"Chyba! Chyba! Úplný omyl!"
Berwitz zatrnul nad tou drzostí, ale Hans rozčilen vyhrkclass="underline"
"To entrée nemá žádný závěr, pane řediteli, jen se na to koukněte! Copak je pro jezdce nějaký závěr mávnout kloboukem? A Vašku je jezdec, pane řediteli, a Helenka je jezdkyně prima!"
Berwitzova tvář se zatáhla jako mračnem. Bič v jeho pravici se pomrskával. Ale ředitel se ještě ovládal.
"Co to říkáš, Hans?" otázal se ledově.
Arr-Šehir na slonu, ředitelka za pistou, pan Selnicki na estrádě ustrnuli. Věděli, že každou vteřinou nastane výbuch. Ale Hanse nebylo možno udržet.
"Ty děti nemají žádný odchod, pane řediteli! Ty děti si zaslouží jezdecký závěr!"
"A co to má být?" Berwitz se stěží přemáhal.
"Koně musí na konec vedle Binga pokleknout! Pokleknout na pravé koleno! A k tomu teprve patří poklona!"
"Ty blbče", začal se uvolňovat Berwitzův vztek, "copak Mary a Miss umějí pokleknout?"
"Umějí, pane řediteli", sípal Hans, "jako že je Bůh nade mnou, umějí, všichni čtyři poníci to umějí, vždyť už je to učím šest neděl!"
Ředitel se několik vteřin nepohnutě díval do tváře stájníkovy. Pak se otočil k Anežce.
"Madame", zvolal hlasem, jako by vydával zákon na hoře Sinai, "ohlaste v kanceláři, že kočí Hans má pokutu pět marek za nedovolené vkročení do manéže".
Pak se obrátil směrem k bráně.
"Arr-Šehir, Helena Berwiztová a Vašku znovu nastupují. Cvičí se závěr. Cvičení řídí kočí Hans. Pane kapelníku, bude potřebí změnit hudbu".
"Hudba se nezmění", obrátil se pan Selnicki nahoře k muzikantům, "jen se po těch fagotech udělá tuš do F-dur. Děkuji vám, pánové, můžete jít".
Dole v manéži stál Hans a bylo mu horko i zima. Tohle ještě v životě nezažiclass="underline" dostat pokutu a zároveň být komandován k cvičitelství. V jeho prostém myšlení nastal zmatek, jejž nebyl s to zvládnout. A hle, tu jde direktor přímo k němu a odevzdává mu šambieru! Hans ji beze slova přijímá, hranatě se ukloní, popojde do středu manéže. Stojí tu náhle sám, neboť ředitel dlouhými kroky odchází vchodem pro obecenstvo. Hans neví, jak začít. Křečovitě sevře bič a tím se mu najednou sma ruka dá do pohybu a bič třikrát zapráská do prostoru. Nejhorší je překonáno. Hans kývne do brány:
"Helenko, Vašku, prosím, ještě jednou nasednout. Ty, Arr-Šehire, ještě ne, počkej chvilku. Allez!"
Helenka, Vašek vjíždějí pomalým krokem.
"Stát!" zavelí Hans. A pak si stoupne mezi obě děti a ukazuje jim, jak mají pavou nohou naznačit zvířeti pokleknutí, jak mají povolit uzdu a nachýlit se v sedle dozadu, aby změnily koni rovnováhu a udělaly si zároveň posici pro parádní pozdrav. Děti to zkouejí a Hans tiše domlouvá koním. Mary i Miss frkají, ale chápou; po čtvrté zkoušce jdou bezvadně na koleno, s levou nohou nataženou vpřed, s hlavou skloněnou až k půdě; a děti provádějí pozdrav obecenstvu. Pak se vevalí do brány slon Bingo a všecko se to opakuje s ním. Povedlo se to na první ráz. Paní Berwitzová zatleskala:
"Bravo, Hans!"
Čtyři opakování, pět, osm, deset - pokleknutí jde bezvadně, oba koníci pohazují při návratu hlavami, je v nich probuzena ctižádost hry a produkce; a obr Bingo nad nimi přemýšlivě sleduje, co se tu zamýšlí, a pozorně si všímá, kam až se má v manéži dojít a v kterém místě stojí při tom děvče a v kterém hoch.
"Bravo, Hans", opakovala Anežka, vstupujíc do manéže, když kočí všecky propustil, "je to teď opravdu mnohem hezčí. Budu to hlásit řediteli".
Vzala si bič a zamířila k ředitelskému vozu. Berwitz tam nebyl, nýbrž Frans, který si přišel pro přesnídávku. Pověděl jí, že Petr je v účtárně a že tam právě za ním přišli Mittelhoferovi se stížností.
