Všichni už vědí, že vytrvalé bubnování dešťů na plátna stanů přivolává konec cesty a radostného tulačení. V polou října je třeba přejít k zimnímu životu. Pro některé to znamená odchod z cirkusu a loučení. Melancholie se bezděky brouzdá s nimi, když za mlhy tíhnou sychravým jitrem opatřit hladovějící zvířata. Jediný pan Berwitz chodí mezi nimi s hrudí pyšně vypjatou a mne si rukama: koupil dřevěnou konstrukci na prostranství při Reeperbahn, dal ji upravit, je svrchovaným pánem zimního sídla a Cirkus Humberto po prvé bude přezimovat na vlastní půdě.
XI
Karas otec, Karas syn radostně vtáhli do kvartýru paní Langermannové. Konečně se zas budou moci po chuti natáhnout na slamníku a řádné posteli! Vdova je uvítala s velkou srdečností. Nevedlo se jí dobře, co česká parta odtud zmizela. Neslyšela nic o osudu Milnerových zedníků a nevěděla také, jak se daří Karasům u cirkusu. S podnájemníky neměla štěstí, žádný solidní pán se nevyskytl, samí přelétavci, většinou z lodí, nezaměstnaní stewardi a námořníci, kteří tu přespali pár nocí, než se někde uchytili nebo než jim došly peníze a museli n herberk; věru, nebylo oč stát. S Karasy jako by se vracel zásvit starých klidných časů. A ke všemu byli teď větší páni, byli umělci. To si vdova nedla vzít, že pan Karas je umělec, když troubí v kapele. Měla zbožnou úctu k hudbě. Nebožtík pan kormidelník Langermann hrával na tahcí harmoniku a to bylo tak krásné - kolikrát se tehdy rozslzela, když seděli spolu v kuchyni na pohovce, na stole voněla bábovka a pan kormidelník Langermann hrál na ten námořnický klaví, a zpívaclass="underline" "Et wasen twei Kunnigeskinner. De hadden enander so leef".
Růženka povyrostla za ten rok o nějaký coul. Vykulila oči a radostí upustila panenku, když spatřila Vaška vcházet do dveří. Vašek se v první chvíli choval náramně vážně a důležitě, jako dospělý mužský, který už má za sebou všecky dětské pošetilosti. Ale po pár minutách to s něho opadlo a nad Růženčinými hračkami se stal z něho zase malý chlapec, který tu mezi panenkami, kuchyňkou, kupeckým krámem našel nový svt pro svou bájivou fantasii. Osm měsíců žil mezi velkými lidmi, přizpůsoboval se jim, pracoval s nimi a měl čím dále tím méně kdy na skotačivou hru; nyní se mu v kuchyni paní Langermannové, na pohovce nebo pod stolem, na čtyři měsíce otvíraly koutečky zapíraného dětství. V cirkuse zůstával vážně upjat k úkolům, které ho obklopovaly, hovořil s mužskými jako chlap, sakroval, plival a div že si nezapálil cigáro; ale tu s Růženkou zjihl a zněžněl, vžil se do jejího myšlení, a nad hadrovým panákem jako by si ulevoval od té předčasné, umělé vyzrálosti. Jen to jeho komandérství v něm zůstalo, ve všem všude musel vést on a Růženka se podrobovat; na štěstí byla Růženka dušička oddaná a povolná, plná obdivu k jeho ráznosti, a tu se tedy ochotně přizpůsobovala, když jí všecko přeměnil a přetvořil; o pokojíčku pro panenky rozhodl, že to je maringotka, z kupeckého krámu udělal menažerii, z kočáru klec pro tygry. Ke všemu, co Růženka měla a v čem žila, nasadil brýle svého vidění a obě děti se octly v novém, dvojnásob začarovaném světě.
Jen jednu věc přečarovati nemohclass="underline" Růženčin slabikář. Měla už svou první knížku s obrázky, s velkými literami, se slovy rozdělenými do slabik. Vašek některá písmena šavabachu znal, jiná si pletl, teď se však do toho zakoukl a s celou svou úporností denně si v slabikáři říkal, až uměl celé stránky nazpaměť. Táta pro tuto jeho ctižádost neměl mnoho smyslu, ale za tátou se k paní Langermanové přistěhoval Bureš a ten si každého večera přitáhl Vaška ke stolu a vyzkoušel ho z německého čtení. A pak zpravidla vytáhl ještě některou ze svých knížek a předčítal nebo dal Vaškovi předčítat básničky, které se mu líbily. Čítávali je znovu a znovu a ponenáhlu to Vaškovi znělo hlavou jako písnička.
Šlo krásné děvče k klášteru,
byl právě strašný den.
Když k fortně přišlo, zvonilo,
čímž vrátného ven loudilo,
a ten hned přišel ven.
Někdy šla z deklamovánky až hrůza:
Na silnici stojí bába
na dvě berle sehnutá,
škaredá co soví hlava,
jednooká, hrbatá,
v tvářnosti je samá brázda,
ruka kůže jen a hnát...
