"Tady, Vendelíne!"
Postavil lucernu, obhlédl místo a začal kopat. Anežka složila své břímě, vzala pevnýma, vypracovanýma rukama lopatu a odhazovala uvolněnou hlínu s pískem. Bylo to v nejjižnějším cípu Holandska, v kopcovitém kraji valkenburském, nedaleko hranic Belglie i Německa.
O půl třetí lezl staroch Malina po špičkách do vou číslo osm. Spáči sebou pohnuli, pozvedli hlavy.
"Jak mu je?" zeptal se někdo přidušeně.
"Zítra zemře někdo třetí", po dlouhé době opět promluvil Malina.
Zítra byl den rušné práce od úsvitu, mělo se jet na Cáchy, bylo třeba překročit hranice a bylo nutno nadehnat si zdržení, s nímž tam mohli počítat. Petr Berwitz byl od rána na nohou, ale než vyrazili, poslal si ještě do Valkenburgu pro poštu. Přijímání ranní pošt byl u něho obřad, jejž nejraději vykonával ve velkém stanu. Postavil se na okrajovou pistu, a hlasitě vyvolávaje adresy, odevzdával velkým gestem jednotlivé dopisy členům svého souboru nebo sekretáři Steenhouwerovi. Říkalo se mei uštěplky, že to dělá, aby ukázal všem, že umí číst a že není jako ten rejtar Kranz, který s nouzí se naučil namalovat pět písmen svého jména, a drže dopis vzhůru nohama, naříkal si na dlouhozrakost, nebo jako ten proslulý direktor Ravenelli, který došlou poštu rozložil vždy po pistě, aby si každý vzal, co mu patří, a to, co zbylo, potom shrnul, odnesl do svého vozu a tam to spálil. Negramotnost nebyla nic příhanného mezi cirkusáky, jejichž velkávětšina nikdy nechodila do školy. I v Cirkuse Humberto visel v těch letech na jedné opěrné tyči u brány přibitý program pro negramotné. To bývala jedna z mnoha funkcí Vendelína Maliny, který, sám neuměje číst a psát, maloval těžkou rukou na hrubýpapír hieroglyfy, které označovaly jednotlivá čísla: obdélník s nožičkami koně, čárka s kolečkem jezdce, oblouk slona, dva háky létající hrazdu a trojúhelník šaškovskou čepici.
Tentokrát nebylo kdy na velký ceremoniel s poštou. Berwitz popadl balík, letmo jej préhlédl, aby jej celý odevzdal Steenhouwerovi. Ale před koncem se zastavil a pomalu vyňal dopis s černým rámečkem. Podíval se na Steenhouwera a pak energicky roztrhl obálku. Rozevřel dopis a už zavolal přidušeně na sekretáře:
"Frans, zavolej Anežku. Děda Humberto zemřel!"
Psala mu to matka ze Savojska. Ctihodný Carlo Humberto zesnul tie a blaženě uprostřed svých psů a koček, s cvičitelskou hůlkou v ruce. Na svých devětaosmdesát let se zdál být tělesně podivuhodně svěží, rád si popil vínka a rás si při něm i zařečnil. Ale jeho duch zřejmě ochaboval. Od loňska cvičil velké společné číslo se spy a kočkami, ale za půl druhého roku nemohl s ním být hotov, protože si začínal plést, co od kterého zvířátka požaduje. Naučil na přiklad Foxteriéra skákat řádný saut périlleux, ale pak po něm chtěl, aby přinesl v košíku dvě angorské kočky, což byla úloha bulldogova. Od jara cvičil s nimi na zahrádce, sedě přitom na sluníčku lenošce, ale najednou si přitom zdříml, až ho psi vyburcovali štěkotem, když se přes všecku dresuru dostali do sporu s kočkami. A tak tomu bylo i to pondělí: děda Humberto seděl odpoledne na zahrádce, čtyři psíci s dámskými a pánskými kloboučky tancovali před ním na zadních nožkách, děda naklonil hlavu k levému rameni, usmál se a umřel, a psíci tancovali dál, bázlivě se ohlížeje po něm a po jeho hůlce, a už je nožky bolely a jeden po druhém s epomalu odvážil spustit e na všecky čtyři. Hůlka se nepohnula, pokárání s neozvalo; stáli a vrtěli rozpačitě ocáskem, až jeden s tyrolským kloboučkem se najednou zjevil a začal výt a po něm všichni ostatní, ti tři tanečníci, čtyři skákači, dva figuranti, dva oblečení za policajty; dvanáct podivně omaškarovaných psíků vylo v kruhu, až přiběhly ženské a našly dědu mrtvého mezi kvetoucími oleandry, v zahradě plné vůní.
"No, děda Humberto!" řekl Petr Berwitz, když Anežka dočtla dopis. "Krásný život, krásná smrt. Přišij na všechny rukávy smuteční pásku. Za deset minut jedeme".
Skon zakladatele podniku vzubdil po celé posádkce této pozemní plachetnice velký rozruch. Bylo o čem povídat a na koho vzpomínat; nejvíce ovšem toho věděl starý Malina, který se starým principálem přojezdil dvě třetiny svého života.
