"Ale všecko, Anton, všecko, jak ho láme, jak ho svírá, jak ho prohýbá, jak ho vykrucuje, natahuje, jestli ho sváže do kozelce, jestli ho kope, oni prý také kopají..."
"Pro boha živého", vyděsil se Karas.
"Ano. Tedy kdyby ho kopal, to nám také řekni, kam, do ktré části, kilikrát. Domnívám se, že na jisté věci je kopnutí ohromně prospěšná věc..."
"A hlavně, jestli kope špičkou nohy nebo plochým chodidlem. Já myslím, že chodidlem".
"A až budou dávat facky... no, to on už nám Vašku ukáže sám, jak Achmed učí sázet facky..."
Duo Bellini bylo najednou plno ohně a mlsně toužilo po kdejakém mučení, na které si dovedli vzpomenout. Karasovi, který si přišel pro útěchu, bylo z toho až zle.
"Pane Alberte, pro smilování boží... vydrží to ten chlapec? Smím ho v tom nechat?"
Oba rozjaření akrobaté se na něho zadívali zprvu nechápavě.
"Ach tak", zvolal konečně Albert a vracel se do své zamlklé vážnosti, "nebuď, Anton, blázen. Buďto Vašku to v sobě má, nebo nemá. Nemá-li to v sobě, uteče už teď Achmedovi a víc ho tam nedostaneš ani bitím. Ale protože tu ještě není, má to v sobě. A když to má v sobě, nebude za týden cítit ani ránu, ani pád".
"Je to tak, Anton", dodával Gustav Gevaerst, "a věř nám, že je to ta nejlepší škola. Nemám pravdu, Berte?"
"Máš pravdu, Gust. Gambier už odklízí klec, skočme tam honem, než přijdou koně".
Karas měl trapný pocit, že nepochodil, že se spletl, když hledal radu u těchto dvou. Vtom procházel kolem něj kapitán Gambier. Karas ho pozdravil bonžúr.
"Bonjour... oh, c'est Anton... já vidět Vašku u Achmed... gratuluji... famos, famos... il est vraiment magnifique, ce petit gars... Vašku je bravo, moc bravo..."
Karas se na ty pochvaly uklonil a bylo mu zase hůž. Ale ať se po cirkuse vrtl kam se vrtl, všude mu všichni jen schvalovali, co Achmed s Vašku provádí. Jen dvě osoby našel, které mu trošku porozuměly. Jedna z nich byla paní Hammerschmidtová. Spínala ruce a lomila jimi, když jí vyprávěl o ranním výjevu u modré maringotky, volala "schrecklich! entsetzlich!" a zase "das herzensgute Kind!" a slíbila mu, že přinese odpoledne pro Vašku dva vdolečky od oběda, aby si to živobytí osladil. A druhý člověk, který s brutalitou Acmedovou nesouhlasil, byl pan Selnicki. Kapelník měl pohled trochu zamžený, když naslouchal Karasovi. Pak se tam bojevila i slza, ale to už Karas věděl, že nesmí přičítat nějakému dojetí. Však také pan Selnicki klidně všechno vyposlechl, napil se, pomlaskl a řekclass="underline" "Na ja, co se tu dá očekávat. Po mém názoru se má sedmiletý kluk učit hrát na klaví. Ale ty přece nemůžeš zapřáhnout klaví do menažerie. To je ta celá prašivina života a umění. Servus".
Po všech těch rozhovorech zůstávalo to hlavní nakonec zas jen na tom, s jakou přijde Vašek v poledne.
Když se Karas přinal k osmičce, Vašek už tam seděl na schůdkách.
"Co, Vašku, Vašíčku, jaké to bylo u Achmeda?"
"Dobrý, táto", odpověděl Vašek s nezvyklou vážností. "Půjde to".
"A co jste cvičili?"
"Dvě hodiny mne učil dělat taneční kroky a děkovat obecenstvu".
"Cože - děkovat se?"