A někdy to byla opravdu píseň, kterou bylo možno zpívat. Když na ni poprvé přišli, prohlásil Bureš, že to takhle nic není. A druhého dne si přinesl odněkud od vetešníka starou hnědou kytaru, potáhl ji strunami, vyladil a k údivu domácích rozehrál na ní líbezné akordy. A pak přitáhl knížku a měkkým hlasem zpívaclass="underline"
Když měsíček spanile svítil,
vévoda Břetislav vstal,
neb oheň, jejž k Juditě cítil,
jež e v něm dávno byl vzňal,
k Juditě dávno byl vzňal.
Vašek ani zdaleka nerozuměl všemu tomu, co v těch básničkách četl. Bylo tam množství podivných, neznámých slov, při nichž si nedovedl nic určitého představit, jen cítil, že je v nich nějaké kouzlo, že znamenají cosi mocného a slavného. Když četclass="underline" "A páni znaků hvězdy, trojříčí, orlice, lva, ostrve a lekne pozdvihli pravice", působilo to naň velebně a vznešeně. Bylo mu při četbě těch českých veršů, jako by vcházel zase do hornosněženských lesů, - zelené přísvity, modravé šero, zlaté záření a za nemnámými slovy velká, vábná tajemství. Hoch se dožadoval, aby mu Bureš četl dál a dál. Probrali všecky knížky, až nakonec Bureš vytáhl malý sešitek, velmi odřený a otrhaný, a jednoho večera z něho začal předčítat. Byla to dlouhá, předlouhá báseň, nejdelší ze všech, které Vašek slyšel, a také nejméně srozumitelná. Pamatoval se jen, že se začínala tak nějak, že Čechové jsou dobrý národ; vyprávělo se v ní o májovém večeru na modrém jezeře a to bylo překrásné; a pak tam byl nějaký loupežník, kterého vedli na popravu a on tam zvolal, aby pozdravovali od něho tu jeho zemi krásnou, zemi milovanou. Víc Vašek nevěděl, protože když Bureš přišel k tomuhle místu, roztřásl se mu hlas a nemohl dále. Vašek myslí, že začal plakat, ale určitě to říci nemůže, protože tenťák Bureš se najednou zvedl, strčil knížku do kapsy, popadl širák a vyrazil ven. A přišel nějak pozdě v noci a paní Langermannová se mu druhý den smála, že přebral. Vašek později marně na něho naléhal, aby ještě jednou četl "tu májovou", Bureš prudce odmítal, že se to pro něho nehodí; a Vašek se tak nedověděl, jaká deklamovánka to byla. A přece mu dlouho zněla v hlavě jako něco zcela zvláštního a nezvyklého.
Básničky patřily k večernímu oddechu hamburské zimy. Ve dne na ně nebylo pomyšlení. Práce čekala všude. Zdánlivě jí nebylo, když odpadlo putování a stěhování stanů, ale mnoho pomocných dělníků, "hilfáků", odešlo a na zbylé padla péče o všecko zvířectvo a obvyklé zimní správky všeho materiálu. Antonín Karas byl původně přijat také jen jako sezónní tenťák a Kerholec se chystal, že si ho pak na zimu vymůže. Ale v tom ani nemusel zakročovat. Karas si koupil Berwitze svými řezbami, které ponenáhlu, kousek po kousku, parádili zevnějšek cirkusu. A pak tu byl Vašek. Přívažek, který někdy vážil víc než hlavní kus. A zvláště teď, když se chystalo jeho samostatné vystoupení.
Vašek přejímal od starhého Hanse volnou dresuru ponyů. Koníčkové byli dobře připraveni, probíhali složitými figurami téměř automaticky, šlo jen o to, aby si bezepčně navykli na Vaška a Vašek aby otrnul pro všecky možné případy. V prvních zkouškách byl neklidný, hlava mu hořela vzrušením a bič mu pořád poletoval vzduchem. Za pár dní se však uklidnil a brzo si věděl rady i s druhým, kratším bičem, jejž mu ředitel přinesl, aby jeho vystoupení vypadalo opravdu jako miniatura cvičitelského čísla. I učil se zase znovu šambrierou v pravici dávat tempo a impuls a bičem v levé ruce brzdit a urovnávat figury, a jeho bandurkové, strakatí a lesklí jako čerstvě vyloupnuté fazolky, sledovali pozorně každé jeho hnutí. A Hans za pistou kontroloval jeho postoj, aby zůstal i v práci sevřený a vypjatý jako pravý cvičitel, aby nerozkročil nohy, aby se neohnul ve hřbetě, aby držel ramena jako ulitá. A pak přišel den, kdy poníci dostali nové postroje ze žluté kůže, pobité střírnými kolečky, se žlutými a modrými chocholy na ohnutých hlavách, a kdy Vaška oblékli do červeného fráčku. Byl to pro něho den největšího rozčilení: jednak se běžel všem ukázat, a nejvíce těm, kteří měli v šatně stojací zrcadlo, v němž se mohl vidět celý, jdnak měl hrozný strach, aby někde neupadl, aby ty krásné šaty nezamazal nebo neroztrhl. Ale i tato tréma ho po několikerém ozkusení přešla a pak konečně ve vánočním slavnostním pořadu vystoupil.