Ve stáji by vydržel Vašek celý den, ale jak by mohl vynechat kapitána Gambiera, když v modré zástěře yvsekává koňské čtvrtky na desítiliberní porce a roznáší je na vidlici tygrům a lvům! U toho přece musí Vašek taky být, pozorovat skoky zvěře, když cítí potravu, poslouchat chroptivé řvaní a hluboké vrčení šelem, když popadnou maso mezi pracky, a dívat se na ně, jak po nakrmení pomalu, s požitkem pijí vodu, skloněny k nádobě krásnou protáhlou linií. A pak je třeba si zahrát s lvíčaty. Jsou teď ve voze Gambierově, mají už jméno, Borneo a Sumatra, a rostou jako z vody. Vašek už je pomalu nebude moci o představení nosti, škrabou ostrými drápky, a protože už dostávají masitou potravu, může být jejich drápnutí nebezpečné. zato ve voze nebo na ohrazeném trávníku na slunci je s nimi podívaná, jak si hrají, jak se honí, jak na sebe číhají, jak se rvou, křížkují a jak zase odskočí. Pan Hamilton k nim přidal mladou fenku teriéra a teď je mezi těmi třemi mláďaty teprve šťouchanice a vztekanice; a Vašek u nich je jako čtvrté mládě, spustí se na všecky čtyři a lvíčata s psíkem na něho dorážejí, udělá jim ze zchumlaného papíru myšku a lvíčkové se hrbí ke skoku jako pravé kočky, natáhne se na výsluní na vyhřátou zem unavená koťata se mu schoulí na prsou a předou, až usnou.
Ale Vašek nemůže dlouho odpočívat. V menažerii je plno zvířat, která stojí za pozorování. Co zábavy dá jen neklidné stádo opic! A vedle nich sedí na bidélku papoušek Fifi s růžovou chocholkou, nejučenlivější ze všech, který pokřikuje šesti nebo sedmi jazyky, křičí jako opice, štěká jako hyeny, hvízdá několik taktů Ach, du lieber Augustin, vrže jako skřípavé kolo u vozu, do toho pískne píšťalkové signály Kerholcovy a zas volá občas zaslechnuté výkřiky: "Anton, Trikwasser! Pozor, Hans, jedeme! Arr-Šehir, allez! Bingo! Bingo! Open the door!" Vašek ho lehce šimrá na rozčepýřené hlavičce a vytrvale mu předzpěvuje "Pepíku, Pepíku, copak dělá Káča?", aby rozšířil jeho repertoár o novou notu.
Mezi zvěřincem a konírnami bývá umístěna stáj slona Binga. Vašek nikdy nemůže vynechat tohoto svého velkého přítele, který ho vítá radostným troubením. A Vašek pomáhá panu Arr-ŠEhirovi polévat v horkých dnech Binga džbery vody a sedá na bobku vedle něho, když Arr-Šehir velkým pilníkem hobluje Bingovy nehty. Arr-Šehir je u svého Binga téměř ustavičně. Musí-li odejít, Vašek si hraje s Bingem: vezme jeho chobot a šeptá mu do něho mazlivá slova; a Bingo prstíkem u chobotu omakává hochovi tvář. Pak přitáhne Vašek lehkou kupici sena a Bingo vyškubává z ní chuchvalce a hází si je na temeno. Za chvilku má hlavu jako ve věnci a v závojích, až Vašek dole radostí tleská rukama. A pak Bingo schýlí hlavu, natáhne chobot, Vašek se přitulí a Bingo si ho postaví na hlavu do senného hnízda. A Vašek sedí blažen nahoře, tři metry nad zemí, a sní o tom, že vede posvátného slona tam někde v Sonepuru na Gangu, v tom velkém středisku obchodu se slony, o němž mu tak často vyprávěl Arr-Šehir, že tam jeho otec koupil před lety Hbinga. Arr-Šehir rád vypráví; naučil se během let slušně německy a všecno, co říká, mění se mu v povídky a průpovědi. Nejraději usedne po práci Bingovi mezi nohy, Vašek na zem proti němu, a Arr-Šehir začne zpěvavě vyprávět některou z desetitisíce povídek Školy života:
"Byl člověk lakota a kradl na poli cibuli. Chytli ho a přivedli před krále. Král je vyslechl a dal zloději na vybranou: buď zaplatí sto dinárů, nebo dostane sto ran holí, nebo musí stníst sto cibulí. Člověk lakota si ovšem vybral trest cibulí. Přinesli jich sto a člověk lakota je začal jíst. Snědl jich sedm a ještě sedmkrát sedm a bylo mu tk zle, že prosil krále, aby mu raději dal baštonádu. Položili ho tedy a přinesli hole a dali mu sedm ran a ještě sedmkrát sedm ran. A člověk lakota křičel bolestí a prosil, že řaději zaplatí sto dinarů. A tak se stalo, že člověk lakota se dal potrestat na třikrát, chichichi".
