"Tady spí se mnou můj pomocník", řekl náhle Gambier, sleduje její pohled. "Není to nejvhodnější spolužití, které by mne mohlo potkat, ale konec konců... je-li člověk osamělý muž..."
Tohle teprve paní Hamerschmidtové dodalo. Všecka zrudla, ale zmohla se jen na nešťstnou odpověď:
"Toť se ví... vám by slušela jiná společnost..."
Gambier chtěl něco na to říci, ale paní Hammerschmidtové se ulevilo: vůz se náhle zastavil, pak se začal otáčet a z křiku bylo patrno, že jsou u cíle. Mohla se tedy z choulostivého thematu vyvléci konstatováním, že konečně dojeli a že to bylo velmi příjemné odpoledne, což Gambier zanotoval tím hlučněji. Poděkovala mu za pozvání a rozloučila se.
Když vystupovala z vozu, shledala, že všecky maringotky Cirkusu Humberto stojí tu zádí v kruhu jako chapuy kolem návsi. Ze všech vozů vystupovali mužové a ženy a jejich zraky spočinuly na paní Hammerschmidtové. A jako by Cirkus Humberto byl opravdu vesnicí na kolech, zašumělo to od vozu k vozu:
"Hele, Hammerschmidtka leze od dompteura..."
Jen jediný člověk si jí nevšímal, ač seděl na schůdkách přímo proti vou Gambierovu. Byl to starý Malina před osmičkou. Kerholcova parta byla už dávno na místě a rozběhla se za svou prací. Také Malina měl své zaměstnání. Když paní Hammerschmidtová k němu došla, viděla, že drží mezi nohama bradatého kozla a barví mu vousy na modro.
"Ah, kozel redivius!" prohodila paní Hammerschmidtová.
"Žádnej Redivius, milostpaní", odpověděl rozvážně Malina, "ale Modrovous II. Když měla svoje vystoupení ta zubatá povídám, že má mít svoje číslo i život".
Paní Hammerschmidtová se na něho podívala, ale neřekla nic a pomalu odcházela k pokladně. Před očima jí vyvstal tetovaný kapitán. A povzdechla si:
"Ten Malina je docela moudrý děda".
IX
Pan Selnicki dostal svou láhev johannisberského.
Nebylo to tak jednoduché. Především se stalo, že jednoho dne hlásil Hans řediteli, že Vašku je "fit" pro manéž.
"To se ví", dodával k tomu na vysvětlenou, "na voltiž to není, ale při obyčejném vstoupení v sedle nám ani držením těla, ani vedením koně neudělá žádnou ostudu".
Berwitz kývl hlavou a v první volné chvíli poručil, aby Vašku na Mary přijel k němu do manéže. Vašek pochopil, že se něco děje, ale byl tak hrd na své ježdění, že bez rozpaků vsedl na bandurka a vjel rychlým klusem do manéže. Na tři kroky před ředitelem zarazil Mary a salutoval. Berwitz s bičem v ruce kývl a dal rozkaz, aby jel krokem vlevo kolem. Vašek zabičl k pist a jel. Mary šla koketně jako tanečnice a Vašek na ní se ani nehnul. Berwitz křikclass="underline"
"Krátký klus! Allez!"
Vašek se lehce nahnul, stiskl lýtky a kobylka začla pružně ubíhat.
"Dlouhý klus! Allez!"
Neviditelné stisknutí kolenou, sotva postřehnutelný pohyb těla a Mary vyrazila oběma předníma nohama vpřed. Berwitz se díval, jak je Vašek "zašlápnut" do třmenů, jak péruje při mírně se vlnících skocích, a sledoval údery kopyt.
"Krátký klus! Allez!"
"Obrátit a vpravo - allez!"
"Vlevo kolem, cval, allez!"
"Stát!"
Vašek zarazil prudce běžící Mary a přidržel ji na místě v plném napětí, zadní nohy trochu podsazeny, krk ohnut, všecky svaly rozehrány. Berwitz se obrátil k bráně, kde stál hans, a pokýval spokojeně hlavou. Pak ukázal Vaškovi, že může odjet, a popošel k Hansovi.
