Kůň s Kerholcem odskočil a po nkolika skocích zmizel vpředu. karas vylezl vedle kočího. Jak se koně hnuli, bezděky se pokřižoval. V tu chvíli mu bylo velice úzko. Vjeli do přelidněných hamburských ulic, dostihli Harweyův vůz, zavěsili se naň a kolébali se po hrbolatém dláždění z města ven, na lehce rozblácenou silnici, do houstnocí tmy, do neznámých končin, poslední článek dlouhé karavany lidí, zvířat a vozů, která se pomalu šinula vlhkým větrem, vezouc s sebou sterou naději na zdar a úspěch.
Jakže se to jmenuje, kam jedou na noc?
"Buxtehude", odpovídá vedle kočí.
"Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude. Divné jméno, jako zaklinadlo. Tajemné a záhadné, jako všecko, co přijde.
Buxtehude, Buxtehude. Podkůvky koní to klapají, maringotky tím drnčí. Všecko ja zaplněno neznámým jménem: Buxtehude.
Antonín Karas sedí a zírá do mokřavé tmy. Už i ty břízy, silné a mocné břízy při silnici se ztrácejí, už není vidět nic, nic nelze rozpoznat, jen ozářené okénko u Harweyova vozu. Všecko ostatní se utopilo a pohřbilo ve tmě... Buxtehude, Buxtehude.
A z toho cizího zvuku se mu rodí vzpomínka za vzpomínkou a každá se došedptává k němu zpěvavým nářečím domova. Japa se daří nejčko Vaškovi na bandurku? A copa Vaškova maminka, Márinka... eslipa by nebyla celá bez sebe... Vona chuděra, tam, v Horní Sněžné pod lerpánkem... a ty, mandžel, tú tady v kerémsi Buxtehude... Inu, co muší bejt, to hol muší přijít, to ináč nejde... darmo si kormoutíš srdce... A dyby tě zavezli až k sedmi kurfiřtům, šady je, chlapče, šady je zem Páně!
ČÁST DRUHÁ
I
Bylo to v jádře pořád stejné. Především tu byl neznámý muž, kterého Karasové spatřili až někdy v zimě. Jmenoval se Gaudeamus. Bylo to podivné jméno, ale lidé v cirkusu neměli ani potuchy, že něco znamená. Spíš jim působilo potíže zapamatovat si slovo tak cizí; Malina, který ho znal nejdéle, říkal mu prostě Gajdámoš nebo Běhák. Pan Gaudeamus měl tenké čapí nohy a jeho povoláním bylo být nohama Cirkusu Humberto. O celé týdny dříve, než se cirkus dal na cesty, vyjížděl pan Gaudeamus s jedním pomocníkem v širokém landaueru po trati, kterou mu ředitel Berwitz zhruba naznačil. Jeho úkolem bylo připravit cirkusu možnost existence. Na něm bylo, aby projednal s úřady všechna potřebná povolení, zajistil místo a rozvířil první reklamu. Pan Gaudeamus musel umět romluvit se starosty měst, s okresními hejtmany, s policejním ředitelem, s četnickým velitelstvím, s majiteli panství, s veliteli posádek, ale někdy také s ministerskými rady a ministry. Na jeho vystoupení, na jeho výmluvnosti, na pohotovosti důvodů a na schopnosti získat přímlučí záležel hlavní úspěch, jak souvisle sestavit putování cirkusu, aby se nikde nemuselo čekat a aby se na každém místě vytěžilo co nejvíce úspěšných představení. Pan Gaudeamus musel odhadnouti každé město, kolik asi je s to ze sebe vydat, aby Cirkus Humberto mohl co nejvíc přijmout. A pan Gaudeamus, když všecko projednal, muel navštívit i redakce novin a připravit s jejich pomocí náladu a pak sjednat ronášku a vylepení plakátů a někdy i dodávku krmiva pro všechnu zvěř cirkusu i menažerie. Bylo to nesmírně mnoho, co prováděl sám na vlastní pěst, vzdálen podniku a přitom veden stálou starostí o něj. Jeho postavení bylo zcela zvláštní; zajišťoval práci a blahobyt něčeho, to by téměř neuviděl, nebýt zimní stagiony hamburské. Ale ani to nebyla pro něho doba odpočinku, neboť v zimě jezdil vlakem obhledávat a připravovat půdu na místěch nejdůležitějších, zvláště k zájezdům do ciziny. Od jara do zimy jej s Cirkusem Humberto spojovaly jen pošta a telegraf.
