Týdny to trvalo a švihy Vaškovy byly čím dál tím přesnější a hbitější a pokřiky Roméových kluků čím dál tím vyzývavější. "Vašku, ecco, Vašku, qui, Vašků..." ozývalo se nepřetržitě, když se objevil mezi vozy s bičem. A čím déle se ta hra provozovala, tím pestřejší bylo volání a držádění, všeliké posměšky se do toho vtrousily, vyplazený jazyk, dlouhý nos, fanfáry smíchu. A Vašek beze slova švihal a práskal, jak mohl, stále více dopálen na tu rotu, která se mu už zřejmě posmívala, když se jim dařilo uskočit nebo padnout na zem a jít ráně. A jednoh dne se obvyklý pokřik změnil náhle v strašný jek a řev, že kočoví vyrazili z konírny a lidé vybíhali z maringotek. Na volném prostranství viděli jedno jediné klubko rvoucích se kluků, a když k nim doběhli, rozpoznali nejdoleji pode všemi Paola, na němž ležel Vašek a škrtil ho, na Vaškovi leželi všichni Paolovi sourozenci, které Vašek podle možnosti odkopával a setřepával.
Když je roztrhli, byl Paolo úplně vysílen a bez dechu a Vašek všecek zježen vzteky.
"Co to bylo?" spustil na ně s jedné strany Hans a s druhé Achmed.
Dlouho nechtěl nikdo s pravdou ven, až Vašek, aby se obhájil, odpověděclass="underline"
"Paolo na mě křičel dablkau".
"Dablkau - co to má být?"
"Já nevím. Ale já si to nedám líbit".
"Dablkau - co je dablkau?" ptal se hans lidí okolo.
"Snad double cow", odpověděl pan Harwey. "To anglicky znamená dvojí kráva".
Další vyšetřování ukázalo, že je to správné. Světoběžní kluci přišli při hře s Vaškem na to, že Vašku je složeno s francouzského vache a z německého Kuh, a že tedy je to dvakrát kráva. A Paolo z toho tedy hned složil anglickou double cow.
Byl z toho kolem velký chechot, že Achmed Roméno zapomněl i na pohlavky a kopance. Jen Vašek, pobledlý, držel opět bič a stál mezi ostatními. Teď, když se mu dostalo vysvětlení té nadávky, pochopil, že to byla nebezpečná přezdívka, která by mu otrávila celý život zde. Najednou tedy zapráskal bičem a vykřikclass="underline"
"A kdo to ještě jednou řekne, každého zbiju!"
Hans také vycítil, že by Vašku mohl být zesměšněn, a proto dodaclass="underline"
"Dobře, Vašku. Nedej se. A uslyším-li to já od něhoko, nevezmu si na něho bič, ale lonžový řemen. Alou, každý po svém!"
I shledal Paolo, že je nutno ještě více nenáviděti Vašku, neboť všichni mocní se ho ujímají proti hochům, kteří umějí víc. Ale je třeba si dát pozor, protože Vašku má zřejmě hroznou sílu a byl by snad krásného Paola zabil.
VII
Historka s dvojitou krávou byla švanda, která měla vážné pozadí: Vašek čím dál tím víc mluvil řečí, která nebyla žádný jazyk. V cirkuse užívali všichni hantýrky, která byla složena z francouzských, italských a anglických výrazů, čeští dělníci do svých českých hovorů vplétali pokroucená německáslova, ale Vašek k tomu všemu přebíral, dontérem počínajíc, všeliké výrazy ze všech řečí, které kolem sebe slyšel. A volalo se tu i hovořilo francouzsky, anglicky, italsky a španělsky, Gevaertsové někdy spolu mluvili švédky, paní Berwitzová se Steenhouwerem hovořívala holandsky, Roméo klel nebo se dovolával Boha arabsky a turecky. Cirkus Humberto byl jako jazyková archa Noemova, kde měli od každé řeči po páru. Dospělí si na to navykli, ale u hocha, který v tom žil jako Vašek, nastávalo z toho v hlavě babylonské změtení. Někdy promluvil tak, že mu už vlastní táta nerozuměl a musel si to dát přeložit; ale když Vašek začal říkat i "mašalah" uznal Bureš, že už je nejvýš na čase ochránit jeho českou dušičku před úplným zmatkem.
