Teprve napití přervalo hubatému Krčmáříkovo děrkovi řeč. Ale sotva se nalapal vzduchu, už mu zase jela:
"Vy, Novotná, povidám, žencká, pošlite někoho po vsi, do Zelenkovo chalupy a do Cerhovo a k Vopoleckejm a k Padovcojc a vůbec, co kde je zednickýho, že jim zkazuju, ajť sem hned přídou, že je tu host. Co povidáte? Ale dite do hajzlu, žencká, povidám, pošlite ke všem vyjmac sedláky, sedlák nám, můrdije, může políbit šos a zeptat se wos, my tu chcem bejt sví. Šak voni přiběhnou šicí, bodej by né, takovej zedník se eště nenarodil, aby nepřiběh, dyž bečka zavolá. Tak co, Antone, cirgusáku, povídej, jakýpa sou ty cirgusačky, můrdije, mají to prej bejt tuze mámivý žencký, až prej uhrančivý, krucinál, můrdije, to sis užil, co, inu jo, kerak je žencká mrcha, tak je holt řádná potfora, to je jednou istotná věc, to se holt nedá převorat, ale kterak má člověk babu, nú, to si holt muší nechat zajít laskominy, můrdije, nad kravincem se muškátu nedočucháš. Jó, pane, taková cirgusačka... nú, jářku, kerak něco nejni, tak to holt chybí, to sou těžký věce, ale s tím mým sakramentem, to je marný, kerak je něčeho moc, tak je toho příliš, to je jednou istotná věc..."
"Počkejte, děrku", přerušil ho konečně Karas, "mě zajímá hlavně jedno: kerak vy víte, že jsem s Vaškem u cirkusu? Žádnému jsem nepsal..."
"Ale můrdije, dyk to tenkrát přinesli Milnerovi klucí, toceví, přijeli po apoštolským koni, vyzáblí jako suchá káně a peněz měli jako žába chlupů. Ale šicí vykládali, copá prej Karas, ten to navlík, my chodili po muzice a von se chyt cirgusu..."
"Ale vždyť já se se žádným nesetkal!"
"Nú, mušeli ti ňák na to kápnout, můridije, sami si to nevymyšleli, dyž to byla pravda. Dyk my tu celou zimu vo tom mluvilái, kerak je zednický dílo v hajzlu a kerak si se chlapácky zavopatřil. Nú, a dyž mrklo jaro, klucí se zvedli a místo na stavbu marš za cirgusem..."
"Co to povidáte, děrku?" vykřikl Karas a chytil Krčmáříka za ruku.
"Nú, co bych povidal, toa to povidám, můrdije, kerak to bylo, parta se rozešla po cirgusech, protože žádnej tak velkej nenašli, aby tam mohli jít šicí. Nú a tak tam zvostali od jara do zimy, taghle začátkem listopádu se to zas tady ecko slezlo a můrdije, to bylo vyprávění, co hde a jak, jaký hde byly cirgusačky a tentononc, dyk můrdije vod nich já to šecko vo těch cirgusačkách vim, hdepá bych já na to přišel, jaký sou to žencký k tělu, nú napovidali toho, že bys to na volovo kůži nesepsal, a šicí jako jedna litanie, ten Karasovo Anton, to je hlava, ten měl fištróny, můrdije, tomu prej by měla vobec postavit pamětní sloup..."
"Můrdije, děrku, copá to drmolíte?"
"Šak je to jednou istotná věc, Anton, dyk ty siš jako zachránce celý vsi, dobroděj ve hladu, ináč tu vo tobě nejčko neni řeč, než že tys vokázal lidem, kerak najít živobytí..."
"A oni šli potom k cirkusu?"
"Šicí, Anton, šicí, morcdudy, můrdije, jako jeden muž, Cerha, Zelenka, Opolecký, Cikhart, Padovec, náš Franta, dolní Bláha, nú, povidám, šicí, kam koukneš, samej cirgusák, hdepá zedničina, ta je v hajzlu, povidám..."
"A co Milner, partafír?" vykřikl karas v údivu téměř bolestném.
"Milner? I di mi s ním do hajzlu, jakýpa paltafír, Milner je vůl jako my šicí. Kerak něco běží, tak to holt de, to je jednou istotná věc, ale kerak to stojí, jó, kamaráde, nejčko ukaž, co umí paltafír! Ale Milner, hdepá, to najednou nebyl ani k řeči, ani k seči, až přišli na něho ten Cikhartovo a ten Bláhovo a prej, tak co, Milnere, dyž siš paltafír, můrdije, máme si věchtem zastrčit díru nebo prej co? Tak dyž nevíš co, Milnere, tak my ti to, můrdije, povíme, pudem k cirgusu jako Karasovo Anton, tam je eště fur práce přes leto vodzandaná. Nú a von, jako Milner, povidá, nú, můrdije, tocevi, vono to nemá krunt, ale máme chodit po hraní, tak ať to prej raděj máme istý. Můrdije, jakejpa je to paltafír, ten k tomu přišel jako valach k říběti; tocevi, kerak je cesta proražená, tu holt jí i vůl projde, ale vyčíhnout to hned zprvku, hdá neviš kudy kam, abys nevlít do lokáče, to muši mít jeden v hlavě roužnuto, to je jednou istotná věc..."
