Kerholec, Karas, Malina, Bureš ještě nikdy nezahlédli svého řečnivého seržána v takovém vyržení. Jako dusný příkrov doléhala na ně jistota, že teď se z jeho záhadné minulosti vynořilo něco, co je nad všechnu jejich soudržnost. Kerholec bezděky myslil na ten nenadálý vzdušný vír, který je jednou z čista jasna přepadl v Uhrách, přerval jim lana a odnesl vršek stanu vysoko do čistých nebes. V Karasovi se trochu zatajil dech: teď snad je chvíle, kdy někdo jiný poruší pouta, která vázala i jeho. Malina byl, jako když se mu myšlení zastaví, a všecko ho pudilo, aby šel a položil Vosátkovi ruku na hlavu. Nepřímo to však provedl Bureš. Cítil, že se musí něco stát, aby byl seržán vrácen skutečnosti. A už mu bleskla hlavou ta pravá otázka.
"A kdo, pane Lebedo, platí tu cestu do Veracruzu?"
Vosátka sebou trhl a upřel oči na Bureše.
"Cos to povídal?"
"Ptám se pana Lebedy, kdo zaplatí přeplavbu do Veracruzu, když říká, že cesta tam je zajištěna".
"Pravda, Pepo", a Vosátka zabubnoval prsty na stůl, "kdo to platí?"
"Veracruz padl", odpověděl ten černý.
"Cože?"
"Veracruz je dobyt a obsazen".
"A kým? Snad ne Amerikány?"
"Ne. Mají jej Francouzi, Španělé a Angličané. Juarez je na ústupu a vyjednává. Ale Francouzi půjdou dál. Jestli ti druzí, to nevím, ale Napoleon ano. To vím určitě, a proto jsem tady. Hledá se řádná montoneza, kolona dobyvatelů. Ferenc, tady se můžeš stát generálem doopravdy".
"Fííí", hvízdl vosátka táhle, "na útraty Francie?"
Lebeda přikývl.
"A on se chce zmocnit Mexika?"
Lebeda se rozhlédl, pak se přisunul se židlí blíž mezi ně, a nakloniv se k nim, mluvil skoro šeptem:
"To je ještě tajemství. Kolonie to nemá být, ale něco velikého, aby tam byl konec všem zmatkům. Snad království nebo císařství nebo co. To já nevím. Ale rozhodně se v tom dá zalovit. Nikdo nezná Mexiko".
"A komu to chtějí dát? Někomu z Bonapartů?" Vosátka najednou mluvil stejně tiště, ale ostře a konkretně. Bureš s překvapením cítil, že tenhle jejich posměvačný tlachal musel mít v minulosti mnohem větší politickou zkušenost, než tušili.
"Ne", odpověděl Lebeda. "Je k tomu vyhlédnut Habsburk. Bratr Frence Josefa. Ferdinand Maxmilián. Oba císaři se už dohodli".
"Tak to tedy je", vydechl Vosátka. A po vteřině mlčení jím najednou zabouřila vzteklá hořkost. "Velmocem se zase sběhly sliny na kořist. Svobodné státy v zámoří je vábí a lákají. Zase se půjde loupit a vraždit ve jménu civilisace a pořádku, aby kapitl měl pohodlnější cestu k otročině. Ti v Mexiku a na šíji mají za sebou krvavých padesát let. Ale bojovali mezi sebou ve jménu své svobody a každým desítiletím se o krok přiblíží svému ideálu. Nyní však se jim místo prolévání krve hodí na krk chomout a oni neubou krev prolévat, ale cedit. Císařské hyeny už tedy začínají výt. Na takový zpěv seržán Vosátka odpovídal Puškou. Ne, Pepíčku, zmýlil jsi se, když jsi se za mnou rozjel. Ten Santa Anna byl hrůzný netvor, ale sloužil jsem mu, když hájil svobodné Mexiko. nedám se propašovat na mexický břeh, abych pomáhal pohřbít jeho volnost. Sestav si sám svou montonezu. Nebudu ti to mít za zlé. Contra gustos no hay disputa. Ale seržán Vosátka vůstane raději při smradu potulných koníren".
"Výborně, příteli", polohlasně vykřikl Bureš. "A pamatuj si jedno: je-li pravda, co řekl tady krajan Lebeda o těch Habsburcích, tak to vůbec špatně dopadne. To je rod, na kterém lpí kletba".
Všichni kolem horlivě přikyvovali. Pan Lebeda roztáhl hubu k rozpačitému úsměvu a šinavou rukou se drbal ve vlasech.
