"A kteroupak si vybere baron?" chechtal se Berwitz. "Co tamhleta černá, ta vypadá jak trakehnské hříbě?"
"Ne. Já mám u ženských radši kladrubský typ. Pro mne bude ta šimlovitá vzadu".
"A Selnicki?"
"Nic, pánové, nic. Nebudu vyrušovat. Já..." a Selnicki se nejistě zvedl, "já vám jdu zahrát Radecký-marš. A Radecký-marš, to je jako válka, vedená primabalerinou. Všecka sláva monarchie na špičkách. Jedinečná muzika, pánové... jedinečná... šampaňské překomponované pro plukovní bandu..."
O hodinu později volal pan Kranz na pana Berwitze:
"Pojď sem, ty tureckej menažeristo, pojď na mou pincgavskou hruď!"
A protože Berwitz místo na jeho hruď padl mezi řičící braunu a výskající šimlu, obrátil se pan Kranz k panu Gaudeamovi, vzal ho kolem krku a šeptal mu s hrozným zamračením:
"Barone, přísahám ti, že ho budu, až s tím uměním zkrachne, vozit a vystavovat jako perskýho plukovníka!"
Když se Petr Berwitz o půl čtvrté ráno vracel domů, měl nový cylindr dokonale otlučený, ale na rtech tisíc úsměvů z krásného večera. Jak vstoupil do ložnice, rozsvítila Anežka svíčku a usedla v posteli zpříma. Mžikem viděla celou situaci, ale neřekla ani slova.
"Má drahá", pomalu spusitil Petr, strhávaje se sebe šaty, "na jaře pojedeme do Berlína. Všecko je hotovo... Bylo to opravdu velkolepé. Ta hostina, kterou jsem pořídil... to vyjednávání potom v Elysiu... opravdu velkolepé... báječné... mělo to linii... To jsme tomu kočímu ukázali... co je to dynastie..."
"Nu..." řekla zvolna Anežka, "a nebyl jsi k tomu boudaři sprostý?"
"Ne. Nikoli", vrtěl hlavou Petr. "Chtěl jsem, ale nikoli. Po každé jsem si řekclass="underline" Pozor, Petře, pozor... seš vod koní... seš gentleman..."
"Nu, tak si lehni. Ale zítra při pantomimě budeš střílet jen do terče. Zítra ti nebudu držet vajíčko mezi prsty".
"Nesmysl..." brumlal Petr už v peřinách, "teď, v tuhle chvíli, bych dovedl pistolí prostřelit prsten..."
Nicméně zítra při pantomimě se mu po prvé stalo, že střelil a rána šla o chlup mimo.
XVI
Berwitz byl po tom vyjednávání v znamenité náladě a toho užil Karas, že z něho vymámil neslýchanou věc: pětidenní dovolenou pro sebe i pro Vaška. Položil ji do mrtvého týdnýu mezi vánocemi a Novým rokem, a Berwitz přikývl. Odjeli v noci po svatemu Štěpánu, po prvé v životě vlakem. Z Prahy museli ještě po staru, vozem, ale i tu si mohl Karas dovolit nebývalý přepych, jeli do Budějovic poštovským kořárem. Čím více se jim rodné hory blížily, tím byl Karas více rozechvěn. Všecek zjihl a změkl; vždyť do této návštěvy skládal už dva roky tolik nadějí, že ona rozhodne o Vaškově osudu. Těžko, přetěžko je prostému člověku činit tak závazná rozhodnutí. Svědomí je poplašeno a rozum nestačí. Lidé kolem radí, hodní lidé snad, ale odpovědnosti ti s beder neuberou; nad synkem stojíš jen ty a ta mrtvá. A je-li kdo, komu ještě přísluší slovíčko rozhodné, je to jistě jen rodná vesnice. Ta má právem domova nárok na všecky. Všichi jsme se tam narodili, všichni tam patříme, a to nikoli jen úřední cedulí. Vesnické společenství nás vychovalo stejně jako sama máma; věru že si pak může činit na nás nárok. A Karas ten nárok uznává a ctí; vždyť, bože můj, je to i úleva, že máš za sebou celou tu obec strýců a tet, která ti poradí, když si na rozpacích, a okřikne tě, když děláš hloupost. Člověk je hned sám sebou jistější; myslel jsem to dobře, ale ves byla proti tomu, chválabohu, člověk ví, jak se zařídit.
To je celý Karas: tichý, myslivý, houževnatý v práci, ale závislý na jiných, když jde o rozhodování. A hlavně je mu proti srsti vybočit nějak z řádu. Jakživ nebyl tak šťasten a spokojen jako ta dvě léta u cirkusu, ale přiznat si to, to by už považoval za hřích. ořád na něm leží pomyšlení, že to nemělo být a že mu to doma neschválí. A domnívá se, že to postačí, aby to Vaška odvrátlo od svůdné, ale nevhodné dráhy.
