"Tak to bylo obráceně", přijímal to Vosátka, "to by tedy rytíř Heřman ulehl k nohám lvici".
Tomuto obratu ve znaleckém rozboru básně se musel už i Bureš dát do smíchu, ale pře tím skonečena nebyla. Neboť Malina namítl, že by rytíř nemuel padnout, protože stojí-li lev na zadních nohách, je to jeho nejslabší posice a tak s ním člověk může i zápasit, drží-li ho při tom od těla. Pak se ještě chvíli uvažovalo o verši "nejedl, nepil, třetí den pošel". Někteří mysleli, že kdyby dostal jako zde v cirkuse deset liber pěkné koniny, že by neodolal, jiní soudili, že by snad nežral, ale pít že musí; jako nejvyšší autorita rozhodl Malina, že text je správný, protože lev v rozčilení nebo zármutku nežere a nepije, a je jen otázka, jestli by pošel už třetího dne.
"To v něm musela být ještě nějaká nemoc", usoudil Malina, "třebas se o funuse nachladil. Docela zdravé zvíře by žilo dýl, ale bylo-li mu něco, tak je to možné, že dovede lev zajít i za dva dny".
Zdálo se, že tím je báseň definitivně schválena, ale Karas otec ještě měl nějakou starost. Jak prý to bylo tam s tím průvodcem a s vladykou. Bureš musel chvilku hledat v paměti, než konečně to místo znovu odříkal.
Kudy stoupal, mu po boku byl,
každý se divil průvodci tomu,
a když vladyka poselství sdil,
následoval jej do Čech domů.
"To je to, čemu nerozumím", přikývl Karas, "jak to, že ten vladyka to poselství zdil. To je zazdili cihlama nebo co?"
Zednický problém básně vyvstal opravdu všem jako záhada.
"Ale to je jen tak básnicky řečeno", prohlásil Bureš, když chvilku o tom přemítal, "sdil - to tu pro rým místo sdělil, jako pověděl nebo oznámil".
Koukali se na něho nedůvěřivě a prohlásili, že tomu nevěří; jakýpak by prý to byl básník, aby mluvil o zdění, když chce říci oznámení; a kdyby prý tohle mohli básníci dělat, něco jiného myslet a něco jiného napsat, to že třeba tu ve skutečnosti vůbec nešlo o lva, třebas to byla postřelená vopice a ten Heřman z Bubna byl třebas ve skutečnosti nějaký Franta z Holešovic.
"Nu, já jsem znal jednoho Heřmana z Bubna", prohlásil na to Malina, "jmenoval se Poláček a dodával nám, kyž jsme byli v Praze, oves a seno a slámu".
"Když se jmenoval Poláček", namítl Bureš, "tak tedy nebyl z Bubna".
"A to zase byl", tvral na svém Malina, "to mi nepovídej, já sám jsem k němujezdil brodem pod Štvanicí. A na druhém břehu hned byla Bubna a tam měl ten Heřman Poláček sklad".
"To byly Bubny a ne Bubno, ty chytrý", vysmál se mu Bureš. "Tohle je starý rod pánů z Bubna na Jelení..."
"A takhle je to tedy", ulevil si Karas otec, "já porád myslel, že on měl nějaký buben na jeleny. Ale co se toho oselství týče, to je marné, to oni to poselství asi zazdívali. Dřívějc se dálo všelicos".
Touto obecně uznanou pravdou byla nakonec báseň schválena a rozhodnuto, že se může jít spat. Jen Bureš nebyl spokojen, protože mu svými námitkami rozbili všechen estetický účin.
"Vždyť já to, vy kujóni, nepřednášel pro vaše menažerijní rozumy", prohlásil jim, "já to deklamoval tuhle pro Vaška. Jakpak se ti to líbilo?"
"Líbilo. Bylo to moc hezké".
"Vidíte? Mládí má ještě smysl pro poesii. Mládí je ještě plno posvátného nadšení a nepodléhá rozumářství starých. Jaká je to útěcha, že věčně budou zde lidé kterým básníci mají ještě co říci. Copak se ti nejvíce líbilo?"
"To, co řekl ten vladyka, když viděl ten zápas".
"Jednomu na dva se pomoci má!"
"Ano! Jednomu na dva se pomoci má! A já, když jsem pral Paola, měl jsem jich na sobě sedm. Ale byl bych je všecky přepral, kdyby byl nepřiběhl Hans a ti druzí".
"A ta statečnost českého pána se ti nelíbila?"
"Ó ano. Ale já na jeho místě bych toho tygra neprobld. Já bych ho bacil po čumáku a bil bych ho, až by lva nechal. To je přece škoda, zabít tygra".
