Záhadný pan Gaudeamus byl tedy první etapa v putování Cirkusu Humberto. Druhou měl na starosti Karel Kerholec. První přijížděl na místo, které jim Gaudeamus vyjednal, a jako placmistr zkušeným okem rozhodl, na kterou stranu bude vchod cirkusu, kde bude jeho zákulisí, a už šňůrou s kolíky rýsoval do půdy ústřední kruh manéže, pak obvod hlavního stanu, pak půdorys předního stanu čtvercového a zadní kryté chodby k stájím a zvěřincům. Zatím už dojížděly první pracovní a zásobní vozy, party dělníků vyskakovaly a každá rovnou se chápala své speciální práce. Čtyři muži z Kerholcova vozu nastupovali s kladivy a železnými kolíky. Původně každý z nich taloukal jeden kolík, ale Kerholec přišel na to, že práce postupuje rychleji a kolíky mohou být větší a bezpečnější, když všichni čtyři zatloukají vždy jeden kolík. Těmto lidem, kteří vesměs přišli z vesnice, měnil se hrubý nádenický úkol ve veselý rytmus mlatců. Starý Malina udežil první a po něm sletěla na plochou hlavici "kotvy" tři kladiva druhých; ramtadata, ramtadata, dopadaly údery ve čtyřčtvrtečním taktu a železo jelo do země jako do másla. A hop, sočilo se pár metrů dále k druhému kolíku, který již ležel připraven na svém místě, a znovu se rozvířil vzduchem čtvermonohý tanec kladiv. Tak obešli rychlým tempem největší vnější obvod svého díla a pokročili o pár metrů blíž ke středu, kde začali zatloukat runtovky, svislé tyče nesoucí příští plachtovou boční stěnu. Jiná parta zatím vyhloubila dolík pro patu mastu. To byl ústřední stěžeň, nesoucí celou vrchní konstrukci. V tehdejších cirkusech byl jen jeden a zvedal se uprostřed manéže. Teprve po letech se přišlo na to, že jej není třeba zapouštět do jámy, že jej lze zvednout na ploché zemi a čtyřmi lany udržet v bezpečné rovnováze. A ještě později byla vynalezena konstrukce dvou šikmých mastů s příčným břevnem, které na háku drželo celý stan a dole ponechalo manéž volnou. Když mast ležel na zemi připraven k vztyčení, nadešla nejodpovědnější práce Kerholcova, kterou nikdy nikomu nepřepusticlass="underline" upevnit na horní konec kladkostroje. Bylo to pár uzlů, na nichž závisely životy všech lidí ve stanu. Pak bylo možno mast zvednou a prvními čtyřmi ségly, pevnými lany, jej křížově připnout, zakotvit na čtyři protilehlé kolíky v zemi. Jiná parta rychle rozvíjela po zemi hvězdicovitou síť lan, na jedné straně přivázaných k železným kolíkům, na druhé se sbíhajících u stěžně; a všichni se pak vrhli na široké plachtové pláty, které se rozvalily po zemi a přivazovaly k séglům. A pak placmistr Kerholec vytáhl píšťalku, spojené ruce se zachytily provazců kladkostroje a krátká hvízdnutí zdávala rytmus, jímž se šapitó začalo zvedat od země jako obrovská šedivá houba. Bylo pak ješt nutno upevnit boční plachty na runtovky a proapdající se, proborcené dílce stropů vzepřít šikmými břevny šturmovek, ale to už pojížděly vozy s vnitřním zařízením a vyklápěly obloukovité gradiny, stupňovitá sedadla, jež šla v přesném pořádku číslo za číslem do stanua rychle se sojovala v kruhový amfiteheatr. Ještě neyly gradiny smontovány a ještě se kulatá pista uprostřed nezaplnila pilinami neb pískem z nesčetných pytlů a už se vzadu pod Kerholcovým komandem táhla plátěná galerie s dlouhými žlaby, do níž mohli uvádět koně a stavět je v témž pořádku, na nějž byla zvířata uvyklá. A vozy s klecemi zajížděly do sousedství, některé také pod plachtovou střechu, některé na volno, a za nimi vlastní maringotky, především velký ředitelský vůz a pak ostatní, jedny dokonalé obývací vozy, jedny jen starodávné domečky naložené prostě na valníky. Za příznivých okolností, nebylo-li překážek a bylo-li všechno mužstvo zapracováno, dokázal Kerholec postavit a upravit šapitó i s vedlejšími stanovými přístavky za půl třetí hodiny; to ovšem musel zabrat a nasadit kdekdo.
