"Vidíte, kluci", obracel nyní řeč Kerholec, "tak jste tu vyfantasírovali pantomimu, že už k tomu scházel jen nápis: Spravedlivým vstup volný. Ale co kdybychom si vymysleli neco opravdového, co by se dalo sehrát? Cirkus Humberto by už to moc potřeboval".
"Pámbů s námi a zlé pryč", div se nepokřižoval Malina. "Snad bys nechtěl, aby ti tady sepsali pantomimu?"
"Proč ne? Je to něco nemožného?"
"Jdi mi ty blázne. Slyšel jsi už, že si někdo někdy vymyslel pantomimu? Pantomimy se přec hrají tak, jak jsou, ty si nikdo nevymýšlí".
"Tys tomu dal, Vendelíne. A jak myslíš, že vznikly ty staré pantomimy?"
"To já nevím, ale rozhodně je nikdo nesepsal. Cirkus a pantomimy, to jsou věci, které tu byly odjakživa, a nic nového si v tom nevymyslíš".
"Heleďte ho, dědu. Oč se vsadíš, že si vymyslíme úplně novou věc?"
"Ale třeabas o tuplák, vy blázni. Jste blázni a blázni zůstanete. Budou mně tvrdit, že si jde pantomimu vymyslet! To jsou, člověče, obrayz a děje a strašná spousta věcí, to musíš vidět hotové, abys to doved udělat, a ne z ničehož nic!"
"Slyšeli jste ho, kamarádi?" obrátil se Kerholec rychle na Vosátku a Bureše. "O tuplák piva - vsadíme se?"
"Vsadíme", vykřikl Ferenc, "a potřeme sedmého Švába".
Tímto způsobem tedy dostal Kerholec Bureše a Vosátku, že dali hlavy dohromady a ze sčetlosti jednoho, ze životních zkušeností druhého složili jednoduchý cirksácký děj, v němž otrokáři s omocí černochů přepadli malý severský oddíl jízdy, ale indiánský hoch, jejž hrál Vašek, přivedl posilu, která porazila jižní odbojníky. Pan Berwitz dostal v té hře dvojí úlohu: jednak jako znamenitý střelec byl náčelníkem Jižních, jednak v závěru přijel jako rozhodující šerif Severu. Úspěch byl nesmírný a Sever proti Jihu se stal začátkem dlouhé řady slavných pantomim, které vesměs skládali Bureš, Vosátka a Kerholec. Jejich novost byla v tom, že se opíraly o populární aktualitu. Po dalekém světě se začínaly velké velmocenské výboje, Rusko tíhlo do střední Asie, Francouzi na Dálný Východ a do Tichomoří, Anglie do Afriky a k panství indickému, exotické země se najednou objevovaly v obzoru čtenářů novin a Cirkus Humberto přicházel každý rok s heslem, jež se zdálo ony neznámé končiny se všemi jejich divy předvádět hladovému zraku lidového diváctva. Po hře z občanské války americké přišlo Dobytí Mexika, pak Japonská slavnost květů, Emír bucharský, Princezna Anamu, Napříč Afrikou, Román indické bajadéry, a do toho se vkládaly hrdinné motivy z evropských válek, Noční hlídka u Sedanu, hadži Loja, Kozáci na Šipce. Dohromady to všecko bylo stlučeno na jedno brdo, ale diváci se hrnuli, paní Hammerschmidtová mívala vyprodáno na kolik dní a Berwitz z rostoucích přebytků kupoval nová a nová zvířata, pořizoval kostymy a dekorace, zlepšoval stany a přijímal do souboru exotické umělce, kteří se teď čím dál tím hojněji objevovali v Evropě a v pantomimách měli své zvláštní úlohy.
Valný podíl na libretním žánru osmičkářů měla hospoda U námořníkovy nevěsty. Toho večera však, když tam přišli propít Malinův tuplák a roztočit něco z Berwitzovy padesátimarky, nezkasípal jim vstříc Moeseckův vyšeptalý hlas: za výčepnickým pultem se otáčela ženská. Moesecke se nachladil a musel si lehnout a na jeho místo si stoupla jeho paní. Předtím ji parta nikdy nezahlídla a Moesecke sám s eo ní nikdy nezmínil. Bylo to velké překvapení, a jak si doznali, docela příjemné. Misté hranatého výčepníka usmívla se na ně baculatá bytost s důlečky na tvářích, s černýma jiskrnýma očima a s černými kadeřemi vlasů.
"Jak přišel ten ohava Moesecke k tomuhle pokladu?" to byla bezděčná jejich první vzájemná otázka. Ale tihle světoběžníci se netrápili nějakou záhadou. Kerholec první si pošpul klobouk do týla a už se s Vosátkou postavili k pultu, aby paní Moeseckovou řádně vyzpovídali. A Vosátka brzo pomrkával po Kerholcovi, to že není jen tak, ta že se vyzná, panečku, ta umí odseknout jako sekyrečkou; a Kerholec přikyvuje, ta žena je tažená, Ferenc, ta žena je tažená; a už si přiťukávají a už zvedají číše na její krásu, už popleskávají prsty o hranu pultu a objedávají znovu, ďas ví, kamarádi moji, v čem to je, že se hned jinak pije, když tu místo odulého pančovníka rejdí taková molet osůbka! I trunčí se toho večera do haleluja a zvlátě seržán Vosátka je všecek rozkocouřený, už jim neříká "Slavný senáte" a "Vysoká Poroto", je samá americká španlština, Adéle Moeseckové říká "Ňa Misia" a "dulce pobete" a "mío damasco" a ke všemu začíná zpívat. S narudlou jizvou, s očima přimhouřenýma se naklání k Adéle a lehounce pbzukuje jakousi cizokrajnou píseň. Je to pomalé tango milonga, jedna z oněch tristes, které se zpívají v pampách a v nekonečných, stále improvisovaných slokách oslavují krásu ženy.
