Zamyšlen odpínal s Mary postroj, když si všiml, že v ohrádce jsou jen tři poníci.
"Hans, kde je Miss?"
"Miss pracuje s Helenkou. Běž se tam podívat. To bude něco pro Vašku".
Vašek proletěl konírnou a vpadl do hlediště. Uprostřed žlutého okruhu stál direktor s bičem v ruce a kolem obíhala drobným klusem Miss. Na hřbetě měla malé panneau a na něm stála hubeňoučká bledolící holčička s dlouhýma tenkýma nohama. Stála zrovna na levé noze a snažila se udělat váhu, předklon těla s rozepjatýma rukama a s pravou nohou zdviženou dozadu do stejné vodorovné linie jako trup. Koník pod ní pravidelně klusal a její levá noha musela stle vyrovnávat otředy jeho hřbetu. Bylo to na spadnutí, ale holčička byla od pasu přivázána k šňůře, která nahoře, hodně vysoko, šla přes kladku. Druhý konec šňůry měl v ruce mužský, který stál vedle ředitele.
Třikrát se holčička pomalu sklonila do váhy a zase se zvedla. Když se nakláněla po čtvrté, zakolísala jí unavená noha a sklouzla.
"Hernajs", lekl se Vašek pádu pod koně, ale vtom ten mužský prudce zatáhlza šňůru, holčička vyletěla ve svých krátkých sukénkách do výše a s roztaženýma rukama i nohama prolétla vzduchem do středu manéže. Ředitel ji tam zachytil a spustil na zem.
"Líp pérovat, Helenko", řekl direktor ostře, "stojíš levou nohou moc tupě. A postav si ji víc špičkou ven".
"Tatínku, mě tolik bolí záda", zavzdychala Helenka.
"To já vím", odpověděl direktor, "proto musíme trik opakovat, až si tělo zvykne. Tak znovu na koně. Náskokem. Pět kroků rozběh, teď!.. Hop!"
Helenka se rozběhla šikmo za konem, dorazila se, ale nedoskočila. Muž zatáhl a ona obloukem se snesla k otci.
"Ostřejší odraz, holka, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozběh. Teď!.. Hop!"
Berwitz práskl přitom bičem. Ale Helenka klopýtla nahoře o panneau a už se jako motýlek vracela zpátky.
"Znovu. Rozběh: teď! Hop!"
Nešlo to. Šestiletá dívenka stála před otcem a krčila s provinilou tváří ramena. Vašek cítil s ní nesmírnou lítost.
"Nic naplat. Opakovat. Teď!"
Berwitz ani nekřikl hop. Helenka ztratila tempo ke skoku.
"Znovu. Rozběh: teď! Hop!"
Vašek div nevykřikl s sebou. Cítil tak přesně, jak se má asi odrazit, aby doskočila, v nohou mu to přímo poškubávalo k běhu a skoku. Ale Helence tím nepomohl. Třikráte se ještě rozebělha se šňůrou na zádech a třikráte ji odškubli ze špatného skoku jako chycenou rybičku.
"Co to je dneska s tebou, Helenko?" drudil se ředitel.
"Já... tati... já už nemůžu..." zajíkala se unavená holčička.
"Nemůžu, nemůžu, neříkej mi nemůžu", láteřl Berwitz, "člověk vždycky může, když chce. Pro dnešek toho tedy necháme".
A zapráskav semo tamo bičem, obrátil se a odešel do brány. Jeho pomocník odepjal Helenku se šnůry, vyvlékl šňůru z kladky a začal ji stáčet přes levou ruku a loket. Vašek vyrazil a chopil za uzdu Miss, která se zastavila, potřásala hlavou a hrabala kopýtkem.
"Můžu ti odvést Miss do stáje, Helenko?" oslovil holčičku, která se všecka protahovala.
"Ty jsi zdejší?"
"Ano. My jsme tu s tátou noví. Ale já už všecko znám a jezdím na Mary a Hans mi odevzdal do opatrování Mary a Miss a Fricka a Lady".
"To budeme asi jezdit spolu, protože Fricek a Lady jsou jeden pár a Mary s Miss druhý. Jak se jmenuješ?"
"Václav Karas. Ale tady se mi říká Vašku".
"Vašku? To je jméno?"
"No asi".
"A pojedeš s námi, Vašku?"
"Ano. V osmičce. S panem Kerholcem".