Arr-Šehir se směje tenkým, vysokým hláskem a cení přitom zuby. Když se jeho smích ozve, Bingo se přestane kolébat, zvedne chobot a tiše troubí. Vašek sedí naproti a vidí, že Bingo rozumí všemu, co se povídá; dávno už věří Arr-Šehirovi, že Bingo je vyšší, vznešená bytost, že jeho pramáti lítala prostorem na křídlech, než ji jogin zaklel k chůzi po zemi, a že je třeba být uctivý k Bingovi ve dnech sucha i lijáků, neboť Bingo je pán dešťů.
Ale jaký to dupot a jaké ržání se ozývá za plátnem konírny? Teď asi skončila direktorka své cvičení s lipicány a ti se vracejí. kdykoli mají po práci, řičí rozkoší a ostatní koně jim odpovídají. Teď začně cvičit pan Perreira a Vašek utíká, aby při tom byl. To je nejdříve římská jízda, divoký trysk kolem manéže, při němž stojí Perreira rozkročen na dvou koních, dvou krásných ryzkách s bílými hvězdami na čele a s bílými punčoškami na předních nohou. Vašek už je zná, jsou to angličtí polokrevníci Leporello a Trafalgar; a když dvakrát objeli manéž, přibíhá zlatěplavá Valerie s temnou hřívou a s tmavým pruhem na hřbetě, na jejímž levém stehnu je vypálené velké S, znamení hřebčince Schwaigangeru. S vlající hřívou cválá za oběma koni, kteří se v jízdě trochu rozestupují, a Valerie vbíhá mezi ně, Perreirovi pod nohy, takže Perriera jede teď rozkročen nad třemi nespoutanými zvířaty. A už od gardiny vybíhá valach Dahojem, světle izabelový, s růžovou pletí a bílou hřívou, dohání cválající trojici, vsouvá se mezi Valentine a Trafalgara a pan Perreira má pod sebou čtyři koně, ženoucí se v kruhu v plné kariéře. Oba tmaví ryzáci jsou vně, obě plavky uvnitř, ale pan Perreira po chvíli překročí s Trafalgara na Dahomeje, Trafalgar zvolní krok, že zůstane zpět, pak je dožene a sám vklouzne mezi Dahomeje a Valentine. Pak se to opakuje s Leporellem a pan Perreira končí jízdu stoje na obou plavých koních a maje ryzky uvnitř mezi nimi.
Když seskočí a dává všem čtyřem po kousku cukru, nasedá Alice Harweyová, švadlena a krasojezdkyně; Vašek už ví, že tady každý umí o mnoo víc, než se na první pohled zdá. Její kůň je tmavěšedá brůna Bonnaserra, s černou hřívou a s černou mouřenínskou hlavou. V klisně je andaluská a neapolská krev, má hrdý postoj, v kroku vysoko zvedá kolena a vykračuje přímo nataženýma předníma nohama. Pan Perreira říká, že je zřejmě příbuzná s lipicány a že si ji douho vyhlížel pro yvsokou školu, ale že je mu přece jen "na zadní ruce" slabá. Vaškovi trvalo pár týdnů, než se yvznal v těch různých koňských "rukách", když tu mluvili o přední ruce, o zadní ruce, o levé a o pravé, než rozpoznal, že tím míní předek koně nebo zadek a jízdu vlevo či vpravo. Ale nyní již sám mluví v samých odborných koňáckých výrazech, říká, že Bonnaserra bodázvysoka, po španělku. Pro koně má Vašek oči jako ostříž, všeho si všimne a brzo vidí, že každý kůň má nějakouzvláštnost, nějakou odlišnost. A hodiny by se vydržel dívat na jezdce v práci, i třebas na tu Alici Harweyovou, jak se vztyčí, jak na koni tančí, jak se zvedá na špičky apak zase jak skáče obručemi a přes objekty. Je to podivné: Alice je přece nezehké děvče, se silně pihovatou tváří, ale zde na koni, v třpytném letu, je to najednou půvabná krasvice, pružné štíhlé tělo táhlých údů, vznášející se v ladném vlnění nad mohutným korpusem černošedé klisny.