Tu tedy si šlapou domů pro rozhodnutí. Je tu všude plno sněhu, slabší stromy v lese se pod ním ohýbají a ticho je tak svátostně, jako když jdeš ke zpovědi. A tuhle ještě pár kroků, heleď, Vašíčku, tuhle je Horní Sněžná... Bláhovo chalupa, Cerhovo, Šemberovo stodola, farářovo zahrada, chumel střech a černého stromoví a kostel. Pánu Bohu budiž poděkováno, že jsme zdrávi došli. Hele, Cerha má na chalupě nový kryt a Bláha má větší chlívky. Ale teď není kdy na světskou zvědavost, teď musíme nejdřív tuhle nahoru, do té stráňky, k těm topolům.
Tadyhle vpravo to je, Vašíčku, poslední hrob; a koukej, už není poslední, tři ještě umřeli, co jsme tu nebyli. A lerpánek se ujal, povyrostl. Pozdrav Pán Bůh, Márinko, tak nás tady máš. udělej mamince křížek na hrobeček. Klekneme si, Vašíčku, třebaže do sněhu. Otče náš... Zdrávas Maria... Tak jsem ti ho, Márinko, ve zdraví přived, hoch je to hodný a přičinlivý, slůvka bych nemoh proti němu přiložit. Ale teď, prosím tě pěkně, musíš mi být ku pomoci, co s ním dál. Já udělám všecko pro jeho dobro, jenom mi, prosím tě, ve vsi naznač, co to má být. A doprovázej ho dál, Márinko, svojí ochranu, je to přec tvoje dítě, požehnaná jsi mezi ženami, požehnaný pold života tvého, amen.
"Tak, Vašíčku, tři křížky na hrob. Maminka to tu má hezké, viď. Takové ticho. Nu tak, otři si slzy. Půjdeme tudy mezi topoly ke vsi. Čípak to pes tak štěká? Není to Opoleckých?"
"Ne, táto, to je Cerhovo Vořech, určitě je to Cerhovo Vořech!"
"Že by nás cítil? A tamhle nás už někdo vyhlíží. Kterýpak to je? Ale ovšem, Krčmáříkovo děrek, bodejť, tomu aby něco ušlo. Pozdrav Pámbů, děrku!"
"Dejšto - a můrdije, heleme se, Karasovo Anton, hdepá se tu, člojíčku, berwš, dyk tys tu, pro pána Jána, nebyl jak vod kočičího moru! Tudlej sme zrouna s Vaškem Zelenkovo vo tobě hovořili, esli siš eště morcdudy živej anebo si zatřepál bačkorama a kudá tě čerti noší. Nú tak, pěkně vítám, pěkně vítám, zdrávi se vrátili. A co ten tvůj legrut, ani ti kór moc nevyrost, ale chlapák je, můrdije, ten by už mejknul parezem, co, Vaičku? A já porád, odkud vy to tudyto, - dyk vy můrdije ze řbitova, ovšemž, ovšemž, vod Márinky, japané. Tak ty na ni eště porád pamatuješ, nu, to siš řádnej mandžel, Antone, to se ti nedá popřít, mandželka je holt mandželka, i dyž je morcdudy pod drnem. Což, japa se ti to fur hospodaří bez ní, bez ženský? Inu, můrdije, že se tak ptám, šak si to můžu domyšlet, kerak něco nejni, tak to holt chybí, to je jednou istotná věc. Nú a pote dál, ať tu nestojíme jako tři turecký svatý na mraině, fučí to dneska, potfora, to se na Štěpána votočil vítr a tuď je nejlepči zalízt na láfčijku u pece. Ale můrdije, lidičky, dyk vy ani k těm vašim nejčko nemůžete, dyk voni táhli vobá po poledná s dílem, no toceví, na německou stranu, vopálky vezli, vokříny, hrabice a tak šelicos, to voni nepřídou dřív než tak k vůsmej. Jak se jim daří? No to víš, Antone, vono se i na malým mlátku za rok něco vymláti, a kerak neteče, tak aspoň ukapává. Jenže to holt dá, můridje, starosti, no japané, von zničehožnic z pětníku šesták nenaroste, to je jednou istotná věc. Ale taghle, to voni kozu mají a kterási kvíčala jim taky na krmníku prozpěvuje, tak vono se to živobtí už nějak sešejtrokuje. Nú a co ty nejčko, nejčko by, můrdije, bylo nejlepčí jít zrouna do hospody, tuná k Novotnejm, ty mají porád vodzandáno. Ale můridje, di mi do hajzlu, snad by ses neupejpal, cirgusák a bude se bát píva. Jen pojď, Vašek si může vodskočit třebas k hořejším Cikhartojc, Cikhartovo Jirka bude valit voči, můrdije. A strejčkovi, Vašku, jako Jirkovo tátovi, vyřiď, aby přišel k Novotnejm na pívo, že sme tam s tvojím tátou. Pozdrav Pámbu Novotná, koukejte, žencká, jakýho vám vedu hosta, můrdije, Karasovo Anton, cirgusák, no jo, je to von, dite do hajzlu, copá ste to hned nepoznala, dyk von je fur tak tlustej jako sedlák pod kolenama. Tak nám nalejte dva čbánky, ať se můžeme, můrdije, přivítat. Tuhle máš seslík, Anton, a udělej si, můrdije, komót. Tak na tvý zdraví, chlapče, ani nevíš, jak sem rád, že tě zas vidim, žes tam nezheb".