v špinavé červené košili, s velkou lysinou nad čelem, půl pravého ucha mu chybělo, zato se mu odtut thla jizva přes celou tvář až k nosu. Když se Kerholec přiblížil, chlap zvedl pravici a zasalutoval. Karas viděl, že mu na ní chybí celý malíček a půl prsteníku.
"Šéf kuchyně Vosátka Ferenc poslušně hlásí", meldoval česky, "že za čtvrt hodiny bude večeře. Na jídelním lístku je gulášová plévka s brambory, pečené kuře se salátem a dukátové buchtičky se šodó. To kuře se salátem a buchty si musí každý vopatřis tám, polévku s brambory dodám já. Komu to nešmakuje, může jíst à la carte třebas v hotelu Ambassador. Slušnost však by žádala, aby nás pozval s sebou".
"Tuhle máš zrovna nového strávníka, Ferenc", představil mu Kerholec Karase.
"Seržán Vosátka Ferenc", cvakl chlap botami, "trčs enchanté, hrabě z Karasů, jak se daří hraběnce a komteskám? Váš psinec, je doufám, zdráv? Doufám, že se vám afghánská chrtice nepodnesla s bulldogem, hrabě, a že také vaše mramorové stáje zůstaly ušetřeny vozhřivky! A jak vám na novém sídle, Jasnosti, ráčí troubit trumpeta? Vostro servitore odchází, žijte blaze, seňorové, au revoir při polívce! Seržán Vosátka! Hier! Armas al hombro! Direkción la cuisine! Pochodem v chod! Tratata dá, tratata dá, každá holka to má ráda..."
Vosátka za zpěvu odmašíroval, Kerhlec se usmíval.
"Tak jsi ho viděl, kušnu. A s tím prolez Afriku i Ameriku, rapl zatracenej".
S druhé strany pomalu přicházel Malina. Když došel ke Karasovi, zvedl schýlenou hlavu a povídá:
"On se jmenoval Mates".
"A kdo?" zeptal se Karas.
"No, o kom mluvíme. Přece ten nedvěd. Tak jsme ho tam na tom medu chytili a vedli zpátky do Budějic. Ale to já jenom tak, že ty jsi z tý krajiny. Už bude večeře?"
"Bude, táto", odpověděl Kerholec. "Vosátka už pro ni šel. A tuhle přichází zrovna Bureš".
Kras se zvědavě odhlédl na číslo jedna. Byl to hezký, statný muž s černou kozí bradkou a s dlouhými černými vlasy, které mu vylézaly zpod širokého kalabréského klobouku.
"Pozdrav vás Pán Bůh! Pěkně tě vítám, krajane", zahovořil zvučným a melodickým hlasem, podávaje Karasovi ruku. "Zase tedy dvě semínka z české země zaváta do cizích končin? Dej vám oběma Bůh hodně štěstí na pouti s námi. Není to vždycky samáslast, co nás potká,a le je to život ve volnosti. Uděláš-li si své, nikdo si tě už nevšimne, jsi zbaven předsudků a pout, volný a svobodný jako pták. A jako ptáče stěhovavé dnes zde a zítra onde, zde zaplaneš milostnou touhou a onde ji zase zapomeneš".
"Jenomže když si nedáš pozor", přerušil ho starý Malina, "bude tě holka hodint z mst do města, až tě uhoní. To jsme měli jednou jednoho krasojezdce, řkal o sobě, že je Španěol, ale byl to Maďar z pusty, ten taky všude holkám mámil hlavu. Jednou v Janově se však spletl... ne, ono to bylo v Ženevě... protože to byla dcera helvítského pastora a nikde na světě nejsou takoví helvíti zarputilí jako v Ženevě. Tak ten kluk, Kösteny Imre se jmenoval, namluvil té holce, že je hrabě a že si ji vezme, holka se s ním zapletla, my odjeli a Kösteny s námi. Chechtal se, jak jí utek, ale odpoledne, když jsme postavili šapitó, najednou tady kočár a z něho vystoupil pastor, a kde prej je direktor. Tak jsme zavolali patrona. Humberto byl, panečku, ňákej direktor, ten doved mluvit, ten jednou umluvil vochmistra vod grencvachy, že si val urláb a vlastní rukou nám propašoval deset vozů bez povolení přes hranice. Ale s tím helvítským patorem to starý Humberto projel, šel na něho francouzsky, taliánsky, německy, ale pastro mu v tom ve všem na vobrátku odpovídal a ještě latinsky, řecky a hebrejsky a pořád se dovolával bible a dokazoval patronovi, že Kösteny Imre nesmí vystoupit, nýbrž že si musí vzít pastorovu dceru. A ten pastor tak Humberta tím svatým Písmem zjančil, že patron šel a řekl Köstenymu, aby raději utek, jinak že je s ním konec. Kösteny fouk do Francie a uchytil se v cirkuse u starého Zanfretta, co měl na fraku místo knoflíků zlatý dvacítifranky a frak si na noc ukládal do pokladny. Ale byl u něho tři dny a najednou tady kočár a pastor a malér začal znovu..."
