"A co Kryšpín - vyřezal ho tam?" zeptal se Karas.
"No, to je ta věc. To jsem byli v jižních Uhrách a jeli jsem na srbský Bělehrad. Kryšpín byl celý zažrán, jak do toho kousíčku dřeva v sedmé kouli vyřezat lidskou podobu. Nos už to mělo a obočí, pořád s tím seděl ve voze u okénka a pořádl dlabal a fidlal. A v Zemuni jsem se převáželi na prámech přes Dunaj a všecko muselo ke koním a tak i ten Kryšpín nechal kouli na stolku u okna a šel držet koně. A když jsem přistávali, najednou to silně drclo ke straně, vůz se hnul a já koukám a ta koule se šesti koulema se vykulatila z okna, cvrnkla o rám pramice a překlopila se do Dunaje. A Kryšpín zařval a skočil za ní".
"Utopil se?"
"Neutopil, bylo už to u břehu, ale ta čarodějná koule mu uplavala".
"A co říkal?"
"Nic, koukal jako bez ducha, a když jsem vyjeli na břeh, pustil se po vodě hledat svou kouli, šel a šel a víc už ho nikdo nespatřil".
"No a kam moh jít?" zeptal se někdo.
"Copak já vím, kam Dunaj teče?" pokrčil rameny Malina.
"Dunaj se vlévá do Černého moře", poznamenal Bureš.
"Pro mne za mne..." mávl rukou Malina.
Druhého dne po této rozprávce přišel o polední přestávce i ředitel Berwitz zhlédnouti ten malý zázrak. Prohlédl si hlavy zvířat a prohlásil, že pro jeho vkus mají koňské hlavy trochu silné žuchvy, ale jinak že jsou bez vady stejně jako slon. A obrátiv se ke Karasovi, nadhodil mu, že by mohl příležitostně vyřezat třebs dva vzpínající se koně, které by umístili před bránu nebo by je dávali k některé lóži, kterou by chtěl označit jako "královskou".
"Což o to, pane řediteli", odpověděl Karas, "po chvilkách je to možné, když mi opatříte tvrdé dřevo. Ale nejdříve musím vyřezat něco pro paní Hammerschmidtovou. Byla tady před polednem a objednala si to pro svůj vůz. Abych prý jí nad okénko s kasou vyřezal takovou nějakou bohyni Štěstěnu s rohem. Jájí to slíbil... ale já nevím, jak to má vypadat. Já jsem jakživ žádnou bohyni s rohem neviděl".
"Bohyni s rohem?" pozastavil se ředitel. "Co to toho blázna napadlo? bohyni s rohem! Ale to si ta hloupá ženská popletla, to ona myslela kozu s rohem, rozumíš, Anton, jednorožce - to by bylo takové pohádkové zvíře. Jen jí vyřež kozu s jedním rohem na čele, to se k ní zrovna hodí; Hammerschmidtka má zrovna potřebí bohyně!"
Petr Berwitz odcházel a ještě cestou se chechtal, jak si při obědě bude dobírat švagrovou, že si objednala na vůz místo kozy bohyni.
Z vozu zatím vylezl Malina, který slyšel principálovy názory a jako už tolikrát s nimi nesouhlasil.
"Člověče, Karasi, nedej se mýlit. Když řekla bohyně, tak to přece není koza, to dá rozum".
"No jo, Malino, ale jak vypadá bohyně? A kde má ten roh? Na hlavě? Na čele?"
"Já, brachu, to já nevím. Rohatou bohyni jsem ještě nikdáž neviděl. Jednou jsme měli sylfidu, mořskou pannu, ale to byl švindl, té jsme vždycky odpoledne přidělávali rybí ocas. A rohatá nebyla".
"Já už si s tím hodinu lámu hlavu. Snad to bude vědět Kerholec nebo Bureš..."
"Bureš. To je to pravé. Bureš to ví. Já k nemu skočím".
A staroch se zvedl, hlavu plnou přemítání o rohaté bohyni. Než však došel do menažerie, už si to v hlavě popletl. Bureš tam čistil opičí klec.
"Povídám, Bureš", spustil na něho Malina, "jakpak vypadá bohatá rohyně?"
"Cože?"
"Bohatá rohyně jak vypadá..."
"Bohatá... co?"
"Rohyně".
"Co to má být?"
"No přece rohyně s bohem. Jenom tam s Antonem nevíme, jestli ho má nahoře nebo na čele".
"Rohyně s bohem?"
Bureš se zkoumavě podíval po Malinovi. Nebylo vidět, že by starochu už přeskočilo.
"A Karas to chce vědět?"
"Ano. Kasírka si u něho objednala, aby jí vyřezal rohyni Štěstěny s bohem..."
V tu chvíli Bureš zařval, až se zvěř kolem vyděsila, a začal se svíjet smíchy.
"Táto Malinů... tohle je pěkná konina..."
"Jaká konina, Honzo?" drudil se staroch. Ale nemohl z rozřehtaného Bureše dostat žádné vysvětlení. Proto se obrátil a mašíroval zpátky k osmičce.