A pak se vrací pan Perreira se Santosem. Sedmiletý hannoverský vraník je teď v létě v plném lesku svých černých vlasů, oko mu zrovna srší ohněm, v útlých nohách mu to hraje tancem, ale když s ním Perreira stane uprostřed manéže, stojí jako z kovu, jen každý jeho sval je napjat a čeká na impuls k práci. Hudba nasadí a Perreira téměř bez pohnutí uvede Santose v rytmisované figury vysoké školy, jede s ním španělským krokem na dvě tempa, přejde klusem v passage, ve cvalu provádí changement, renvers, passady, zvedá jej k levadám a k mezairu, aby plavnými kapriolami ukončil první část produkce. Vašek ještě nikterak nechápe na čem to všecko záleží, ale to nejasně cítí jako prostý divák, že tu se před ním rozvíjí vrchol jezdeckého umění theatrálního; každý krok a každý pohyb je tu uměle stvořená krása, něco, co nebylo dáno přírodou, co jen liský důmysl, lidská vůle a lidská trpělivost vypěstovaly k ideální dokonaloti. Hlídá očima každý ten nepatrný pohyb jezdcovy ruky nebo nohy, každé pišinutí v sedle, které vzápětí působí, že kůň tančí nepřirozenými, ale ladnými kroky, překonává tíži i setrvačnost, vznáší se na místě anebo letí vzduchem ve zpomaleném, uměle zdržovaném pohybu. Je to všecko klidné, mírné, skoro pomalé, řada cviků je na místě, vypadá to jako lehounká, půvabná hra, ale Vašek vidí, jak rásná srst Santosova vlhne krajním napětím, a nejednou již byl při tom, když Perreira po produkci shodil za gardinou šaty a dva mužové mu ručníky drhli vysílené, zpocené tělo.
Po Perrierovi zkouší zpravidla Barengo. Vašek cítí zvláštní úctu k tomu zádumčivému Španělu, který je veskrze jiný než všichni ostatní. To povykující pan Laribeau je Vaškovi mnohem bližší, hoch tuší ve Francouzovi veselou krev mladého člověka, kypícího zdravím a silou, kdežto pan Barengo je vznešený a uzavřený a koná všechno jako obřad. Je to až neuvěřitelné, jak krásně se tam nahoře na hrazdě vznáší, jak letí vzduchem jako stříbrný plamen, s jakou lehkostí přistává, jak tak přilne, jako by uhlazeně kývl rukou; ale zde na zemi - ne, Vašek ještě nepoznal nikoho tak odloučeného od okolního světa. V prvních dnech mu zatanul na mysli pan farář, ale hned to zavrhl; kdepak jejich pan farář, to byl učiněný sedlák; leda o Božím těle, když šel s monstrancí pod baldachýnem, to ano, to se nějak podobal panu Barengovi, když se svou ženou a s panem Hektorem kráčí k provazovému žebříku. Vašek by se tak rád vyšplhal nahoru, už z pouhé zvědavosti, jak to tam pod střechou stanu vypadá. Když venku vane ostrý vítr, všec,o prý se tam nahoře rozezní, napjatá lana na stožáru bzučí, plátno se chvěje tichounkou hudbou, vlajka nad stanem drnčí, i dřevo stožáru prý tam nahoře zpívá. Ale když ho jednou Laribeau chtěl vzít s sebou, pan Barengo je zastavil, pohladil Vaškovi hlavu a řekclass="underline"
"Mi chicuelo, neopoutěj pevnou zem. Na ní je hrob vzdálenější, kdežtžo my nahoře jej máme přímo pod sebou".
Bylo to vážné a slavnostní, že Vašek bezděky sklonil hlavu. A nyní zůstává jen dole, zalezlý někde mezi gradin, aby se s otevřenými ústy díval na ten úchvatný vzrušený rej, na to hebké proletování bílých těl, na to neslyšitelné víření, v němž mií síla napjatých svalů a zůstává jen ladně vykroužená křivka. Takhle nějak létají andělé, povzdechl si zbožně v prvních dnech, ale později, když už všemu lépe rozuměl, říkal si: Kdepak andělé, copak andělé dovedou v letu vytočit dvojité salto mortale?
