Manéž však vábila i ty, kteří nesázeli život v sázku nad hlavami diváků. V cirkuse každý nějak nesl svou kůži na trh, a nehrál-li o život, hrál alespoň o zdraví svých údů a o úspěch. Všechno mohlo být ohroženo nějakým opominutím, a proto každý se staral, má-li nářadí připraveno a v pořádku. I když vybývalo málo času, snažili se dostat se ke zkoušce aspoň hlavních triků, aby se ujistili, že také jejich svalstvo účinkuje s plnou přesností. Pan Albert, starší z obou bratranců Gevaertsových, kteří vystupovali jako Duo Bellini s přízemní akrobatikou - to byli ti dva páni, kteří první den uchvátili Vaška Karase na záhumní manéži, - hrál v reprisách hloupého augusta. I on vběhl aspoň do manéže a zahlaholil v ní a zajódloval, aby se přesvědčil, že resonance jejich šapitó je v Mannheimu zrovna taková jako v Duisburgu. Dokonce i pan Selnicki prošel důstojně novostánkem, aby vlastní rukou uložil na správné místo láhev s rumem a zamezil tak poruchy, které by v jeho mysli nastaly, kdyby nebylo včas po ruce posilnění. Jediný z vedoucích lidí, kteří do stanu nevkročili, byl Frans Steenhouwer. Tento Holanďan, který zběhl ze studií, aby se mohl oddat životu v divočině, aby mohl střílet tygry a pobíjet hady a protloukat se pralesy, šel k cirkusu, že tam najde aspoň kus té romantiky, o které jeho středoškolská fantasie bájila. Když po prvé vcházel do šapitó a do zvěřince, přepadlo ho přímo horečné rozechvění. Zdálo se mu, že všechna zvěž džunglí z Jávy, Bornea a Sumatry ho obklopuje svými zástupci a že on, mijnheer Steenhouwer, vstupuje před ni jako nepřemožitelný lovec a slavný lapač a pobiječ šelem. Bohužel se ukázalo, že zvěž Cirkusu Humberto má pramálo úcty právě před tím plavovlasým a obrýleným pánem džungle. Když vstoupil do konírny a otáčle se mezi dveřmi, Hamiltonův osel, který stál proti dveřím a ve stáji byl zmíry dobrá, vyhodil zadkem, nabral Steenhouwera kopyty pod lopatky a přímo ho vyrazil ze dveří. Bylo to řádné kopnutí, které bolelo, bolestnější však byl trapný pocit ponížení, když direktorčin bratránek vyletěl ze stáje a za halasného smíchu všech kočí se rozplácl všemi čtyřmi na zemi. Při příští návštěvě mu slon Bingo sežral krásný florentinský klobouk se zelenou mašlí. Potom po něm drápla lvice korina, a ačkoli uskočil, roztrhla mu šestibarevnou vestu, kterou vlastníma rukama uháčkovala jeho matinka. Pak ho jeden z papoušků klofl do ruky, až krvácel. A za týden poté, když se ochomýtal kolem opičí klece, popadl opičák Bobeš jeho pečlivě vázanou bílou kravatu a rval ji do klece s takovou silou a křikem, že pan Steenhouwer byl přesvědčen, že ho Bobeš uškrtí. Bylo zřejmo, že divoká zvěř je prot pánu džungle ve vzpouře a má na něho spadeno. Ale když jednou v Hamburku se celý cirkus sběhl do boudy pro zoufalý křik, který se odtamtud rozléhal, a když tam spatřili pana účetního zoufale utíkat před rohy kozla Modrovousa, bylo o zápase Steenhouwer vesus menažerie rozhodnuto a mijnheer již do cirkusu ani do zvěřince nebo stájí nešel. Zahloubal se ve svém voze do účtů a cifer, začal vypočítávat všeliké statistiky, kolik vlaků ovsa zkrmí Cirkus Humberto za deset let, jakou část rovníku objede na jednom turné, kolik maringotek by muselo vjet na váhu, aby vyvážilo slona Bingo, kolik krychlových metrů vzduchu obsahuje šapitó a jaké městé by vytvořili všichni lidé, kteří během roku zhlédnou Cirkus Humberto. Byly z toho podivuhodné tabule a obrazy na stěnách vozu, které Petr Berwitz prohlížel s velkým zájmem a uznáním. Když však začal Frans Steenhouwer vypočítávat, kolik by cirkus ušetřil, kdyby místo tří kilogramů ovsa dával lipicánům denně jen dva a půl, prohlásil Petr Berwitz, že bratránek Frans je matematický idiot a aby mu nechodil se svými úspornými objevy do cesty, drží-li Petr v ruce bič.
