Mordsetsakra dřina", řekl s důrazem Berwitz.
"Krajcelement!" přitakal Vašek.
"Himllaudondonrvetr", trumfoval Berwitz.
"Setsakra mordyje", přebíjel Vašek.
"A nepovolíme, viď?"
"Nepovolíme".
"Tak je to, chlapče, správné. Drž a nepusť! Ono se to zlomí, najednou se to zlomí a pak už to všecko půjde jak na drátkách. Chodit můžeš, to vidím. Mám tedy pro tebe úkol. Na příští štaci se oblékneš do šatů, které ti připraví Harwey, a v přestávce budeš chodit mezi obecenstvem s jedním z našich lvíčat".
"Ach, lvíčata, co dělají? Já na ně zaomněl".
"Mají se k světu a už muejí na sebe vydělávat. Vezmeš si jedno do náruče, ukážeš je lidem, necháš je pohladit a za to budeš vybírat do talíře, na mlíko pro ně a na maso. Rozuměls?"
"Rozuměl, pane řediteli".
"Peníze i lvíče odevzdáš po přestávce v jedničce".
"Ano".
"Tedy se drž. Servus".
Ředitel popleskal lehce Vaška po rameni a obrátil se k Achmedovi.
"Myslete na to, Roméo", řekl mu francouzsky, "že toho hocha potřebujeme na zejdecvtí. nedělejte z něho kontorsistu, ale skokana. Batoude, fricassé, saut périlleux a tyhle kejkle".
"Rozumím, patrone", uklonil se Achmed, "flip, flic-flac, rondau a tak dále a tak dále. Dám mu celou arabskou školu, abyste byl spokojena viděl, co dovede Achmed Roméo".
"Madame Felicia, bylo mi neobyčejným potěšením..." obrátil se ředitel k paní Roméové, potřásl jí rukou stejně jako manželu, a odmítnuv gestem její křiky, že by měl zavítat do vozu, rychle se vracel zpátky.
Achmedovi kluci se shrnuli kolem Vaška, plni obdivu, že on byl vyvolen mocným ředitelem, aby chodil po šapitó s mladými lvy. Pro Vaška to bylo jako rosa, že mezi těmito kluky, kteří zatím ve skocích a obratech uměli daleko více než on, mohl se vypnout a vytáhnout jako hotový krotitel. Pan Roméo a paní Roméová stáli v pozadí, a když jim ředitel zmizel s obzoru, obrátili se k sobě, zvedli obočí, kázali si očima po Vaškovi a pokývali navzájem hlavami. Na celém světě, nejen v Tunisu, to znamenalo: "Hele, na tom klukovi jim nějak záleží - s tím musíme opatrně!"
Druhého dne odpoledne vešel Vašek během představení do stanu, na sobě měl červenomodré "marokánské" šaty, levou rukou nesl na hrudi lví kotě, pravou talíř. jak byla ohlášena přestávka, dal se na cestu podél lóží a pak mezi sedadly. Všude byli lidé nadšeni, že vidí lví mládě, že si mohou na ně sáhnout, že je mohou vzít do náruče. A hezký kluk, který je nesl, sklízen nemenší úspěch. Se všech stran cvrnkala do talíře mince černá a bílá. Když to pak ve voze počítali, vydala první tržba za lvíče 7 marek 68 feniků. Ředitel Berwitz, převlečen již v perskou uniformu, s čerkeskou šavlí po boku, s řády na prsou, kývl uznale hlavou, hrábl do mincí, a vyňav dvacetifenik, podal jej Vaškovi:
"Zde vezmi!"
Bylo to větší a suverénější gesto, než když dkysi sultán podal Petrovi ten královský safír.
Vašek blažen odběhl za harweyem, aby mu odvedl kostym. A když táta přišel k osmičce k večeři, Vašek stál na schůdkách s nataženou dlaní, kde svítil dvacetník.
"Hele, táto! To jsem si vydělal!"
Antonín Karas vzal peníz, poplival jej, vytáhl modrý kapesník a minci opatrně zavázal do jeho cípu.
Vašek byl zklamán - měl tolik plánů, co si za ten dvacetník v městě koupí, ale táta prohlásil, že bude potřebovat nové boty. Vašek se tedy s tím smířil, ale aspoň se pyšně chlubil Kerholcovi, Burešovi a těm druhým, že odpoledne vydělal v cirkusu dvacet feniků.
"Až přineseš dvacet marek, zaplatíš pivo", odpověděl oblíbenou průpovídkou Kerholec.
