A Alice Harweyová rychle vyskočí, a aniž se rozmýšlela, prudkým povelem pudu popadne na stolku se zrcadlem lahvičku s voňavkou a skropí jí svůj živůtek. A pak vyklouzne ven, k domovním dveřím.
Je to Kerholec, který se vrací. Dospěli s Vosátkou a s tou černou kočkou do stadia, kdy si Kerholec řekl, že nebude kamarádu překážet. Když vyšel s Burešem ven, měl v hlavě po té spoutě lihovin trochu zamženo, ale několik hlubokých vdechů čistého vzduchu, který líbezně v měsíční nocichladil, odválo to omámení. Zbyla jen prudká, vyburcovaná touha.
"Kam půjdeme?" obrátil se na Bureše.
"Nikam, Karle. Máš u sebe příliš mnoho peněz".
"Nesmysl. Vím, co dělám. Mohli bychom jít k Modrému hroznu. Tam jsou slušné holky... Ale je už pozdě... už to bude všecko na pokojích... fuj, to je ohavný život... děvky, děvky a nic než děvky... Tu ta Adéla, taková příjemná, čistotná, pěkná... Psí bestie, ten Ferenc!.. Šeredný a divoký jako ďábel... Na mou duši, koukej, Honzo, jedinou ženskou nepotkáme! Všecko už je to v rukou, rozebráno, zadáno, vyprodáno, mordkrucielement, člověk by řval. Kam jít, Honzo? Řekni, kam jít, kde bych nael krásnou a čistou ženskou bytost? Přemýšlej, Honzo, kruci, jsi přece vzdělaný člověk..."
Ale Honza Bureš trval na jeho vlastním poznání, že už přišli pozdě, teď že by našli všude jen hanebné odpadky a že je jediné rozumné jít domů. Tak dovedl Kerholce až do půle Reeperbahn, převedl jej přes ulici k prostranství před cirkusem, poplácal mu na rameno a poslal ho spat.
Kerholec popošel k cirkusu, ale zastavil se, když Bureš zašel.
"To přece není možné", hučelo mu to v mozku, "abys po takovém večeru zůstal nakonec sám. Aspoň tu postůj... aspoň počkej... třebas náhodou něco přijde... bílá, krásná, vonící... třebas už sem jde a bylo by hřích ji propást... počítej aspoň do sta, máš-li štěstí, přijde... jeden... dva... tři... čtyři..."
Kerholec stojí v měsíčním světle, za ním bouda s pohaslými světly, před ním liduprázdná ulice, kterou jen tu a tam projde potácející se opilec. Kerholec počítá, pomalu počítá, protahuje číslice sedum a dvacet... ale štěstí se neobjevuje. Nedopočítal se stovky, mávl rukou, postrčil klobouk do týla a obrátil se k boudě. Psí život, tohleto; a teď ještě musí vyburcovat starého Harweye, aby mu otevřel dveře.
Ale co to? Dveře jsou pootevřeny? Kerholec zaostří oči - ano, dveře nejsou zavřeny! A někdo v nich stojí... někdo bílý... Kerholec zrychlí poslední kroky...
"Zrzounku! Co tu děláš?"
"Čekám na vás!"
"Na mne?"
"Ano, abyste nemusil budit tatínka".
Alice stojí v temnu chodby, vysoká, štíhlá, a její šepot doráží k němu jako mazlivé hlazení. Kerholec náhle stojí u ní a cítí plno vůně. Ruka se mu bezděky vznese, obejme ji, uchopí vzadu pod tou spoustou vlasů. Alice stojí ztuha, jako zmrazena; nějakou malou věčnost ji tak drží, a najednou vzpurná páteř změkne a ona se beze slova přichýlí k němu a náhle prudce k němu přilne, rukama, ústy, hrudí, vším.
Pomalu, pomalounku sahá Kerholec po klice svých dveří, pomalu, poamalunku přisouvá se k nim i tím žhavým tělem, které je na něm zavěšeno. A když překročují práh, je mu sladko a blaze a mozkem bleskne vítězně: "Osmadevadesát, devětadevadesát, sto!"
V tu chvíli sedí eržán Ferenc Fosátka s Adélou Moeseckovou za zavřenými dveřmi Námořníkovy nevěsty, probírá se jejími černými vlasy a zpívá:
Tvé černé oči se mne ptají,
ty oči tvé mne prosí též,
ty oči tvé mnou pohrdají
a očima mne zabiješ!
XV
Pan Gaudeamus přijel nenadále z Berlína a rovnou z nádraží šel za ředitelem Berwitzem.
"Už je to hotová věc", spustil, jakmile byli sami pohromadě. "Kranz koupil konstrukci v Berlíně na Friederichstrasse, kde bývaly francouzské jezdecké společnosti. Je to velmi příhodná budova a dal by se tam udělat na jaře dobrý obchod, kdybyste se s Kranzem dohodli. On by rád přišel na nějaký týden do Hamburku a je ochoten navzájem půjčit vám svoji berlínskou boudu".
