Asistenci u gardiny měl znamenitou, celý cirkus nastoupil v bílých rukavičkách k "pánské službě", aby dodal lesku prvnímu vystoupení svého malého pomocníka. Ve dvou řadách od opony k manéži stáli tu v lesklých livrejích kapitáh Gambier, Pablo Perreira, John Harwey, pan Hamilton, oba Gevaertsové, Arr-Šehir, Achmed Roméo s Paolem, pan Barengo, pan Laribeau a celé osazenstvo osmičky mimo tátu, který se díval shora od pana Selnického. Na rohu u krajní lóže stál ředitel Berwitz s Hansem a na židle přistavené k lóži si sedla paní Berwitzová s Helenkou a s paní Hammerschmidtovou. Z této slavné asistence bylo Vaškovi víc úzko než ze všeho publika kolem manéže, ale když jí prošel, když složil svou první poklonu a pruskl bičem, aby mu vspustili koně, tréma s něho spadla. Vedl koně s bezpečnou jistotou, bez překotnosti; ke konci, když už potlesk odměňoval jednotlivé figury, přešla jeho vnitřní jistota už v lehkou nonšalanci jako u zcela suverénních cvičitelů. A lidé byli z toho malého kloučka jako diví, tleskot jim nestačil, dupali a volali "Bravo!" - byl to veliký úspěch, největší úspěch nového programu. Jen maličký kaz přišel až na konec a způsobila jej paní Hammerscmidtová: ze samé něžnosti poslala Vaškovi kytici. S tou věcí nikdo předem nepočítal, a když mu ji Hans uprostřed manéže podával, shledal Vašek s hrůzou, že mu chybí třetí ruka. Nevěděl v rozčilení, co honem s biči, a upadl z toho na několik vteřin do zmatku, v němž najednou vysvitlo, jaké je to ještě dítě. Ale to právě chytlo u publika nejvíce a novu vzbouřilo potlesk a jásot. A když se Vašek konečně vracel do manéže, popadl ho tam obr Gambier, křikl na Laribeaua a oba Francouzi vyzvedli svého Vašku na ramena a nesli ho za potlesku bílých rukavic středem celého souboru.
A pak přišel dozadu ředitel Berwitz v plukovnické uniformě a popleskal Vaškovi po rameně a řekl mu, že se dobře držel a aby tatínek zítra přišel do kanceláře. A paní Berwitzová ho pohladila po tváři a helenka mu potřásla rukou a paní von Hammerschmidt div ho neumačkala, jak ho objímala a líbala. A na schodech od orchestru stál táta a místo do trumpety troubil do kapesníku a utíral si oči a u vchodu ke konírnám chodil Hans jako páv volal na ostatní kočí: "Neříkal jsem to? Starý Hans má, pane, oko pro číslo! Já už něco viděl, vy cucáci! Tohle je sukces, jaký tu nebyl leta!" Ale v tu chvíli se Vašek vytratil z kruhu ženských, rozběhl se k Hansovi, křikl "Hans - hop!" a táhlým obloukem skočil kočímu do náruče a s dětskou oddaností u zlíbal obě tváře.