Je toho všude plno, co Vašek musí sledoval a zkoumat, a co toho teprve je, co sám musí dělat! Jede se od města k městu a Vašek na Mary jest odpověden za druhé tři bandurky, kteří klusají po jeho boku. Zastaví se k nocování a už se musí stavět přenosná stáj a Vašek stojí us vých dílů plátna arychle spojuje jejich šněrování. A pak s kočími pro slámu, pro oves, pro seno, pro vodu; a vydrbat poníky věchty slámy; a ošetřit kopyta, jak denně žádá Hans. A ráno se to všecko zas rozbourá a naloží a jde se znovu do sedla a znovu na silnici, do slunce, do větru, do dešrtě. A pak přijde předepsané město a je nutno vypomoci i při stavbě a zřizování stanu a Vašek se lopotí s gradiny a skládacími židlemi do lóží. Sesadí se pista uzavírající manéž a přijíždějí vozy s pilinami. Pět šest for pilin se vejde do manéže, je-li půda rovná; piliny se musí zadupat, což obstarávají nejtěžší tažní koně cirkusu, a polévat vodou. To je plno práce pro kluka, jako je Vašek, kterého si každý přivolá na výpomoc a který je dobrý na tisíceré zaskočení.
Ale když je pak večerní odpočinek a mužští usedají s uvolněnými svaly k hrncům s večeří, přichází Vašek do tátovy party s tichým uspokojením, že postavil svůj kus díla. Vědí o tom všichni v cirkuse, malý Vašku není jim žádný dětský mazlíček, je to jen nejmladší pracovník a mají ho rádi, že tak prostě, bez říkání dovede opustit hru a pomáhat, kde je zapotřebí zatlačit. Když se tu objevil, přijímali ho s úsměvem pro jeho roztomilost, teď však už mají dávno k němu jiný poměr. Dobyl si úcty a uznání; všichni vidí, že je v tom malém mrštném těle vážnost a houževnatost dospělého člověka; a mezi ním a všemi lidmi cirkusu se rozvíjí jakési tiché chlapské bratrství. Tohle není společnost, ve které se říkají něžnosti. Rozcitlivělý hoch by tu asi velmi trpěl drsností prostředí. To ku podivu i ten africký Paolo, protřelý, ostřílený, otrkaný, zvyklý na rány a křky, má někdy chvíle měkkého stesku, kdy je mu líto, že nikdo nepřijde a nepohladí malého, krásného Paola, nepolaskáse s ním hebkou rukou, hedvábnými slovy; jak by byla jeho dušička blažena, kdyby aspoň někdy pocítila teplou něho, vlahou mazlivost. Ale Vašek je sukovitě tvrdý, jeho nátura se projevuje spíš zaklením a plivnutím do dlaní; je mu nevolno, když ho začne objímat taková cukrující bába, jako je paní Hammerschmidtová, jeho živel jsou dospělí mužští, především ti pašáci z osmičky, s nimiž táhne jako rovný mezi rovnými.
Nejkrásnější jsou s nimi vlahé letní večery, když se táboří venku na volném kraji. Tu se parta osvobozuje z těsné klece maringoky, jeden po druhém si přinese houni, natáhnou se někde za vozy do boží trávy, a jak se nad nimi lene vysoké nebe a vzduch se chvěje milostným zpěvem cvrčků, uvolňuje se vzpomínka za vzpomínkou, mužští vyprávějí a Vašek by poslouchal až do zblednutí hvězd. Pozdní léto máještě jiné vábení: táhnou selskýkmi kraji a choutky venkovského kluka vítězí nad hrdostí jezdce - Vašek odbíhá do polí, aby si natrhal lusek či makovic. A jak se blíží podzim a den se krátí, probouzejí se i v seržánu Vosátkovi marodérské laskominy, vyvede kamarády za tábor, rozdělána úhoru mezi šípkovím oheň a peče brambory, které za jízdy natahal z opuštěných brambořišť. Dubiny, bučiny zlátnou a rudnou, svítivé břízy shazují s korun denárky, po tvářích jezdců se motají nitky babího léta, deště začínají crčet na tiše klusající koony koní, Arr-Šehir zpívá na hlavě Binga modlitbu na zastavení dešťů, Achmed Roméo, zachumlán do šátků a šálů, odříkává při zamženém západu slunce Súru Sáby: "Určili jsme v zemi své putování. Jeďte po své cestě v bezpečí dne i noci".