"No, no", odpovídal smířlivě Vosátkovi, "jen mě taky nesežer za to, že jsem za tebou přijel. Myslel jsem, že to uvítáš s radostí".
"Ne", odpověděl Vosátka rozhodně, "s tímhle nechci nic mít".
Lebeda nebyl z lidí, kteří by se dali lehce odbýt, ale patrně znal svého seržána a věděl, že je tu všecko mluvení marné.
"Zas jedna zhrzená láska v životě", ušlíbl se a zvedl sklenici. "Na tvý zdraví, Ferenc, - pojedu tedy do Mexika bez kamaráda".
Ťukl si se všemi; rádi spláchli tu chvíli rozčilení. Nejvíce byl, jak se zdálo, vzrušen Malina.
"Mně jde z toho hlava kolem", postesl si, postaviv sklenici na stůl. "Já tomu dost dobře nerozumím, ale tak mi to připadá jako tenkrát s tou krajtou tygrovitou. Ale vůbec nevím, proč".
Všichni vybuchli v smích.
"Co to máš zase s krajtou tygrovitou?" chechtali se, jsouce rádi, že se načíná z jiného soudku.
"No, měli jsme jednou taky krajtu tygrovitou", odpovídal staroch. "Přece víte, co je to krajta tygrovitá. Ta naše byla ohromný klacek. Starý Humberto ji vždycky anoncoval, že má zdéli čtyři sta osmdesát pět florentinských coulů. Jestli to bylo pravda, nešlo přezkoumat, protože žádné florentinské coule nejsou".
"Krajty jsou obrovské užovky tropů", přispěchal s poučením Bureš.
"Ještě řekni, že je to větší žížala", drudil se Malina. "Jestli je krajta tygrovitá užovka, tak je tuhle seržán Ferenc holoubátko".
"Nerozčiluj se, táto, a povídej", domlouval mu Kerholec.
"Inu, to je těžká věc, když jiní chtějí všecko vědět líp. Tu krajtu tedy předváděla direktorka. Ale když se pak octla v jiném stavu, nemohla tu Honzovu užovku nosit, jak byla pro ni těžká. Tak si na to Humberto přibral holku, moc hezkou holku, hotovou Taliánku. Ve všech vesnicích byli kluci za ní jako diví. Ve voze pro ni nebylo místo, spávala v hospodě nebo po chalupách, a to se ví, jak je to všeliskde zvykem, kluci hned k oknu a ťuk, ťuk, aby je pustila dovnitř. Jenomže ona měla povinnost vzít bednu s hadem na noc domů, aby se krajta tygrovitá nenastydla. a jak se v noci ozvalo ťukání nebo vůbec nějaký šramot, krajta tygrovitá pšššš-pšššš, už se vysoukala z bedny a plazila se kolem hledat, co je to za šramot. A když holka otevřela okno a začala se s galánem cucmat, za chvilku vylezla mezi nimi obrovská hadí hlava a kluk zařval a dal se na útěk. Ta holka byla z toho celá nešťastná, ve dne ji hlídali Humbertovi, v noci had, a ona chtěla něčeho užít. Tak jednou přišla za mnou, div nebrečela; že prý má ženicha, ale jak k ní přijde, had z bedny a pšššš-pšššš, už se sype na mládence. Já jí povídám, pro pána krále, tohle se nesmí starej dovdět, on má hrozný strach, aby se mu krajta tygrovitá neošoupala, on na novou nemá. A ta Marie začala natahovat brečky, že jí je to už jedno, jestli se krajta tygrovitá ošoupe nebo neošoupe, jen kdyby prej nedělala to pšššš-pšššš a nezaháněla jí ženichy. To jsem chápal, že to musí být hrozné, přijít si za holkou a najednou pšššš-pšššš, ona tu krajta tygrovitá. Tak jsem jí povídal, ty holka hloupá, povídm jí, řekni tomu tvému chlapci, ať večer přinese s sebou živého králíka; hodíš ho krajtě, ta se nažere a týden nebude žádné pšššš-pšššš. Marie mi poděkovala za radu a šla. Za nějaký týden se jí ptám: Tak co, eště pšššš-pšššš? A ona povídá: I dejte mi pokoj s těmi podařenými kluky, myslíte, že některý z nich obětuje králíka? Všecko by chtěli zadarmo, halamové, a krajta tygrovitá pořád pšššš-pšššš. Já myslím, že už je celá prošoupaná".