"To si vybrali pravou chvíli", zasmála se Anežka, "dnes jim to může zlámat vaz".
Berwitz šel ze stanu opravdu zle rozvztekán. Takové vpadnutí do zkoušky, jakého se dopusitl ten starý trulant Hans, porušovalo všecku disciplinu. Jak by vapadal cirkus, kdyby v něm zanikla kázeň? A pak to s tím závěrem. To je přirozené, že jeden mozek nemůže na všecko přijít, říkal si Petr vždy, když mu někdo z personálu přicházel s nějakou radou na zlepšení. Ale to se dálo skoro po každé jen mezi čtyřma očima, žádné velké řeči se o tom nevedly, a když se nápad uskutečnil, padla vždy největší sláva na ředitele, kterýjej provedl. Petr Berwitz se naučil pozorně naslouchat řečem a názorům svého personálu, protože velmi často z toho vytěžil znamenité věci. Ale hrozně nerad by projevil, že to nejsou jeho nápady. Říkal si, že má vlastně právo na všechen rozum svých podřízených. Nese za ně odpovědnost, když něco vyvedou, proč by neměl mít slávu, když tu a tam přijdou na něco chytrého?
Ale tak, jak to dnes provedl Hans, to bylo neslýchané a nemožné. Celá kupa lidí viděla a slyšela, že on, ředitel Petr Berwitz, nastudoval číslo, které nemělo dobrý závěr, a že ten koňák, ten kočí měl lepší nápad. Jak to přijde, že vlastně pořád mají jiní lidé lepší nápady než on, Petr Berwitz? Rozebral si to pořádně, musel si přiznat, že v tom vlastním, cirkusovém kumštu přinesl sám velmi málo nového. Jemu se v hlavě rodily spíš vnější věci: jak všechno parádně obléci, jak rozvinout ovou reklamu, co přibrat a kam jet. Takový zájezd do Persie: kdo by se toho z konkurence odvážil? Ani jeho nebožtík otec by to nebyl svedl, natožpak děda Humberto. Ti se pořád piplali a párali s každým cvičením, ustavičně všecko zdokonalovali, ale na něco opravdu velkého se nevzmohli. Kdežto Petr dostal cirkus do velké linie - kolikpak podniků v Evropě se může s ním měřit? Co na tom, že přijímá cizí podněty se všech stran, od Anežky, od Gaudeama, od Selnického, od Gambiera, od Kerholce, od Arr-Šehira a teď třabas i od kočího Hanse; co by jim všem byly platny jejich nápady, kdyby nebylo jeho, který je uskuteční? Však se každému dovede za jeho mylenku odměnit, myšlenku lez bohudíky zaplatit a jsme si kvit, ale uskutečnit myšlenku, na to musí být jeho vůle a jeho možnosti, a tak přece jen je to on, Petr Berwitz, nejdůležitější osobou v podniku.
Trochu ho to uvažování nakonec uklidnilo, ale kus uražené pýchy a ješitnosti zůstal zjitřen. A v té jeho naježenosti přistoupil k němu trpaslík Mittelhofer se svou ženou a žádal ho o vážnou rozmluvu.
"Tys mi zrovna přišel vhod", blesklo Petrovi hlavou, "jako na pod nůž".
Ale navenek jen přívětivě kývl a řekclass="underline"
"Račte se mnou zde do účtárenského vozu".
Kdyby byl pan Mittelhofer lépe znal ředitele Berwitze, byl by se měl velmi na pozoru před tím jeho "račte". Když začal Berwitz své zaměstnance oslovovat "račte" a projevoval přemíru zdvořilosti, věděli všichni, že v něm doutnázlo, a každý se raději hleděl uklidit.
"Račte si, prosím, sednout", řekl Berwitz Mittelhoferovým ve voze. "Co si ráčíte přát?"
Pan Mittelhofer spustil zkrátka a zprudka, že Cirkus Humberto vjíždí teď do alpských zemí, kde oni mají velké renomé, a že jim tedy záleží na tom, aby tu měli plný umělecký sukces. Ale to není možné, tančí-li na cizí hudbu. Maestro že je zajisté prvotřídní, ale kousek, který jim vybral, se přece jen nevyrovná komposici, kterou si sami přinesli a kterou zde dávají hráti slonu. Takové znehodnocení je urážlivé a nesnesitelné, a manželé Mittelhoferovi tedy resolutně žádají, aby jejich číslo bylo odděleno od sloního a aby se jim hrála jejich originální hudba.