Pro tyto úkoly bylo třeba nejen mimořádných schopností, ale i skutečné pracovní vášnivosti. Vysoký, štíhlý pan Gaudeamus, a hezkým plnovousem, rozděleným uprostřed pěšinkou, s hladce přičísnutou patkou lesklých vlasů, s bystrým pohledem očí a stálým úsměvem na rtech, uměl si získávat lidi a měl i pracovní tempo. Ve výjimečných případech, kdy selávalo všechno osobní kouzlo a všechna výmluvnost, sahával v náprsní tašce do zvláštní prihrádky, odkud vyňal navštívenku, kterou znalo jen málo lidí, navštívenku s krátkým textem: Rytmistr baron v. Schönstein. Býval to poslední zázračný klíč, který vždycky otevřel vzdorující zámek.
Navštívenka nebyla podvržená. Baron Max ze Schönsteinu sloužil u rakouských hulánů a měl zvláštní štěstí, že s ním od poručických let vymetali nejzapadlejší, nejopuštěnější garnisony haliče a Bukoviny. S ním, s krásným Maxem, který býval zvyklý oslňovat vídeňské promenády a pyšnit se na dopoledních projížďkách v Prateru. Postihla ho však jedna malá nehoda: byl při tom, když tenkrát "splašený arcivévoda" skočil s koněm přes rakev, nesenou na chudém venkovském pohřbu tam venku za Brigittenau. Jeho Veličenstvo se velmi rozezlilo, když mu pobočník podával zprávu o nemilé výtržnosti, která pobouřila obyvatelstvo. Hněv nejvyššího pána dopadl i na Maxe; byl okamžitě komandován do Stanislavova. A nyní se začala nejdivočejší část jeho života: šílené pitky, karban, bláznivé jízdy po kraji, marné intervence v hlavním městě, návraty s koovinou, pletky se ženskými, pletky, které často hraničily na únos a na jiné delikty podle trestního zákoníku. Konduitní jeho listina byla po té stránce nevalná, ale voják baron Schönstein byl, to se nedalo upřít, a jezdec fenomenální; z dostihových závodů odjížděl vždy se šerpou vítěze. Po té stránce byl chloubou pluku, který se na něho mohl spoléhat. tahle vlastnost a pak jakýsi oposiční duch v kavalerii, tiše bojující proti císařským rozhodnutím, zabezpečovaly krásnému Maxovi postup přes všechnu nepřízeň. Jiné vak to bylo s jeho jměním. Podědil postupně několik milionů zlatých stříbra, ale většina toho byla již předem upsána ve směnkách smečce haličských upírů, kteří umožňovali panu baronu jeho nezřízené kavalírství. Byly to věci, o kterých se vyprávěly celé legendy; jedna z nich se týkala i Cirkusu Humberto, jejž si nadporučík baron Schönstein objednal ze Lvova ke zvláštnímu zájezdu do Kolmyje a tam jej čtyři dny se vším všudy napájel a hostil.
Pak přišla ta nehoda v Mezőhegyesi: při skoku na irské lavici padl pod ním hřebec Kolibri a zlomil si páteř a Schönstein byl potlučen tak, že ho osm neděl flastrovali a sádrovali ve špitále. Když vylezl, byl poloinvalida, který se již nemohl posadit na dostihového koně. Přeložili ho ke kacelářské službě, což pociťoval jako nesmazatelné ponížení. Přišlo na něho několik let hořkosti. Rodinné jmění se smrsklo vniveč, jezdecká sláva zmizela, zbyla jen služba při nákupu remont, futráže a výstroje. Ve ztrpklém baronu se ponenáhlu začaly probouzet talenty, kterými si jeho dědeček získal baronát. Okolo jeho nákupů se všelicos pošeptávalo, ale rytmistr baron Schönstein zůstal oním krásným Maxem, jemuž se po zářivý, neodolatelný úsměv ve společnosti všechno promíjelo. Jen on sám byl pod svůdným zevnějškem krutě nespokojen; co dělal, neodpovídalo ani jeho ctižádosti, ani jeho neklidné krvi; a mimo to cítil, že nevybředne-li brzo z peněžních machinací, které načal, skončí svou kariéru velmi ostudně.
Tou dobou přijel za ním mladý Berwitz. Šel si za osvědčeným mecenášem poptat se, nemohl-li by zase uspořádat zvláštní představení pro posádku, a našel šlechtice důstojníka před úplným krachem. Poseděli spolu ovšem po pansku při několika lahvích vína, ale Berwitz prohlédl zkušeným okem novou situaci a neváhal nabídnouti panu rytmistru východisko z ní. A baron Schönstein, cítě, že se už nad ním vlny zcela zavírají, přijal. Za pár týdnů se posadil do účetnického vozu Cirkusu Humberto a za rok jel v landaueru do světa jako pan Gaudeamus, Gajdámoš, Běhák. Udivoval svět dokonalostí způsobů i světáckou zkušeností, a všichni, kteří s ním měli co jednat, cítili, že roztomilý pan Gaudeamus jest obklopen tajemstvím. Tím lépe však se dařilo věcem, které prosazoval, tím lépe se vedlo Cirkusu Humberto. Petr Berwitz si mnul ruce, že zas jednou správně rozpoznal vhodného člověka.