"Ano. Pan Achmed říká, že nejtěžší je poděkovat se a poklonit se obecenstvu, aby to šlo na všecky strany. On chce, aby to bylo pěkně provedeno, podle poravidel, a říká, že už to nikdo tady neumí".
"Ale já jsem tam ráno byl a viděl jsem docela něco jiného... jak tě lámal..."
"Tys tam byl, táto?" Vašek se podíval na Karase a zaostřil oči.
"Byl... a viděl..."
"Tak to tedy nesmíš. To nesmíš, táto".
Vašek mluvil, jak ho Karas ještě neslyšel. Něco z dospělého znělo v tom hlase a něco rozhodného, jako u jeho maminky.
"A proč bych nesměl..."
"Protože bys to nevydržel, táto", řekl pevně Vašek a dodaclass="underline" "A já to vydržím".
Pak v něm zase zvítězil dětštější tón a on opakoval s chlapeckou umíněností:
"Vydržím a vydržím a vydržím. A budu skákat líp než Paolo".
Karas otec viděl, že se tu něco mezi nimi vztyčilo, nějaká přehrada, a Vašek že se ocítá docela jinde, než si jeho táta myslel. Něchtěl-li ho ztratit, musel opustit své námitky a jít za ním. Byl z toho zmaten, u srdce mu bylo úzko samou něžností a láskou.
"Ale já, Vašíčku..." začal měkounce, jako na omluvu. Vašek všek hned vycítil, kam táta míří.
"Táto!" vkřikl ostře a pozvedl se. Ale to jen napolo, neboť v tu chvíli zasykl bolestí a sjel zpátky na stupínek.
"Hernajs", ujelo mu tiše.
"Tak vidíš", dodal táta polohlasem.
"Já vím", řekl Vašek a mávl rukou. "Je to, jako bych tam u nás páčil pařezy".
A řekl to tak, že se už Karas otec podrobil. A aby ukončil tento jejich první a nejzávažnější rozpor, dodal s umělým klidem:
"Povídala paní Hammerschmidtová, aby ses u ní po obědě zastavil, že bude mít pro tebe vdoleček".
Vašek utřel si hřbetem ruky nos.
"S povidly?"
"S povidly".
"Fajn!"
A tak se docela věcnou záležitostí vdolečků dostali z napětí zas do všedního života.
"A pan Albert z Duo Bellini se moc zajímá o tvou práci, a jak to s tebou pan Achmed dělá. Mám prý mu o všem vyprávět, co a jak..."
Kluk před ním přimhouřil oči a vteřinu mlčel. Pak zvedl prst a s chlapeckou důležitostí řekclass="underline"
"Ale to, táto, nedělej!"
"Ne? A proč ne?"
"Pan Albert a pan Gustav", a Vašek se naklonil a mluvil tiše a naléhavě, "oni by to chtěli okoukat... to nejde, táto... to je naše tajemství..."
Karas zmlkl a zadíval se před sebe. V duchu viděl kornaka Arr-Šehira mezi černými sloupy sloních nohou a slyšel jeho zpěvavý hlas:
"Vznešené věci jsou plny tajemství. Projdeš-li utrpením a poznáním, jsi jiný člověk, jsi o stupeň výš".
IV
Petr Berwitz neměl poslední dobou ředitelování lehké. Odvážnou výpravou do Ruska a do Asie se vyšinul mezi vedoucí evropské podniky, ale toto postavení nebylo nikterak zajištěno. Berwitz věděl lépe než ti druzí, že se v cirkuse stále musí zápasit o prvenství, nemá-li rychle přijít pokles a zánik. Každý artista v manéži musí denně bojovat o úspěch stále zlepšovat svůj výkon a také cirkus jako celek musí být stále v bojovém střehu a napětí. To bylo přece to krásné, že člověk žil v ustavičné aktivitě, ve stálém ohni a varu; Berwitz byl nejblaženější, když opustili hamburský klid a octli se v plném ruchu své pouti, s přemnohými překážkami, nenadálými nehodami, neekanými potížemi, při nichž mohl ihned vyskočit, rozhodovat, zachraňovat, poroučet, jednat. Ale nešlo jen o takové episody, direktor musel myslet také na celý podnik jako ústřední a souborné dílo, aby nepokleslo, aby si uchovalo půvab dokonalostí a krásou výkonů, aby nebylo předstiženo jinými. A tu právě cítil Petr Berwitz v týle nepříjemný mrak, jehož krátké jméno bylo Kranz.