Berwitz byl okamžitě vzburcován. Dostat se aspoň na nějaký čas do Berlína, to byl jeho sen; ale vždycky tam někdo seděl s koncesní výsadou, takže konkurence směla jen na dalekou periferii. Ale zároveň se v něm načepýřila pýcha staré cirkusácké dynastie proti člověku, který se vynořil odnikud. Stal-li se Kranz teď majitelem budovy, byl Berwitz domácím pánem jen o půl roku déle, ale nicméně byl tu v Hamburku starousedlík a ten chlapík tam mu připadal jako přivandrovalec. Tu se tedy Berwitz octl v rozporu tak závažném, že si na to především musel zapálit doutník. Vytáhl si velk, černý, pravý hamburský, ukousl mu špičku jen to cvaklo, a olíznuv ránu, kterou tím způsobil v listech tabáku, pomalu a obřadně pobafoval nad ohněm sirky. Říkal si, že tím získává čas na přemýšlení, ale po pravdě si nemyslil nic jiného, než že získává čas a že to dobře působí, když vypadá zamyšleně.
"No dobřá, barone", prohodil konečně, "tedy Kranz se uchází o hostování v mé budově. A já abych vystoupil v jeho. No, barone, dejme tomu. ale je ta jeho boud dost velká a dost representativní, aby se v ní mohl Cirkus Humberto objevit? Já ji neznám... nikdy jsem se o ni nezajímal... a mám teď velký program, nastudoval jsem aktuální pantomimu, obrovský sukces, to musíte vidět. Sever proto Jihu - žádný na takovou věc nepřišel, až já. Pracuji v ní jako střelec a jako šerif, no, to zkrátka musíte, barone, vodět. a pak je otázka, je-li Kranz dost velký, aby mohl vůbec tady vystoupit. To víte, publikum je tu navyklé dostávat jen docela mimořádné věci a pořád něco nového... tomu chlapíkovi nebude lehko držet krok s Cirkusem Humberto..."
Pan Gaudeamus provedl poté nemalý kousek slovní ekvilibristiky, když vychválil Kranze, ale pořád uznával, že Berwitzovi se ovšem nevyrovná. Mluvil s ohněm, protože mu Kranz slíbil tisíc marek, když se dostane do té hamburské boudy a bude moci tomu nafoukanci Berwitovi ukázat, zač je toho loket. Pan Gaudeamus miloval takové diplomatické úkoly s finanční pointou. Po léta žil ve styku s cirkusem, jeho povoláním bylo denně vychvalovat manéžní umělce a umění, měl na to už celou švádu krásných výrazů a úchvatných přirovnání, ale sám pro sebe se na cirkusáky koukal jako na bodré a pošetlé chasníky, kteří touží po takových nicotných cetkách, jako je slovíčko umělec. Pro něho existovalo jediné skutečné, vzácné a vysoké umění: umění žít. Slýchával ve vídeňské společnosti, že velcí a skuteční umělci se proderou k své znamenitosti jen těžkými zkouškami, strádáním a utrpením. Co jiného byla pro něho ta ohavná léta vyvržení haličského? Tam se naučil ocenit každou krásně a plně prožitou chvíli a nespoutanou volnost života. Proto nakonec miloval své nekonečné jízdy ve službách Cirkusu Humberto. Byl v nich sám svým svrchovaným pánem, mohl změřit své schopnosti v zápasech s denními překážkami a mohl kdykoli a kdekoli odložit masku pana Gaudeama a s grandseigneurským gestem vejít na scénu jako rytmistr baron von Schönstein. Hrál dvojí úlohu, hrál ji s rozkoší a hrál ji do všech důsledků: pan Gaudeamus nikdy neopominul připravit příjemné večery panu rytmistrovi. Příjem, jejž mu poskytoval Cirkus Humberto, nebyl by ovšem stačil pro obě role, byl slušný pro živobytí pana Gaudeama, ale pan baron by při něm vyšel jen potenku. tu právě se muselo rozvinout vyšší umění, jehož základy byly již v kancelářské a nákupní službě haličské. Pan Gaudeamus dovedl s krásným gestem uplácet úřady na prospěch Cirkusu Humberto, ale neméně elegantně dovedl přijímat podmazánky dodavatelů. A při své hybnosti, bezpečně se opíraje o svůj roztomilý zjev, uměl si přičarovat přátele, kteří byli šťastni, směli-li jej pohostit a zahrnout dary, dovedl i prostředkovat pletky a spekulace, z nichž mu vždy vyplýval nějaký vděčný podíl. Nebýt jeho baronské role, yl by měl již znační jmění uložneno pro léta budoucí, ale baron v něm dovedl lehounkou rukou rozsypat, co pan Gaudeamus obratně navršil. Ale pan Gaudeamus se proto nehoršil - vždyť to byla právě krása života, že se tak lehce pohupoval nahoru a dolů; a konec konců největší úspěch měl bravurní Max vždycky co baron a rytmistr. Tak ho také znal Kranz; a ve své hluboké, přímo zbožňovatelské úctě ke všemu aristorkatickému byl tento koňák od píky uchvácen, mohl-li platit za pana barona útratu a směl-li mu nabídnout někdy i větší výpomoc, která se panským gestem přijímala na věčnou oplátku. Myšlenka na vzájemné hostování obou podniků byla myšlenka Gaudeamova. Vemluvil ji původně Kranzovi a nyní pro ni získával Berwitze; zdálo se mu, že větší souhrou obou cirkusů vznikne i pro něho množství zásluh, které bude moci sklízet na obou stranách.