"Co jsem povídal?" pohlédl na své souputníky při obědě pohledem, v němž nebyla žádná pýcha vítězství, nýbrž jen potvrzení hlásané pravdy. A ačkoli byl staroch tou třetí smrtí nejvíce dojat, jeho starostlivý neklid a nepokoj pominul a Malina zase rozvázal jazyk.
Tyto věci se poměrně nejméně dotkly Karase. Byl nováček, nevěděl nic o Humbertovi a jen se zájmem poslouchal, co Malina vykládá a nač i druzí vzpomínali. Zpravidla měl teď Karas při těch večerních hovorech v rukou špalík a nůž, neboť od chvíle, kdy upevnil první ozdobné emblémy nma svůj vůz, nestačil vyřezávat, co objednávek se mu hrnulo. Vyšňořená osmička vzbudila závist všech ostatních maringotek, a kdo měl svůj vůz, každý se teď snažil nějak jej zvně vyzdobit a zkrášlit. Někteří jej aspoň nalakovali svítivými barvami, aby se vyrovnali modrému vozu Roméovu, jiní si pestře omalovali rámování oken a dveří a tu a tam se vyskytl i netušený mistr ornamentu, který vytáhl podél střechy celý vlys. Ale nejvíc se toužilo po řezaných hlavičkách nebo reliefech z ruky Karasovy.
Po koňských hlavách a po sloním reliéfu se objevil mezi maringotkami nov zázrak: nad okénkem pokladny se vznášela soška Fortuny, která z rohu hojnosti sypala jablka, kvítí a cosi,co měly být bankocetle. Jeden po druhém přicházel obdivovat znamenitý řezbářský tvýtvor. Mezi jinými i kapitán Gambier, který svou krásně učesanou hlavou pohodlně dosahoval ke zvýšenému okénku, za nímž seděla paní Hammerschmidtová. Gratuloval jí ke krásné výzdobě a hned se s ní hovorně začal radit, co by si měl pořídit na svůj vůz, zda lva nebo tygra nebo medvěda. Paní Hammerschmidtová doporučovala lva, to že je pravé zvíře královské a heraldické. Kapitán Gambier se přiznával, že má raději tygry, protože jsou mu mnohem nebezpečnější. Pochlubil se jí, že má vycpanou hlavu tygra, který ho napadl, a že má vůz vydekorovaný tygřími kožišinami. Paní Hammerschmidtová se vyslovila, že to musí být asi nádherné a mnohem hezčí než u Berwitzů, kde mají koberce ze lvích koží, které se rychle zašlapou a pelichají. Nato považoval kapitán Gambier za svou povinnost pozvat milostpaní na šálek kávy, aby si mohla prohlédnout jeho tygřiny. Paní Gammerschmidtová se trochu upejpala, jestli je to dost vhodné, ale přislíbila to s podmínkou, že si bude moci vzít s sebou své pletení. zdálo se jí, že punčocha v ruce je nejsilnjší obranou dobré pověsti ovdovělé dámy.
Tak se stalo, že o jednom odpoledním odpočinku se vydala paní Hammerschmidtová s pletením v kabelce do maringotky, nad níž vlál červený praporek. Kapitán Gambier ji uvítal velmi dvorně, na stole svítily bílé koflíčky a zatožluté rohlíky a z velké konvice voněla káva. Paní Hammerschmidtová mluvila francouzsky mnohem plynněji než Gambier německy, a tak se kapitán mohl projeviti jako uhlazený, duchaplný společník. Za jeho vyprávění paní Hammerschmidtová ani nepozorovala, že hodina odpočinku minula a vozy se daly zase do pohybu. Teprve když kolo maringotky skočilo přes kámen, vůz zaskřípěl a paní Hammerschmidtová se píchla drátem do prstu, vykřikla překvapením, spopadala pletení a zvedala se ke dveřím. Gambier ji však upozornil, že nemá smysl teď za jízdy odcházet, neví-li, kde je její vůz; a paní Hammerschmidtová rozpačitě uznala, že musí zůstat ve voze. Kapitán jí za to ukázal všechny své tygřiny a sňal se zdi vypreparovanou tygří hlavu a pověděl o svém zápase; ba vyhrnul i kalhotu a ukázal na lýtku jizvy po tygřím kousnutí. Panní Hammerschmidtová se chvěla hrůzou i obdivem k statečnému obrua mimochodem zpozorovala, že kapitn je asi po celém těle tetován. Nikdy neměla ráda tetování a vždycky o něm mluvila jako o námořnické ohavnosti, ale tady najednou cítila, že je to velmi romantické, stát po boku ilustrovaného hrdiny. Vůbec ji obcházelo jakési dávno zapomenuté příjemné vzrušení. Venku asi už zapadalo slunce, protože se ve voze šeřilo a jedoucí pokojík nabýval zvláštní intimity. Uvědomujíc si tyto pocity, paní Hammerschmidtová se lekla: netřímala už v rukou štít matronské důstojnosti. Punčocha už dávno odpočívala v kabelce. Zmátla se tím znovu a přihodilo se jí, co už nikdo nepamatovaclass="underline" došla jí řeč. Slova se jí nějak zapletla a paní Hammerschmidtová se odmlčela. Bezradně se zadívala před sebe, přímo na jednu z obou postelí.