Karas už žvavého děrka ani neposlouchal. Ruce mu klesly. Tohle je tedy vytoužená odpověď rodné vsi, to je tedy ta spása, v kterou doufal, že ho vytrhne, že ho vyrve z toho toulavého kočování! Tady čekal posilu ve svém vnitřním odboji proti cirkusu, a zatím celá ves se dala na tenťáctví, zradili jeho svědomí, vpadli mu do zad, prodali ho a zaskočili. A ani se nemůže s tou bláznivou myšlenkou řádně vyrovnat, už jsou tu, jeden za druhým, Vašek, Jirka, dolní Franta, horní Franta, kamarádi dobří, už ho vítají a objímají a popleskávají a už mu připíjejí a už ho vychvalují a oslavují - morcsecdudykrajchimllaudondonrvetr, že by to bylo všecko správně a v pořádku? Šenkovna hlučí jako o trhu, jeden přes druhého se chlubí, kde se uchytil, ti dva jsou u Kranze, ten jezdí s Golowetzkým, ten je u Cirkusu national a ten zase dělá kočího v menažerii. A všici radostní a veselí, to že je život, ségle, lanka, runtovky, ženský i zatroubit si čověk může, a to všecko jsi způsobil ty, Antone, Toníku, Tondo, ty kluku chytrá Karasovo!
Je tím vším zprvu jako zavalen, pořád se mu v hlavě ozývá Krčmářikovo "kerak je toho moc, tak je toho příliš", ale nic platno, lichotí mu ta netušená oslava, natahuje se a nafukuje, dělá starého, okřikuje cucáky a zase si přicvakává džbánkem s ostatními. Ponenáhlu jako by se všecka tíže, co na něm ležela, rozplynula, sladko je mu a veselo, teď by se sám nejraději znovu se všemi objímal za to, že mu tak ulevili v jeho starostech. A Vašíček přibíhá a je všecek rozzářen, jak prý to klukům ukázal, že všichni čubrněli na jeho tric-trac a na opičí skok a na salto. A pak přichází do hospody i sestra Karolina, zrovna se vrátila s mužem a slyšela, kdo to nenadále přijel. To si ho pak s Vaškem odvádějí domů k večeři a v té jejich chudé kuchyni se dovržuje vnitřní Karasova přeměna. Oba ti udření lidé, švagr i sestra, zpívají mu až do haleluja, jaké udělal štěstí, že to u toho cirkusu vzal, jaká je teď v horách bída a jak je zle i s celou zedničinou. Pámbů s námi, kde by se teď octly všechny rodiny, kdyby mladí tátové se nebyli chytli Karasova příkladu a nepřinesli na podzim nějakou tu naspořenou stovku. Všichni tu krom sedláků musí nějak ven, i oni sami běhají aspoň po kraji se zbožím, které táta vyřeže; a kolikrát si už přitom povzdychli, jaká je to dřina úmorná a nevděčná. Z jejich nářků a stýskání vidí Karas, jak trudně by se doma protloukal, a bezstarostný život na kolech mu připadá jako hotový ráj.
Dost pozdě jdou toho večera spat, dlouho trvalo, než se ze všeho vypovídali. A když teď leží Karas v sekničce pod těžkými, studenými duchnami, urovná se mu to v hlavě už docela určitě: poprosil Márinku, aby mu dala ve vsi znamení, a dostalo se mu ho na na každém kroku. Od děrka Krčmáříka, od rodáků a vrstevníků, od dětí ve vsi, od vlastní rodiny: dobřes udělal, že ses chytil práce, žádná hanba to není, nijak ses z rodné vsi nevyvrhl. Nemůžeme-li se tu uživit, musím even, do světa, do zápasu, to jinak nejde, nesmíme tu přece uhynout nouzí a bídou. A jde jen o to, zůstat si i tam věrný, neztratit se v tom velkém rejdišti, vracet se ke svým a pak jim prospívat. Ano, takhle nějak je to; a Vašíček tedy půjde dál a výš než jeho táta, to už je jisto, a dá Pán Bůh, že taky nezapomene na hnízdo, z něhož se rozletěl. A to tedy je ta odpověď, kterou mu připravila Márinka. Zaplať ti to, holka, Pán Bůh, je tedy rozhodnuto, amen.