Pomaleji šlo to ve větších městech, kde Berwitz s oblibou nastupoval v parádní kavalkádě. Tu mohla jít na stavbu jen část pracovních sil, kdežto druzí zůstali ještě u zvířat. Někde na okraji předměstí se kavalkáda zformovala, mužové i ženy se oblékali do nejbarevnějších kostymů a pak vjížděli do města za zvuků trub a s marem vlastní kapely, většinou sedíce na lesknoucích se koních, se šelmami vezenými v předváděcích klecích, se všelikou zvří, která byla vedena v průvodu, a s obrovským Bingem, jehož monumentální zjev tvořil vrchol této řinčivé, strakaté a vším světem milované reklamy.
Cesta městem byla vedena hodně klikatě, aby přivábila co nejvíce diváků. A sotva průvod dospěl k stanům, první skouzla s hnědé klisny Admiry tlustá paní Hammerschmidtová, a pozvednouc širokou vlečku své jezdecké sukně, nemajíc kdy, aby sňala rokokový klobouček, nedbajíc toho, že ot se jí v letním vedru řine a prodírá množstvím rýžové moučky na tvářích, hnala se k svému pokladničnímu vozu, už aby otevřela okénko předprodeje a vyklopila tabule s cenami lístků. Neboť její výsostnou povinností bylo ihned podchyti zájem a prodávat, prodávat, prodávat - kromě jednoho jediného případu: kdyby některého dne první k okénku přišla stará ženská, měla paní Hammerschmidtová přísně nařízeno neprodat jí lístek, ať s výmluvou jakoukoli. A paní Hammerschmidtová více než sám Berwitz věřila, že by takovou neopatrností přivodila toho dne nedozírné neštěstí.
Ostatní všichni, sotva se sebe shodili kostymy, spěchali do stanů, většinou ke zvířatům. Zvláště Gambier měl přirozenou starost, aby se jeho divocí svěřenci včas uklidnili. Ačkoli si zvířata navykla na nepříjemnosti cestování, stávalo se přece, že některá šelma znervosněla hlukem či nenadálým otřesem, a bylo velmi potřebí, aby na konečném místě spatila již navyklý ořádek a zaslechla utišující laskavé brumlání svého obra krotilete. Pomrně nejspokojenější byli na cestě jezdečtí koně, protože jim poskytovala příjemný pohyb v krátkém klusu. A věděli již, že na cestách dostanou k svým dávkám ovsa a sena i trochu bobů a solené mrkve.
Artisté, kteří nepracovali se zvířaty, tíhli rovnou do šapitó. Především ovšem oba mužové z Trio Barnegos, liských létavic, hrazdoví akrobaté. Tehdy se v Evropě ještě nezajišťovali ochrannou sítí, a krásná, elegantní produkce vysoko u stropu byla denní hra se smrtí. Frasquito Barengo byl plecitý Španěl od Cordoby, s tvářemi a bradou modrými po vyholení, jeho manželka Concha byla oslňující černobrvá krasavice, kterou Frasquito stále střežil němým, zamyšleným pohledem. Bylo-li někdy třeba rozšířit program, dovedl Frasquito Barengo zapreludovat na své kytaře několik akordů, až mu vyplynul rytmus některé lidové alegrie, garrotinu nebo folie, k níž pak Concha s ostře vrčícími kastanětami v dlaních, se žlutým mantonem přes rudé bolero, s pientou ve vlasech zavířila v tanci, prohýbajíc se jako mladá šelma. A Frasquito stál za ní pod svým sombrerem nehybný a zmrtvělý jako vyřezávaná socha. Jejich partnerem na hrazdě byl štíhlý Marseillan Héctor Larbeau, velý vychloubač v životě, ale nahoře na trapezu chladný a soustředěný, s citem pro setiny vteřiny. "Vanidoso, mas prudente", domýšlivý, ale opatrný, říkával o něm s uznáním Frasquito a zvlášť chválil jeho pevnou, sucou ruku s bezpečným hmatem. Jindy řekl, probouzeje se z mlčenlivých dum, které vešly ve španělskou povahu s maurskou krví: "Héctor má cit pro linii". A to bylo asi to nejvyšší, co dovedl k jeho chvále říci, neboť v očích Barengových byla všechna vznešenost královského umění hrazdy založena na kráse linií. Říkával také, že je to jediný případ, kdy člověk dokáže sám ze sebe stvořit vrchol umělé krásy, arabesku. Ti dva se tedy první objevovali ve výšinách stanového stožáru, aby opatrně ohledali všechny nosníky trapezu, každé břevno, každý hák, každý kruh, každý kus lana a každý uzel na něm, aby nic někde nevázlo a nic nebylo zpuchřelé nebo prodřené. Laribeau si leckdys chtěl tu cestu vzhůru uspořit, ale Barengo nedal. "U oltáře a ha hrazdě má čert vždy co dělat", říkal, šplahaje se prvý po provazovém žebříku.