"Ano, Hans. Vašku může před publikum. Jak toho koně zastavil a udělal s ním figuru, na to by měl potlesk".
Nazítří se na tabuli povinných zkoušek objevilo:
"V 9:20: Helena Berwitzová a Vašku. Na Miss a Mary".
Měl-li pravdu Achmed Roméo, že Vašek neporoste, pro tentokrát se mýliclass="underline" před tou tabulí se Vašek náramně vytáhl. A znovu a znovu se vracel číst to kouzelné oznámení: Helena Berwitzová a Vašku. Ještě nevěděl, oč půjde, a už byl přesvědčen, že to bude nejkrásnější číslo programu, předstihující ředitelovy vraníky i direktorčiny lipicány i Perreirovu vysokou školu. A žádná "firma" uvedená na plakátech, mu nezněla tak líbeně jako to: Helena Berwitzová a Vašku.
Mnul si ruce na báječné společné evoluce, zatím však úkol, k němuž je cvičil ředitel, byl nesmírně jednoduchý: Vašek s Helenkou měli společně přijet, pozdravit obecenstvo, objet manéž společně jako v promenádě, u brány se obrátit ke středu, na protější straně pisty se rozdělit, ona vpravo, on vlevo, a když objeli celý kruh a znovu se sešli, měli se společně vrátit k bráně udělat místo pro nástup slona. pak spolu s ním měli dojet do středu, ukázat na něj, ukonit se a obloukem odjet. Bylo to opravdu jen uvedení tlustokožného obra, ale Vašek to přijímal jako nejdůležitější aféru svého života.
Úkol byl nevelký a obě děti uměly dostatečně jezdit, aby jej už na konci první zkoušky provedly podle předpisu. Ale pouhé "podle předpisu" nikdy nestačilo ctižádosti Petra Berwitze. Všechno, co předváděl, chtěl mít svrchovaně dokonalé. Proto i Helenka s Vaškem musela znovu a znovu kroužit a projíždět manéží, aby minuciésně sladili krok svých koní i svá gesta. K jejich zkouškám začala docházet i paní Berwitzová, aby jim upravila a urovnala pohyby. S Helenkou si byla jista, ta byla od malička cvičena v úklonách a pozdravech, kdežto Vašku byl v očích Anežčiných zdravý vesnický řimbuch, který dá asi mnoho práce, než se ohobluje k úhlednému pohybu. K velkému jejímu překvapení zdravil však Vašek neviditelné obecenstvo s dokonalou grandezzou - vytrvalé Roméovo cvičení desaterých reverencí naučilo chlapce s hladkou jistotou zvedat klobou a kreslit jím ve vzduchu elegantní křivky, než v ruce nazad prohuté dospěl až do nejnižší polohy. Ředitelka byla nesmírně spokojena. Na druhý den si přizvala paní Hammerschmidtovou; začaly se dlouhé porady, jak obě děti obléci. Konečně bylo rozhodnuto, že pro Helenku se pořídí široká zvonová skuně ze žlutého taftu, upjatý černý živůtek se žlutou růží a široký slaměný klobouk. Hoch měl míti štikově šedé dlouhé kahoty, krátkou černou přiéhavou kazajku, široký bílý límec přes ni a černý nízký cylindr s plochým okrajem. Pak ještě byl přizván Selnicki, aby pro jejich výstup určil muziku. Koukl se na to a prohlásiclass="underline" "Gulliver mezi trpaslíky jak jsem to předem řek. A až půjde slon, tak to budou fagoty".
Hans vytrvale sledoval všecky přípravy. Šlo přece o jeho odchovance i o koně z jeho stáje. Přitom do poslední chvíle nevěděl, k čemu to je. Na samostatné vystoupení to bylo příliš krátké a chudé. Teprve když Berwitz dal rozkaz Arr-Šehirovi, aby přivedl slona, viděl Hans, že je to entrée. Díval se na zkoušku, šlo to na první ráz dobře, ale když poníci provedli svůj úkol, stala se neslýchaná věc: Hans se vřítil do manéže, ačkoli ředitel ještě neskončil zkoušku. Berwitz se také zamračil a stiskl bič, aby jím po Hansovi švihl. Ale Hans mávl rukama a křičeclass="underline"