Tehdy vyhrabal Burerš vzadu v osmičce balík knížek svázaných motouem, a kdykoli se hodilo, začal z nich předčítat. Po prvé to bylo, když Vašek u večeře rozčileně vykládal, jak byl se byli toho dne málem porvali tygři se lvem; Gambier je cvičil k společnému vystoupení, ale toho dne propuklo dávné nepřátelství obou kočkovitých, a nebýt několika hlídačů, s tyčemi, byla by tekla krev. Osmičkáři mluvili o tom, jaká nenávist mezi některými šelmami panuje, a Bureš si najednou vzpomněl, že je na to přece i slavná báseň. A už povstal a hlaholivě přednášeclass="underline" "Heřman z Bubna byl udatný pán, u svého krále na slovo vzatý..."
Poslouchali zprvu s úsměvem jeho pathetickou deklamaci, ale najednou zvážněli a sledovali básnické vyprávění s odborným zájmem:
Heřman všeliké hrůzy prost
projíždí tam pouště a lesy,
novou konaje myslivost,
jakoby zvyklý, potvory děsí.
Jednou žena se za pardem,
od komonstva se vzdauje svého;
kůň tu zarazí v běhu svém
a hlk dopadá ucha i jeho.
Rychle tam bodá odkud ten řev,
ač se kůň mu příčí a brojí,
dojel a vidí, an zápasí lev
se dvěma tygry v náramném boji.
"Jednomu na dva se pomoci má!"
praví a dřevce svého se chopí,
a než ho dravstvo to znamená,
v tygra jednoho zarazí kopí.
Skočí s koně a vytasí meč,
aby druhou potvoru ubil;
ale než ji dohonil v seč,
již ji lev svou dlápou byl zhubil.
I chvěl hřívou, se zvedaje,
obou tygrů a svou krví zborcen,
vděčně k ochránci vzhledaje,
lehnul k nohum jeho mu zkrocen.
Tady sebou pohnul Malina. Měl patrně nějakou námitku, ale počkal, až jak to dopadne. Poslouchali tedy, jak Heřman ovázal lva a jak ten šel za ním až do městské brány a jak potom žili v Čechách, až rytíř umřel, a lev "žalostí hrůzně řval, nejedl, nepil, třetí den pošel".
"No, hezky jsi to, Honzo, sesadil", pochválil Malina Bureše, "jenom ti nevěřím, že si mu ten lev lehnul k nohoum. Všecko, ale tohle ne".
"A proč ne?" bránil Bureš fantasii Simeona Macháčka. Z vděčnosti..."
"Neleh", zavrtěl hlavou Malina. "To dá rozum, že by se držel toho tygra. Když má lev kořist, položí na ni pracku a vrčí nebo řve. A pak ji vezme do zubů a cloumá s ní a tahá ji a pořád vrčí. To tam do té básničky přidej: že vláčil tygra po pralese sem a tam a řval. To mi tam chybí".
"A ještě něco", podotkl Kerholec. "On by si mu neleh k nohám. Kdyby byl opravdu zkrocen, jak Bureš řík, nejvýš by se mu třel hlavou o tělo".
"No, což o to", vpadl Vosátka s nezvyklým znaleckým zájmem, "ona se Korina před Gambierem taky rozvalí".
"Jo, lvice, to jo", hájil svou Kerholec, "ale převalí se na záda, a ne aby si lehla k nohám".
"Nu, on si samec taky někdy před dompteurem lehne", mínil Malina, "lev by to moh být, ale starý a líný".
"Jenže takový starý lenoch by se nerval s tygry", tvrdil Kerholec, "ten by zařval a utek. Povídám, že to byla lvice".
"Ale přátelé", hájil Bureš znovu báseň, "představte si, že to bylo z vděčnosti, když mu ten Heřman z Bubna zachránil život a ovázal rány!"
"Takové věci se dějí", pokyvoval Malina. "Lvi jsou vděčni za dobrotu. Jednou měl dompteur Červinka mladou lvici, jmenovala se Kleopatra. Ta dostala zápal plic a on si ji ve strachu, aby o ni nepřišel, vzal k sobě do postele a tak ji ošetřil, že se uzdravila. A ta Kleopatra mu byla za to až do smrti vděčná, jak k ní přišel, už se zvedla na zadní nohy, objala ho a lízala mu tvář..."
"No vida", obrátl se k ostatním Kerholec, "tak to byla lvice a lízala mu tvář, a ne že by si lehla k nohám!"
"Zkrátka, Honzo", ušklíbl se seržán Vosátka, "nezbude ti než to královské dílo předělat, jedna aby lev nejdřív vysmejčil s tím tygrem prales a pak aby z něho byla lvice a olízala tomu tvému Heřmanovi z Bubna spanilé jeho líce".
"To snad nejde", vmísil se skromně Karas otec, "vždyť by ho při tom povalila".