II
To byl tedy nový svět obou Karasů. Od svítání do tmy, někdy i hluboko do noci zaplněn prací, kteráš la za sebou v přísném, nezměnitelném pořádku, zdálnivě zabírala všechen čas, hodinu po hodině, a přece téměř denně připravila nějakou nečekanou událost, která vyždovala okamžitý zásah, rychlou improvisaci, důvtip a praktiku. V tom právě vynikal Kerholec, jak si se vším ihned věděl rady, kterak uměl na všechno jít. A jeho česká parta byla jako železná garda Cirkusu Humberto, vržena vždy na nejtěžší, nejodpovědnější úkoly; znamenalo to opravdovou dřinu a napětí, ale zároveň také jakési výjimečné postavení. Ostatní děláci chodili kolem mužů z osmičky s jistou úctou a umělci jednali s nimi jako se sobě rovnými.
Všechno vypadalo navenek stále stejné, a přece jak rozdílný byl tu najednou život otce a syna! Antonín Karas se rychle vžil a vrozenou bystrostí rostl se všemi úkoly. Čistil a ošetřoval koně, poklízel i stáj slona Binga, přisluhoval cvičitelům koní i krasojezdkyním, stavěl a boural cirkus, hrál v bandě, zaskočil tu i tam, nikde toho moc nenamluvil, ale všude bylo hned cítit jeho šikovné ruce. Nedovedl zahálet a ta měnivá práce ho bavila, že se tak šlo pořád z jednoho do druhého. Když někde na cestách míjeli vesnickou novostavbu a Karas spatřil venkovské lešeníčko a na něm mistra s pomocníkem, díval se na ně se zájmem, jak kde berou dílo do ruky, ale lítost už přitom nepocítil. Měl nyní svou fušku a vjelo do něho, co bylo ve všech ostatních: dělat rychle a postavit práci, na kterou je spoleh. Ani na cestách se mu nechtělo jen tak se vézt, brzo si převzal od kočího opratě a učil se řídit koně a správně zajet s těžkým vozem. Pak jednou v jedné kůlně zahlédl šikovný spalík vyslchlého dřeva a už měl o novou práci postaráno. Na pár týdnů to bylo jeho tajemství, o kterém nesmli Kerholec a ti druzí vědět. Až jednou si je zavolal a mrkl na ně a ukázal jim na zadní stěnu maringotky: na obou horních rozích byly přišroubovány dvě vyřezávané koňské hlavičky a nad vchodem kolo jako talíř a z něho vystupovala hlava slona s kly a chobotem. Nu, bylo to překrásně vyvedeno a vchod do maringotky vypadal najednou jako branka letohrádku. Osmičkáři to uznale obhlédli ze všech stran a pak si postupně přivedli celý cirkus, aby se podíval na jejich parádu. Všichni chválili Karasovu zručnost a nejvíce byl uchvácen Arr-Šehir, když spatřil Bingovu podobu. Dříve než pronesl slovo chvály, zkřížil ruce a poklonil se obrazu slona. A kdykoli mu pak bylo jít kolem osmičky, vždyky se podíval nade dveře a uctivě se uklonil, aby pozdravil Posvátného, jejž Brahma stvořil již první den z čisté nebeské slávy, drže v každé ruce polovinu slunce.
