"Ach, to by byly dlouhé historie".
Jejich hovory vpadly ovšem čím dále tím častěji do rozprávek, které se vedly při večeři. A když se tak Bureš před hochem rozhovořil, aby líčil krásu zlaté, stověžaté Prahy nebo nějakou památnou příhodu z dějin, zmlkali i ti ostatní světoběžníci a tiše naslouchali vyprávění o domově, vyprávění o vlasti.
Nikdy se tak mezi nimi nemluvilo, byli navyklí drsné rvačce se životem a neměli kdy na citlivosti. Ale když tu byl mezi nimi ten chlapec, to lidské mládě, které nechtěli připravit o znalost těch posvátných věcí, odsouvali se sebe tvrdou skořápku a bezděky se objevovali podobní a blázcí jemu, prosté dětské duše, toužící po víře i po legendě.
Měkkosti však nepodléhali a Vašek se bezděky od nich učil přijímat život tak, jak je. Zpravidla to bylo tak, že z krásného vyprávění vpadli do své cirkusácké skutečnosti. Příliš jí byli naplněni, příliš v ní žili, aby se mohli z ní vytrhnout na víc než na chvilku.
To třeba, když už Vašek uměl plynně číst, poručil mu Bureš, aby se naučil nazpaměť Horymírův skok. A jednoho dne stál Vašek na schůdkách maringotky a dětským hlasem recitovaclass="underline"
Co lid všechen spěchá k Vyšehradu?
Co ten četný shon as znamená?
Rytíř jeden, spáchav hroznou zradu,
mečem skončiti dnes život má.
Pět dospělých mužů naslouchalo dál, jak byl rytíř Horymír odsouzen k smrti, že zapálil stříbrné doly, a jak si vyžádal jako poslední milost, aby e směl projeti na svém Šemíku, a jak pak s ním přeskočil vyšehradské hradby i skálu a všichi jen "spatří letěti ho k Radotínu". Pěkný rytmus Jana Jindřicha Marka je ukolébal v příjemný poslech, že se jim to velmi líbilo; ale vtom už se prodrala skutečnost jejich sněním a seržán Vosátka luskl prsty:
"Hombre, seňores! Abych vám řekl, tohle byl asi náramný cirkusák! Tady nejde jen o ten skok, ale o tu celou reklamu. Když lid všechen spěchal k Vyšehradu, co je to, pánové, jiného, než že kolega Horymír uměl své číslo dobře prodat!"
VIII
Paní Anežka Berwitzová byla smutná: jedno ze tří lvíčat zašlo. Bylo od narození slaboučké, zimomřivé, nijak se nemělo k světu jako obě druhá. Běžela si s tím postesknout ke kapitánu Gambierovi. On jen pokrčil rameny.
"Madame, s tím musíte vždycky počítat. Udržet mláďata šelem, když se cestuje, na to zpravidla nestačí lidskák péče. To je víc štěstí a zázrak. Ale ti druzí lvíčkové vypadají velmi zdatně".
"Ano. Doufám, že odchovám aspoň ty dva a jednoho dne vám je odevzdám do výcviku".
"Prosím, madame, udělám co bude možné. Ale jen pro vaši radost. A přál bych si, aby vám ji působili také oni. To ovšem tak jisté není..."
"Proč tak soudíte, kapitáne?"
"Mám s tím už svou zkušenost. není nad syrové šelmy, rozumíte, nad šelmy přímo dovezené z pralesa. Ty nevědí nic o člověku, bojí se ho svým přirozeným pudem, a seznají-li v krotiteli tvora, který jim neubližuje, přilnou k němu stejně přirozeně. Ale lev narozený v kleci a ochovanýmezi lidmi je na ně navyklý, není to už primitiv, na jehož pudy lze spoléhati. Člověk není pro něho zvláštní zjevení, je pro něho tvor jaké kterýkoli jiný, a zachce-li se mu, skočí na něho, jako by skočil na kozu. Já vím, je to rozkošné, hrát si s koťaty, ale když dorostou, je to jiné. Já jsem se po všech zkušenostech rozhodl, že chci vždycky pracovat jen se syrovými šelmami. Tam ví, na čem jsem. Odchovaný lev nebo tygr je nevypočitatelný".
"A my jsme si s Berwitzem říkali, že to teprve mohou být zázraky dresury, když zvíře od malička vychováme".
"To je bohužel omyl. Lidská společnost kazí dobré mravy šelem".
Starý Malina dostal rozkaz, aby zdechlinu zakopal. Zavolal si k tomu Vaška.
