S Berwitzovými předsudky a nechutěmi nemusel příliš dlouho zápasit, hlavní pomoc proti nim mu přinesla vlastní Berwitzova ješitnost a samolibost. Jakže, on že by se měl báti této soutěže? On že by měl couvat, když Kranz sám se vlastně pokořil a přichází s nabídkou? Skončilo se to tedy právě tak, jak si pan Gaudeamus přáclass="underline" dohodli se, že Kranz přijede do Hamburku, navštíví Cirkus Humberto a pak že se oba ředitelé sejdou v hotelu, aby se domluvili. S Kranzem přijede pan Gaudeamus a bude hrát jakoby jeho patnera. Berwitz si za svého důvěrníka přibere někoho zdejšího, někoho, kdo může nahlédnout do podvojné existence Gaudeamovy a neztropí z toho žádné řeči. Berwitz se po krátkém přemýšlení rozhodl, že nejvhodnější k této úloze bude kapelník Selnicki.
Žádný reportér nebyl na nádraží, aby popsal Hamburčanům slavnostní a téměř dějinný okamžik, kdy se oba krlové cirkusu po prvé setkali. Bylo to velmi obřdné. Baron ze Schönsteinu stál po boku Kranzově se vznešeností šéfa protokolu a pan Selnicki v mohutném kožichu vypadal při Berwitzovi jako tajný státní rada. Když si Kranz s Berwitzem šli se smeknutým kloboukem v levici vstříc, po prvé se v nich ozvala bezděčná shoda v myšlení, oběma totiž zároveň blesklo hlavou: "Hele ho, chytráka, on si taky na to koupil nový cylindr!"
Ředitel Kranz, atlet se širokými rameny a hustým černým knírem pod mohutným nosem, napřáhl ruku v hrubé žluté vepřovici a ředitel Berwitz ji přijal v bílé glacé rukavičce. Stisknutí bylo jadrné, div rukavičky napraskly; a po pár zdvořilých otázkách se šlo ven před nádraží, kde čekal Han s otevřeným kočárem, do něhož byly zapřaženi dva lipicáni. Byli to Orestes a Kardinál, jediní dva, kteří kdysi chodili v kočáře a vysokým krokem byli na míli nápadni. Berwitz měl původně v úmyslu namluvit Kranzovi, že to jsou dva kladrubáci, které si drží pro svou soukromou potřebu, ale pak si řekl, že Kranz má jist pro koně oko, a že by tedy tento podvůdek brzy odhalil. Pánové nasedli do kočáru velmi obřadně a jeli městem s takovou grandezzou, že starší, zkušení policisté jim salutovali, tušíce v nich nějaké velké státní panstvo. Po příjezdu se šlo hned do koníren. Bylo ta milé teplo a oba direktoři brzo nestačili stírat pot, který jim vyrážel na brunátných tvářích, stísněných tvrdým stojacím límečkem. Kran si v duchu říkal, že tomu zpychlému Berwitzovi nebude nikterak podkuřovat, ale když vešel do stáje a mrkl na podlahu, která byla vydrhnuta, koukl ke žlabům a ony vymyty, sehnul se ke stelivu a viděl krásnou, dlouhou, čistotnou slámu, přiznal si, že tohle má ten turecký paša v náramném pořádku. Kočové a stájnící stáli při koních v bezvadných livrejích a salutovali, když panstvo přicházelo. "Komediant je dobrý", říkal si Kranz, "ale touhle opičinou mne nedoběhne". A přistoupil k nejbližšímu koni, pohladil jej a nenápadně se podíval na rukavici. Nu, nedalo se nic říci, na rukavici neuvízl ani prášek. Pak ovšem, když stanul před lipicány, musel přiznat, že takovou skupinu ve svých stájích nemá. Jeho zálibou byli trakehnští koně, ohniví, houževnatí, ke všemu se hodící; potřeboval koně učelivé, bystré a trpělivé, pro krásný vzhled měl jen některé, zde však u Berwitze musel uznat, že vybrané skupiny koní jednoho typu tvoří ještě svou zvláštní krásu. Tím se pánové konečně rozhovořili po svém, a s cylindry v týle, s límečky ponenáhlu se bortícími, chodili od zvířete k zvířeti, omakávali svalstvo, prohlíželi zuby a kopyta, měřili výšky a délky, hádali se o to, jsou-li šimlové opravdu váhaví, vraníci melancholisčtí a hnědky divoké a je-li užitečnější večerní krmení nebo ranní a kolik litrů vody se má dát koni vypít po představení.
Uprostřed těch debat, pro které by vždy znovu zapomněli na celý svět, vřískal jim za zády hudba, začátek představení se blížil. Pan Kranz se tedy už jen spěšně podíval na slona Bingo a na zvěřinec, který jej nijak nezaujal. Sám slona neměl, ale měl čtyři velbloudy a žirafu, a co se šelem týče, byl přesvědčen, že jeho sibiřští tygři jsou mohutnější a budou lidem více imponovat. Ale pak najednou ztratil zájem o klece: začal cítit, že obecenstvo "je na pochodu", a tu byl příliš direktorem, než aby při tom nebyl. začne-li publikum přicházet, je-li, jak říkají, na pochodu, žádný ředitel světa nevydrží doma nebo v šatně, každý je nenápadně mezi těmi proudícími davy, někde mezi branou a vlastním cirkusem, aby si sám očenichal své dnešní obecenstvo, je-li nedočkavé nebo lhostejné, je-li náročné nebo lidové, je-li městské nebo venkovské. To všechno a ještě plno jiných věcí má vliv na průběh představení, a zkušený direktor se svými nejstaršími lidmi rozpozná už z nástupu publika, jaká bude nálada a komu dnes kyne největší úspěch. Jak to vědí, to je záhada, jsou přece často v neznámé zemi, v neznámém městě, mezi cizím lidem, z jehož řeči nerozumějí ani slovíčku; ale stačí jim pouze to půlhodinové tření o proudící davy, aby se zmagnetisovali fluidem, které davy vytvářejí. To tiché, ale pozorné, vnímavé tření je direktorská ouvertura, o kterou nechtějí nikdy přijít. A Kranz, všecek posedlý zvědavostí na hamburské poměry, musel to přece ozkusit i vlastním tělem. Stál tedy s Berwitzem v koutě hlavního vchodu, sledoval pokřik biletářů a kontrolorů, kouzal očima po lidech, a když hlavní nával minul a uvnitř se hrál poslední pochod, obrátil se k Berwitzovi a řekclass="underline"