"Nonono! Vašku" Tohle není třeba! To nemuselo být!" bránil se kočí a slze jako hráchy mu tekly po tvářích a kapaly na livrej. Ubohý Hans! Neutišl, co ho ještě v ten den jeho největší slávy potká. Neboť po představení přišel direktor a vlastnoručně mu přede všemi stájníky odevzdal červenou vestu se zlatými knoflíky, zabalenou do hedvábného papíru. A Hans byl novým rozčilením jako bez sebe, okamžitě si vestu oblékl, běhal v ní po stáji bez kabátu, po práci se dooblékl a prohlásil, že dnes se musí ukázat té holotě v hipodromu. To byla bouda se šesti kobylami na druhém konci Reeperbahn, kam chodili opilí námořníci a vojáci s lehkými děvčata jezdit za šesták na koni a dělat kavalíry, podnik rozkřičený, víc páchnoucí rozlitým pivem než koňskou vůní, jeden z posledních zapadáků prohýřené noci, kde často docházeo ke rvačkám a k zraněním. Nicméně byl to podnik s koníčky a kočové cirkusu chodívali za kočími hipodromu na nějakou láhev piva, aby se mohli před nimi chlubit a vytahovat. Tam se tedy vypravil Hans s červenou vestou, jenže po cestě bylo na Reeperbahn mnoho výčepů se všelikými známými, kteří dosud nic nevěděli o červené vestě. Kudy ho cesta vedla a jaké byly jeho osudy, není známo. Známo je jen, že ho o půl třetí hodině ráno dopravili strážníci do Cirkusu Humberto a odevzdali Alici Harweyové potlučeného, pobitého, s roztrhaným kabátem, s utrženým límcem. Levici měl pořezanou od skla, v pravé paži měl bodnou ránu nožem, na pravou nohu kulhal, na hlavě měl cizí klobouk, levé oko zavřeno velkou modřinou. Nepromluvil ani slova, když ho Alice vedla do konírny na seno a celou cetu mu lála. Teprve když ho opouštěla, zastavil ji, ve svitu lucerny pomalu rozepjal kabát, s námahou upřel na ni jedno oko, a pozvednuv prst, praviclass="underline" "To nic není... ty tři museli dočista vodvízt... ale červená vesta je zdravá!"
Ráno poklidil lipicány a vraníky spíš Vašek nežli Hans. Za chvíli nato přišel ředitel. Zastavl se u ovázaného Hanse a kýval hlavou.
"Hans, Hans... ani jsem si nemyslel, jaké jsi čuně!"
"Jsem, pane řediteli", přitakával smutně Hans, "jsem hrozné prase, ale, s odpuštěním, jenom z pouhé radosti. Čistě z pouhopouhé radosti. A já jsem ještě neměl, co jsem živ, takovou radost jako včera".
"A co řekneme policii, až to bude vyšetřovat?"
"Ale nebude, pane řediteli, nebude. Dyť to bylo v hipodromu. Kampak by přišla, kdyby měla vyšetřovat každou rvačku. Já jenom budu muset ještě teď obstarat pro hipodrom tři kočí, aby jim koně nezůstali bez obsluhy".
Přes to, jak byl zkřesán, šel Hans s červenou vestou večer znovu na pivo. Tentokrát ho vytáhl Karas a osmičkáři zapít Vaškův úspěch. Šlo se k Námořníkově nevěstě, kde je Moesecke radostně uvítal. Karas platil tři rundy. Byl to povinen, protože ráno, když přiel do kanceláře, oznámil mu ředitel, že se rozhodl angažovat Vašku jako mladého jezdce. To patřilo k Berwitzovým zásadám: raději přijít dřív s nabídkou, než lidé přišli s požadavky. Byl přesvědčen, že takhle to pořídí levněji a ještě to působí dobrým dojmem. Karas také bez rozmyšlení a s uctivým dkem přikývl k částce, kterou Berwitz vyslovil. Bylo to jen pár marek, ale Karas myslil v krejcarech a trojnících. Všecko mu bylo jako s nebes darované, co tu chlapec vytěží. Dvacetnky za obchůzky se lvíčetem zanikly, když lvíčata povyrostla, ale Karas je měl všecky uschovány. A nyní tedy bude k nim přidávat marky; Vašíček nic nepotřebuje a ať má nějaké úspory, až odtud půjde. Té myšlenky se Karas v hloubi své duše nikdy nevzdával. Pro svou osobu tu byl zcela spokojen, úspěchy Vaškovy a jeho štěstí ho blažily, ale osten starých společenských předsudků byl hluboce uložen v nitru počestného zedníka. Aniž o tom mluvil, myslel přece na to, že se jednoho dne shodnou a opustí cirkus, aby začali doma něco pořádného. V tom přemýšlení vadila Karasovi jen jedna věc: že nic neví o tom, jak to na jaře dopadlo s Milnerovou partou. Vyptával se na ni horlivě na všech možných místech, ale ani Moesecke, který by první mohl mít o ní nějaké zprávy, nevěděl zhola nic. Odešli, zmizeli, zapadli a nikdo během roku nepřišel se zvěstí o nich.