"Nejedl, nepil, třetí den pošel", odříkával Vašek, pohladiv vychrtlé tělíčko.
"Jenže teď půjdou za ním ještě dva", zabručel Malina. "Smrt chce mít vždycky troje vystoupení".
Malina byl touto malou příhodou zřejmě vzrušen a večer znovu a znovu zaváděl řeč na to, kdo asi teď je na řadě. Nadarmo starchocha okřikovali.
"V cirkuse", odpovídal jim tvrdošíjně, "neumře nikdo sám. To já mám už dávno očíhnuto. Jako to bylo naposledy: nejprve tygřice Miuma, pak bengálec Paša, pak starý Berwitz. To mi nikdo nevymluví. O cirkus nemá smrt zavadit".
Rozechvěný stařec upadl v zádumčivost a už nepromluvil. V cirkuse ani ve zvěřinci se nic nestalo, programy probíhaly podle předpisu, cesta Holandskem se rozvíjela v největším pořádku. Ale Malina samotařil, stěží tu a tam zabručel slovíčko. A jednou uprostřed večeře nedonesl lžíci k ústům, zastavl se v jídle a pak rozpačitě odložil lžíci k ústům, zastavil se v jídle a pak rozpačitě odložil lžíci, pomalu se zvedl a odešel. Kerholec kývl na ostatní.
"Jde k vozům se zvěří. Skoč za ním, Vašku, a přijď nám říci, co se děje".
Jedli dál, ale s jakýmsi nepříjemným naopětím. za chvilku přiběhl Vašek:
"Šel ke kozám - Modrovous dodělává!"
Čtyřem stavěčům přešla chuť k jídlu. Kozel Modrovous! Ten žrout a neplechář, kterýb po každé něco provedl, kdykoli jim unikl z kozí ohrádky! Kolikrát už zhltl mužstvu oběd nebo večeři, kolikrát sežral plakátové litografie, jak ohryzal Berwitzovi odložený bič! A jak hnal tenkrát sekretáře po celém šapitó! Bylo by to možno? Bylo to možno. Byl přece mezi zvířaty cirkusu hotový Methusalem, nikdo řádně nevěděl, jak dlouho už vede kozy v parádních průvodech městy a městečky. Vypadal poslední léta jako ďábelský Mefisto, ale teď už na něm dlouho pozorovali, že zlenivěl a zpohodlněl, a většinu času proležel a prospal.
Kerholec se zvedl a ostatní za ním. Mezi vozy s klecemi našli starého Malinu. Seděl na zemi a modrobraeého kozla držel na klíně. Modrovous měl oči zavřeny a dýchal těžce. Nad ním stála Anežka Berwitzová, hladila ho a šimrala mezi rohy a mluvila na něho mazlivě, ale kozel na to neodpovídal. Mužští se vytratili, jenom Kerholec se tam vrátil a podal Malinovi houni. Malina kývl hlavou a přikryl hubené tělo kozlovo. Bílé jeho družky se tísnily v koutě a mečely. Ředitel Berwitz přišel, ohmatal pevnou rukou Modrovousův krk a břicho, ohnul mu přední nohu a pokrčil rameny. Domluvil Anežce, aby šla k večeři, ale Anežka ho nechala odejít samotného. Zůstala s Malinou, a když se setmělo, přinesla si kovanou vozovou lucernu, rozsvítila ji, a zachumlavši se do pláště, usedla vedle Maliny. Občas přišla k nim noční hlídka a zase se vzdálila. Pomalu plynula bezhvězdná noc, můry přiletovaly k žlutému světlu lucerny, někde v dáli odbíjely věžní hodiny a po každé se rozezněla zvonková hra. O půl jedné vtáhl Malina ruku ke kozlově tváři, napřímil tělo a řekclass="underline"
"Už je..."
"Chudák Modrovous", zašeptala Anežka. Umřel jí kus toho starého, milého světa, do kterého se vdala, umřel jí kus Cirkusu Humberto. hladila chvilku vychládající tělo. Pak zvedla hlavu.
"Vendelíne,- nemohli bychom ho tu pochovat... hned teď... my sami dva... Modrovous si to zasloužil!"
Malina kývl šedou hlavou. Vytratil se někam do tmy, vrátil se s motykou a lopatou. Anežka pozvedla mrtvého kozla. Stařec vzal lucernu. A šli tiše mezi spícími maringotkami ven, na písečnou stráňku, kde se bělalo několik břízek.