Co byl Kranz tenkrát, když už Petr řídil po boku svéo otce a děda veliký cirkus se zvěřincem? Pouhý jezdec v manéži starého Briloffa, který si říkal kráovská pruská generálně koncesovaná jezecká a umělecká společnost. A co byl Kranz, když se Petr stal samostatným pánem Cirkusu Humberto? Direktorem takové žabárny s osmi lidmi a s desíti koňmi, při čemž v těch osmi lidech byl už sám Kranz s rodinou. Byl to ovšem rozený cirkusák, syn provazolezce a sám vyučený provazolezec, pak se naučil jezdit u slavného Petra Mahyeua nezapomenutelné paměti a pak byl po léta prvním jezdcem u toho Briloffa, kde jezdil stoje na čtyřech koních v plné kariéře, pracoval na volném laně, zvedal závaží, voltižoval a skákal salta po hřbetech nesedlaných koní i prováděl batúdu, saltový skok s můstku, přes osm koní. Ale když se po msrti Briloffově udělal se svým běloušem Solomanem pro sebe, měl v celém cirkusu dohromady jednu štolbovskou uniformu a do té se mužští museli stále převlékat, aby se jeden po druhém mohli objevit před publikem. O takovém podniku mohl Berwitz tenkrát mluvit s úsměvem, ale když sám vytáhl na tři roky do ciziny a vrátil se zpátky do Německa, s překvapením shledal, kterak zatím Kranz vyrostl; usadil se v Berlíně a vešel do soutěže s nejslavnějšími cirkusy francouzskými, které tam tehdy mívaly zlatý důl. Takový Cuzent & Léjars, takový Dejeans byly elitní podniky, přepychově vybavené, se starou manéžní kulturou, se znamenitými umělci a vynikajícím koňstvem, podniky, pracující s okázalou dokonalostí a s neomylným vkusem; a tento zarputilý funambulista, tenhle tvrdošíjný rejtar, který jednou na vzpurného zřízence utrhl těžkou oj od nákladního vozu, jako by to byla rákoska, ten si vzal do halvy, že vypudí Francouze z přízně dvora a šlechty, že je předčí, překoná, porazí! Bylo to ztřeštěné šílenství - a byla to nakonec skutečnost: Kranz opravdu ovládl Berlín, vystrnadil Francouze, sám se nasadil na jejich místo, rostl a mohutněl, odvažoval e víc a více a nyní byl opravdu vážnou konkurencí Berwiztovi. Ničeho se nebál, ničeho se nelekal, nejlepší jezdce a umělce vyfoukl Berwitzovi před nosem, jako teď toho Léotarda, toho létajícího Francouze, po kterém se pět let bláznila Paříž, že se nosilo všecko à la Léotard, kravaty, klobouky, střevíce, hole. A to jen proto, že Léotard proletěl denně mezi rozhoupanými hrazdami neslýchaný, nevídaný skok na vzdálenost 27 stop, pravý skok smrti, vysoko v pověří, bez ochranné sítě. Teď, když Léotard nebyl u Berwitze, nýbrž u Kranze, říkal si Petr pohrdlivě, co jen lidé na tom ubohém skrčku vidí. To přece není žádné dělo, ty krátké, slabé nohy dole a nahoře na plecích a na rukou ty bochníky svalstva. Vždyť sám Léotard říká, že je nejšťastnější nahoře na hrazdě, protože si tam nepřipadá tak šeredný jako dole na zemi.