"To jsme jednou měli taky takového umělce řezbáře", vzpomněl si Vendelín Malina asi při třetí obhlídce hlaviček, "on to byl vlastně pimprlák a od táty se naučil vyřezávat pimprlata. Ten člověk měl taky zlaté ruce. On k nám přišel na foáru v Saing-Cloud nebo v Saint-Amand, já už nevím, u kterého svatého. Přišťáral se jednou za naším starým, jestli by ho nemoh potřebovat, že prý je taky břichomluvec a že má dvě figuriny, s kterými dělá celé číslo, a jinak že dovede dělat kdeco, no, vždyť prej je rozený bankista. A že prej se s tátou rozešel a se ženou taky a že už nechce dělat do pimprlat, a všelicos zmateného vykládal. A starý Humberto ho vzal. My jsme ho znali, protože jsme se často s ním a s jeho tátou setkávali na foárech, dokud ještě patron na ně jezdil. To teprve později, když jsme se vzmohli, jel raději do mrtvého města než na jarmark. Co to je mrtvé město? No, to se u francouzských bankistů říká, když se jede do města, kde není žádný trh nebo pouť a žádná jiná atrakce. Tak ten kluk přišel, on se jmenoval Kleinfisch nebo Kleintier nebo Kleinschneck... ne, počkat, Schneckerle se jmenoval, ano, Krispian, to je jako Kryšpín, Schneckerle, oni byli Elsasáci a dovedli mluvit německy jako francouzsky. A my ovšem špekulovali, co za tím vězí. Starý Schneckerle to měl přece dost velké, on měl vedle pimprlového divadla ještě panorámu slavných lidí, které s klukem vyřezávali, tam jsi viděl korunované hlavy, Napoleona, Luisu, sultána a takové rohouny, a zase slavné loupežníky a mordýře, všechno ve figurách jako živé, a to panečku, neslo. A pak měl Kryšpín mladou ženu a k nám přišel bez ní, to se teda muselo něco většího šustnout. Ale on ani a, ani b, koukal jak morous a jenom pořád hledal špalíky suchého dříví. Ve voze to měl brzo jako v dřevníku, až patron nadával, že má vozy na cirkus a ne na dříví. Ale ten kakabus jen se pořád těmi špalíky přehraboval a sháněl jiné, až jednoho dne všecky vyházel a jen jeden si nechal, pořádný kus dřeva to byl, a na tom začal kudlou vyřezávat. Koukali jsme, co z toho bude, a ona koule. Velká koule, tak přes půl lokte. Když ji měl čistě vyvedenou, začal vám do té koule řezat kulaté díry a těmi tu kouli z vnitřku vybíral až mu jádro špalku vevnitř zůstalo volné. A teď začal skrze ty díry zase řezat ten vnitřek. Koukáme na to a ona to zase koule. Rozumíte, koule v kouli. A tu druhou kouli začal zase dlabat a v ní vyřezávat třetí kouli. My byli z toho jako blázni, co to bude. Takhle to vypadalo náramně kumštovně, tři vyřezávané koule s otvory, jedna v druhé, každý se divil, jak se to dovnitř dostalo. Ten Kryšpín to takhle řezal pět let. Pět let nepromluvil ani slova, jenom o představení, když rozprávěl břichem; a v té době vyřezal sedm dírových koulí, pořád menší a menší, všecky v jednom, a ještě mu vevnitř zbýval takový malý špalíček. Za těch pět let jsem ho přece jen trochu ochočil, že už mi leccos řekl. A když už byl hotov s tou sedmou, povídá: 'A teď tady dovnitř vyřežu toho proklatýho prevíta, aby tady zůstal proklatej a zakletej a zlořečenej na věky věkův'. Já mu povídám: 'Pro pána krále, Kryšpíne, koho tam vyřežeš?' A on na to: 'Kohopak jinýho: vlastního tátu'. Já jsem myslel, bůhví, že do nás v tu chvíli hrom udeří. Tak jsem vypálil z vozu a už jsem tam k němu nevstoupil. A to bylo takhle: ten mladý, ten Kryšpín, si někde v Pyrenejích namluvil a přivedl džitánu, jako cikánku. A ten starý Schneckerle, Andreas, ten mu ji potom přebral. On to byl chlap mohutný, vokatý, frňák měl jak řípu a fousy jak Turek, v uchu nosil cvoček a přes vestu měl řetěz plný tolarů, kdepak Kryšpín, ten byl proti němu ouškytek. Ale on prý měl starý ještě taky nějaké měchuřinky s dukáty a to, myslím, bylo to hlavní hejblo pro mladou, jako pro snachu. Oddáni a štolou svázáni ti mladí nebyli; a kdyby byli, tak by to ještě žádná ohrada nebyla".