VI
Museli přiznat Achmedu Roméovi, že Vaška zbytečně netýral. Věděl, že protahování svalů, ohýbání páteře a uvolňování kloubů jsou strašně bolestné procedury, a znal ze zkušenosti, kolik dětí se při tom vyděsí tak, že s tuhostí těla ztratí i odvahu ducha. Ale není nic pro pohled truchlivějšího než dítě, které dělá své povinné kejkle jen proto, že musí a že se bojí. Čím okamžitě vítězili arabští, breberští a marokánští akrobaté, když v celých rodinných skupinách vtrhli do evropských cirkusů a pouťouvých bud, to byla právě ohnivost jejich produkce, divoký zápal, který přecházel už i na malá batolátka, že sama nabíhala na zdvižené nohy otce, ležícího zády na zemi, a vyžadovala si, aby jimi aspoň pohazoval ve vzduchu. Ikarská produkce se rozvinula vždy jako bouřlivé víření v přemetech skocích a Achmed dbal, aby žádný z jeho žáků neztrácel, čemu sám říkal plamen. Sám někdy, když leže na zádech chytal a vyhazoval svá děcka a hoši kroužili vzduchem a přeletovali se, byl zasažen dravostí produkce jako horečkou, byl zachvácen tempem jako posedlostí, že najednou začal s hlavou na podložce zpívat Súru koní z koránu: "Při koních soptících, kopyty jiskřících, při koních šturmem se za jitra ženoucích, při koních ve cvalu v prachu se kryjících, při koních v čelo vojsk vítězně bijících!" A nohy Achmedovy pak hrály furioso a děti lítaly jako meteory a produkce byla jako ohňostroj a lidé začali tleskat, ještě než Achmed dozpíval súru.
"Alláh je Alláh a strach je strach", říkával, mluvě o své škole, "bát se je člověku vrozeno, a nebát se, to je teprve výchova. A strach strachem nevyženeš. Strach musíš přemáhat a odstraňovat, jako odstraňuješ slabost svalů. Cvič dobře a slabost se mění v sílu, strach v odvahu, hoch v muže. Frankové zakazují práci dětí v cirkusech. Alláh ví, že se mne to netýká. Můj pětiletý syn je už pro utrpení muž a připraven nésti svůj osud".
Roméo, pravda, při cvičení řval a hulákal a koulel očima a cenil zuby, ale Vašek brzo poznal, že to všecko je na povzbuzenou a pro ohlušení a že Achmedův křik je jako chvaty jeho rukou pln citlivosti. A shledal také, že Achmed nechce po něm vše, co provádí se svými dětmi. Když už Vašek dokázal, že se prohnul dozadu tak, že se rukama dotkl země, spokojil se Achmed tím, že ho jen cvičil, aby to bylo pevné opření; kdežto své děti v tomto stadiu nutil, aby při tom překlopení roztahovaly ruce na zemi dál a dál od sebe, což namenalo bolest stále stupňovanou.
"Vašku nebude hadí muž", říkával Roméo Kerholcovi, když se ten přišel podívat, jak učení postupuje. "Vašku bude skokan a kaskadér a bude mít ušlechtilé mravy kejklíře ze starého rodu. Dobré mravy jsou v Evropě v úpadku. Vy Frankové jíte vidličkou a utíráte se ubrouskem a vážete si kravaty a to jsou samé vnější věci; ale nevíte, jaký je rozdíl mezí nástupní poklonou a poklonou ze zdvořilosti a malou děkovací poklonou a velkou děkovací poklonou a poklonou před padiahem. Ale moje děti, aby je Alláh zachoval, vdí ještě, co je riverenza lunga na šest taktů a riverenza grave na čtyři a riverenza minima a riverenza semiminima čili breve. To přece patří k vznešenosti umění, že uchovává a předvádí lidem doonalé způsoby podle starých jemných předpisů, které stanovili nejmoudřejší učitelé ve svatém městě Kairuánu, v oase Mursuk, ve městě el Obeďd v Korofanu, v Káhiře a v Damašku".
"Dobrá", odpovídal Kerholec, "jde jen o to, aby Vašku, až bude velký..."
"Vašku nebude velký", zavrtěl hlavou Roméo. "Alláh učinil, aby páteř člověka rostla vzpřímená. A kyž veliký učitel umění Ali ben Rachmadin prosil archanděla Michaela, aby mu dovolil ohýbat žákům páteř pro větší slávu Aláhovu, vzkázal mu Alláh, jehož jméno budiž pochváleno, že si může vybrat jen dvojí milost: buď pevnou páteř, která poroste, nebo ohebnou, jejíž růst se zastaví. A slovo Alláhovo zůstalo. Nikdo z nás není velký, neboť tělo, které se prohne v kolo neroste".