"Ah, s Karlem. Já jsem s tatínkem a s maminkou v jedničce".
"Já maminku nemám, ale kdby ještě byla živa, ta by taky s námi jela a prala nám a věšela prádlo takhle mezi vozy. Je to moc těžké skočit na koníčka?"
"Já jsem to předtím už dovedla. Ale pak jsem dělala asi dvacetkrát váhu na levou nohu a teď v ní nemám žádnou sílu".
"A proč jsi se neodrazila pravou?"
"Já nevím. Při pěti krocích - to přijde skok na levou nohu".
"Vždycky?"
"Vždycky".
"To je divné. To si musím vyzkoušet. Budeš tu o představení?"
"Ne. Já musím pomáhat mamince balit".
"A když maminka pracuje se šimly?"
"To se koukám tuhle u gardiny".
"No, tak to se třebas uvidíme, třebas budu mít chvilku volno a třegbas tam přijdu. Sbohem, Helenko, já musím odvést Miss".
"Sbohem... Vašku".
Helenka odhospala a Vašek běžel s Miss jako starý kočí.
Za konírnou se povalovaly všelijaké bedny. Vakovi nešlo z hlavy, jak je to s tou levou nohou při pátém kroku. Když spatřil bedny, napadlo mu, že si na nich může vyzkoušet skok na koně.
"Tak pojď sem, ty stará, ty jsi Miss a já jsem krasojezdec a budu na tebe skákat. Hýjo, běž a nesplaš se. No, malá, no, Miss, pozor, rozběh na pět kroků - teď!.. Hop!"
Odrazil se levou nohou, vylétl v vršku prázdné bedny, která byla nižší než pony, nedoskočil, kopl do bedny, bedna se převalila, a vašel na ni a nehorázně se uhodil do holeně.
"Hernajs, to jsem se bacil. No, stará, postav se. Musím opakovat. Ostřejší odraz, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozbh. Pět kroků - teď!.. a hop!"
Tentokráte se vynesl nahoru, ale neudržel se tam, bedna se zakolísala pod jeho dopadem, pak se převalila a on sotva odskočil.
"Fuj, Miss, copak to je, takhle vyhazovat pod krasojezdcem! A vy, pane, musíte líp pérovat a špičku nohy víc stranou. Opakujeme. Rozběh - teď... a hop!"
Znovu přistál na bedně a znovu s ní sletěl.
"Kruci, hernajs, vždycky mě, potvora, shodí. Stůj, Miss, pěkně stát! A nova. Opakujeme. Rozběh - teď!.. hop!"
Teď se tam vynesl, bedna se zaviklala, ale Vašek ji rozkročenýma nohama udržel v rovnováze.
"Vidíš, ty potvoro, že tě zkrotím! Znovu! Opakovat!"
Seskočil s bedny a znovu se rozběhl. Zase se to povedlo. Pak už si tím byl jist, skočil na bednu pětkrát, osmkrát a vždycky se na ní udržel. Všiml si, že se po každé odráží levou nohou. Změnil tedy rozběh a odrazil se pravou nohou. Levá přišla na bednu dřív, pravou dotahoval, nedotáhl a sletěl. Opakoval si to a sletěl znovu. Rozběhl se na pravou nohu po třetí a udržel se nahoře jen s největší námahou.
"Hm, ono je to přece lepší na levou nohu. Zkusíme to ještě jednou. Rozběh - teď!"
Vašek neměl dost technické představivosti a zkušenosti, aby si uvědomil, že je to proto, že naskakuje s levé strany, z vnitřku domnělé manéže. Jemu stačilo jako většině cirkusových primitivů, že na levou nohu se skáče líp, a od té chvíle se odrážel pořád levou nohou. Ještě párkrát vylétl na svou dřevěnou Miss, až ho táta zavolal k obědu.
Mezi polévkou a povidlovými knedlíky se dověděl od Kerholce a od druhých, kdo je osazenstvo modré maringotky. Achmed Roméo je prý potomek staré komediantské rodiny tuniské, jejíž breberská krev se už dávno směšovala s italskou a francouzskou. Se svými dětmi provádí jedno z nejlepších ikarských čísel na pevnině - hromadné vystoupení otce i dětí s překotně rozvinutou přízemní akrobatikou, v níž už i tříletí umějí své kousky, stojíce aspoň na vrcholu pyramidy s jednou nohou zvednutou nad hlavu.