Bureš viděl, že už i Vašek je zachvácen cirkusáckým cítěním, ale utěšoval se tím, že v jeho mladé duši je ještě místo i pro jiné city. A umiňoval si, že je bude nyní horlivě pěstovat, aby zachránil toto dítě vyšším úkolům i národu. Už příštího dne mu před polednem deklamovaclass="underline"
Slyš, kterako z daleka temný hluk
ty hory a doly probíhá!
Hle, táhne se nějaký v rozbroji pluk
a trub jeho válku budící zvuk
se strašno po kraji rozlíhá,
a pakli se zbrojnošů statných ptáš:
"Toť jest Žižka, Žižka, vedoucí ředitel náš!"
Stará Šímova romance opravdu zaujala Vaškovu fantasii, že měl hlavu plnou vítězného vojefůce; a Burešovi dala příležitost, aby mu na schůdkách maringotky vyprávěl, kdo byl jednooký hridna a jakou válečnou slávou slynuli staří Čechové. Vašek naslouchal napjatě, každé slovo hltal - to byly pravé příběhy pro klukovskou obrazotvornost. Jen v jednom cítil jakýsi nesoulad, o němž Bureš neměl ani tušení: Šírův refrén v něm vzbudil jasnou představu, že Žižka, vedoucí ředitel náš, vypadal tak nějak jako Petr Berwitz, když předváděl skupinu rapů ve volné dresuře, a s tím tedy se těžko sloučilo líčení Žižky jednookého.
Ale Bureš horlivě utvrzoval ve Vaškovi správnou představu: hned vzápětí přišel s Vocelovou básničkou o sběhu na Staroměstském rynku, kde dva zamlklí muži naslouchají vyprávění o smrti mistra Jana, jeden král Václav, druhý.
Druhý tichý muž tam stojí
v kroji slovanském,
hlavu níže kloně, hledí
na tu pražskou zem;
přitom jilec meče drtí
svalovitá pěst,
vojína až k rozjímání
vzbudí jilce chřest;
hlavu plnou hněvu zdvihna,
plaší z duše sen -
pod přilbou, hle! září hrůzně
jedno oko jen.
Tento zlověstně uťatý závěr velmi působil na Vaška, který si dával básničku znovu a znovu opakovat. A neméně se mu líbil závěr romance Čelakovského:
Sezimovo tělo ční tam nad lomem,
záře z hradus vítí ještě nad borem,
kudy roty táhnou dál na Rakusnice,
"Kdož jste boží bojovníci" zpívajíce.
Tyhle věci uměl Bureš přednášet, přimračené oko šlehalo blesky hněvu a vzpoury, levice svírala hruď, prvice se patheticky vznášela, hlas duněl a hřímal; Vašek zíral na něho ve zbožné úct, cítě bezděky, že ho ty podivné, neslýchané verše unášejí ještě do jiných krás, než byla poutavá lepost cirkusu a zvěřince kolem. Bureš deklamoval většinou zpaměti a znalec by byl poznal, že jeho repertoár je trochu zastaralý, že česká poesie v těch letech už byla zase o kus dál. Ale pro Vaška to bylo všecko nové a povznášející, zaplňovalo to jeho mysl novými zájmy; netrvalo dlouho a Vašek seděl s Burešem u knížek a sám si pomalu slabikoval jejich obsah.
Bureš uměl ke všemu, co dal Vaškovi číst, připojit nějaký výklad, většinou o české zemi. Bylo to zvláštní: táhli daleko vzdáleni od svého pravého domova, kolem nich se ozývala různá nářečí dolnoněmecká, friská, holandská a vlámská, plachty jejich stanů se vzdouvaly vlhkými mořskými větry a nejednous e jejich vůz kolébal pár sáhů nad příbojem vzdutého moře - a tu v těch neznámých končinách vyprávěl černovlasý životní ztroskotanec malému hochovi o lásce k vlasti, která ležela vzdálena za sedmerými horami, za devaterou řekou, a hoch se rozhoříval láskou k národu, z něhož tu měl kolem sebe jen svého tátu a čtyři vyvržence. Byli však takoví, že je musel milovat, každý nějak vynikal, všichni plní zážitků a historií, všichni byli pevní, tvrdí, chlapští a jednali s ním jako se sobě rovným. Bureš mu vykládal o starém pánu, ktrý všecku tu minulost objevil a sepsal v krásných Dějinách národu českého. Jindy mluvil Bureš o statečném bojovníku panu havlíčkovi, nebo mu se slzami v očích vyprávěl o utrpení Josefa Kajetána Tyla, který se obětoval českému divadlu a raději zmíral hlady, než by je opustil. Vašek míval dojem, že to všechno jsou lidé, s nimiž se Bureš osobně znal a stýkal. Ale když se ho jednou na to přímo ptal, Bureš se zadíval stranou, pak mávl rukou a nevrle prohodiclass="underline"