"Horká polívka, prosím!" ozval se vyvolavačsky Vosátka, "horká polívčička!"
Nesl v obou rukou řádný hrnec, z něhož čouhala naběačka. Kerholec, Malina, Bureš se vrli do vozu a každý vycházel s plechovým talířem a lžicí.
"Sakra, na talíř jsem si nevzpomněl", zvolal Karas, "lžíce mám, ale talíře ne".
"Vosátko, skoč k Harweyovým pro dva talíře", poroučel Kerholec, "a ty si je zítra kup".
"Podle rozkazu, admirále", odsekl Vosátka, postaviv hrnec na plošinku nad schůdky, "ono je patrno, že Jeho Výsost Karas III, kníže ispahánský, byl dosud zvyklý žrát z ruky. A tuhle, esli mě můj žárný pohled nemýlí, přichází korunní princ a nějak si drží ruce, kde nemá".
Vašek opravdu přicházel, ale spíše jen lezl a rukama si držel zadnici.
"Hernajs, táto", povídal rozvážně, "mě ti bolí celý tělo".
"Já myslím, Vašku", smál se na něho Kerholec, rozdíleje první talíře polévky, "že si dneska ani nesedneš. Když se jezdí první dny, to může člověk jenom buď stát, nebo ležet".
"Tak to je náš mladý Karas", zahovořil Bureš, "jestlipak už chodil do školy?"
"Zrovna začal", odpovídal za Vaška Karas, "ale pak to přišlo, že jsme museli odjet. Ale trochu číst a psát už umí".
"Nu, to nesmíme tady zanedbat", horlil Bureš, "to by byla věčná škoda. V práci a vědění je naše spasení. Mám ve voze pár hezkých kníže, to si v nich budem říkat, viď, Vašku?"
"Hm, třebas jo", odpovídal pomalu Vašek, "ale až si budu moct k tomu sednout. Táto, já už mám hrozitánského fabiána".
"A očistil jsi řádně Mary?"
"Však jdu odtamtud".
"Tu máš zatím kus chleba", pronesl Malina, který stál nahoře nade všemi a rkájel společný pecen osmičky. Polévka z hrnce a talířů voněla nezvykou vůní, a teď už i Karas cítil, že se mu sbíhají sliny. Na štěstí se už vynořil Vosátka s talři a Kerholec nalil tátovi i synovi vrchovatě.
"Jejda, ta je dobrá", pomlaskl si Vašek.
"Pravá uherská", podotkl Bureš.
"Abychom nezapomněli", ozval se nahoře zase Malina, "ten strý Zanfretto se tomu pastorovi vzepřel, a ten pastor vylezl na estrádu a začal místo komediantské parády kázat k lidu, jaká je to Sodoma, ten cirkus. Zanfrettova rodina chtěla pastora zbít, ale pastor poslal pro starostu a četníky, Zanfretto musel pro výtržnost naložit boudu a odjet a Kösteny Imre byl zhalfnut. Nejdřív mu řádně napráskali, pak ho vykázali z Francie a poslali zpátky do Švýcar, odkud přišel. A protože tu byl pastor s tím kočárem a hned se žandárům nabíd, užili příležitosti, a tak jel pastor pátky a vezl si Köstenyho s četníky do Ženevy. Teď už Kösteny viděl, že už z toho tak hned nevyleze. Helvíti v Ženevě ho rovnou zabásli. A ten pastor byl tam denně, hučel do něho, hrozil trety pozemskými i nebeskými, až ho toak kluka maďarskýho zvrtačil, že si tu holku vzal. Ale za sva měsíce se u nás objevil s manželkou, ale jen jako na návštěvě. Jel do Uher, kde jim pastor koupil někde u Kecskemétu chalupu".