Smrt nesou mi ty oči její,
ty oči jako drahokam,
Otevře-li je, zabíjejí.
A zavře-li je, umírám.
Takhle ještě svého seržána neviděli; najednou byl z něho mexický dravec, taková puma nějaká, která jde za kořistí, všechno v něm hrálo, všecno v něm jiskřilo jako elektřinou, a ta černá ženská, která mu najednou připomněla krasavice Nové Granady, na té bylo přímo vidět, jak na ni ty jiskry přeletují a jak se už všecka pod nimi zapaluje. Kerholec byl taky divoch, když přišel k sukni, a setsakra uměl zahrát na ženskou, ale proti seržánovi bezděky ustupoval, kdepak, ten šel vpřed, jako by měl skočit batúdu přes šestnáct koní, zab koně, zlom vaz, allez! Teď tu stojí, s číší ve třech nezchromených prstech, otlučený, ale nezdolatelný bitec, a načíná novou španělskou sloku:
Dovolte, aby se vám řeklo,
že vaše krása je zlá věc,
pro oči ráj, pro duši peklo
a pro můj váček očistec.
Prásk! letí vypitá číše na zem a seržán komanduje:
"Láhev akvavitu!"
"I pro pána krále", vyhrkl přidušeně Malina, "a to já se, kamarádi, zdejchnu. Tohle byl mohlo špatně dopadnout. Španělské zpívání a švédská kořelka, to vypadá na pár mrtvých a raněných".
Karas měl z toho taky strach, oba se tedy vytratili a uháněli na Reeperbahn, kde si dali dobrou noc. Když Malina míjel boční vchod do cirkusu, pootevřely se tam dveře a někdo vyhlédl. malina se zastavil a rozpoznal zlatěčervené vlasy.
"Alice! Zrzounku!" zvolal potichu, "copak tak pozdě vartuješ?"
"To jste vy, otče Malino?"
"Ano, já v celé své kráse. Ale na mne přece nečekáš?"
"Ne, to ne. Ale pan Kerholec není ještě doma".
"Kerholec? Ach, máš prvdu, vždyť mi sám říkal, že se nastěhuje letos do boudy. To je cimra nočního hlídače, že ano?"
"Ano. Od nás přes chodbu. Pan Kerholec je vždycky tak pořádný a dnes po prvé nepřišel. Měla jsem strach, jestli se mu něco nestalo..."
"Ne, Alice, dosud se mu nestalo nic. Ale ani na něho nečekej".
"Kde je".
"To víš, mužský".
"Cože... u holek?"
"Ale to ne, to ne. Je s partou. Ale jak to dopadne, nevím".
"To jsou někde u děvčat".
"Povídám, ještě nejsou. A kdyby byli, tobě to může být jedno. Jdi spat, ať neprobudíme Harweye".
"Dobrou noc".
Dveře se zavřely a Malina tlapal tmou k vozu číslo osm. Okno u jizbičky Alice Harweyové se nerozsvítilo, Angličanka vklouzla po špičkách dovnitř, usedla na postel a potmě naslouchala, zda otec vedle spí. Bylo ticho, v němž slyšela jen bušit své vlastní srdce. Co se to s ní děje, že od chvíle, kdy Kerholec spí na druhé straně chodby, nemůže nikdy usnout a čeká vždy na jeho návrat? Taková léta žijí vedle sebe a nikdy nepocítila žádné vzrušení. Vždyť vlastně při něm vyrostla, byl už placmistrem, když ona začala jezdit, kolikrát jí pomáhal místo štolby na koně, kolikrát stál s bílými rukavicemi u gardiny a díval se na její voltiž a pak si ji dobíral pro její rudé vlasy! Míval pro ni takovou podivnou říkanku ve své rodné řeči, takové cosi "zerzy zerzy cótje merzy", dobře si to Alice pamatuje, protože jí to říkal na potkání a ona ho za to štípala do paže, - můj bože, to všecko bylo takové nevinné, kamarádské, nikdo při tom na nic nemyslil; proč teď najednou je už po týdny večer rozechvěna představou, že on vchází do dveří naproti? Kolik let tu přezimovali, vždycky tam spal nějaký mužský, kterého si majitel konstrukce platil jako nočního hlídače, a teprve když pan Berwitz boudu koupil, propustil ho jako zbytečného a přenechal ten kamrlík Kerholcovi. Proč se jí dříve nikdy nedotklo, že tam někdo spí a kdo to je, a proč první noc, když tam přišel Kerholec, posedlo ji rozčilení, že se uzamkla na dva západy a naslouchala daleko přes půlnoc každému šustotu, každému zapraskání ve staré budově? A ještě si to všecko ani tak neuvědomila, když přicházíval zcela pravidelně, ale dnes, když najednou nepřišel, dnes ji to popadlo, dnes to najednou vidí, že se s ní něco děje, co snad ani nemá být. není to hanba, že podléhá takovému vzrušení? Neměla by se tomu bránit? Ale což se lze ubránit něčemu, co je v nás a co námi omcje jako horká vichřice? Můj boře, kde se to v ní vzalo? Je to snad, je to po matce? Byla to snad tahle horečka, která způsobila, že matka tenkrát zmizela s tím Irčanem, když otec ležel v bandážích? Asi je to v krvi, kterou má po matce a která se dožaduje svého... Nejde někdo? Ano... je to on...