Nazítří má Karas na celý den co kutit ve vlastní chalupě. Je trochu dojat, když ji odemyká a když vstpuje do seknice, která byla kus jeho života. Ale city sem, city tam, tu je hlavně plno prachu a pavučin a tamhle, zdá se, trochu zatéká a bude se nutno kouknout na střechu. Nu, však se do toho s Vaškem pustí a do odpoledne je všecko v pořádku. Pak se jde ještě na návštěvy, k Márinčině příbuzenstvu, ke kmoetrům a kmotrám; a všude je velké vítání a objímání a všude radost, že jsou oba zdrávi a že se jim dobře daří. A pak ještě jedna noc, a ráno, ještě za tmy, šlapou si to táta se synkem zase dolů do města, do Budějc; tak se tu mějte hezky, vy sněženské chalupy, ať ta vaše zlatá světélka nepohasnou a komíny ať nepřijdou o své kouřové chocholy - my na vás, viď, Vašíčku, nikdy nezapomeneme, a kdybychom i měli cikánit celý život.
Po návratu do Hamburku nemohli osmičkáři Karase otce ani poznat, jak ožil a jak se mu jazyk rozvázal. Až se jim zdálo, že snad si doma šťastně namluvil nějakou ženskou, - kdepak by tušili, že to se mu jen ulevilo v svědomí. A v té radostnější náladě rychle proběhl masopust, minula zima a první jarní větry přinesly zas přípravy na novou pouť. Tentokráte nejel s nimi Roméo. Berwitz shledal, že má teď s Vašku dosti skokanů v souboru a neobnovil smlouvu. Bylo z toho mnoho pláče a křiku mezi roméovskou drobotinou, která se nechtěla rozloučit s krásným životem při velkém podniku. Ale během dní se podařilo bdělému otci vypohlavkovat jim z hlavy všecky jejich místní záliby a jednoho čtvrtka stála celá černá rodina kolem modré maringotky, k ní papá Achmed připřáhl zase své koníčky. Kdo byl kolem, každý jim naposled stiskl ruce, Achmed Roméo, syn Mehmeda Roméa, syna Aliho Roméa, syna Omara Roméa, hadžiho, obrátil se k východu a zahlaholil velkou melodii, klouzající do půltónů:
"Lá iláha illa-láh, Muhammadun rasulú-lláh!"
Pak práskl bičem a zazpíval Súru včely:
"Bůh učinil vozy vaše obydlím a učinil vám z koží dobytčat stany, jež jsou lehké, když se stěhujete z místa na místo".
Děti se opřely o vůz, který se na podzim příliš zabořil do rozmoklé půdy a nyní těžko vyjížděl ze zamrzliny, paní Roméová zamávala z okna šátkem, cirkusáci volali "Na shledanou, auf Weidershen, au revoir, a revedenci!" a modrá maringotka zmizela v hamburských ulicích.
Vašek stál při tom loučení nejblíž. Odcházel mu první jeho učitel, a přes to, že to bylo víc mučení než učení, Vaškova dušika byla všecka rozlítostněna, když ho pan Achmed Roméo objal a políbil na obě tváře. A taky ty jeho kluky ztrácel nerad, byla to holota, byla to verbeř, kolikrát se musel Vašek s nimi seprat; ale teď, když se shrnuli kolem něho a jedn po druhém mu podávali způsobně ruku, bylo mu smutno, že tak křiklavá spřež zmizí a že už se s ní nikdy nesejde. Bezděky mu vyrazily slzy a pomalu tekly po tvářích k hubě. Olízl je, aby je nikdo neviděl, a podivol se, jak jsou slané. A nové se mu hrnuly z očí, které viděly odjíždějící maringotku jako křivým sklem. Jenže v tu chvíli, když zahýbala za roh, Paolo u zadního trámku se otočil, zamával rukama a vykřikclass="underline" "Dablkau!" Vašek se bleskurychle shýbl k zemi pro kámen, ale zem byla zmrzlá, a než kámen uvolnil, Paolo zmizel. Otřel si tedy oči, které rázem přestaly slzet, a obrátil se k boudě. Proti němu běžela klopýtavě Helenka a plakala na celé kolo.
"Co bečíš, Heleno?" křičel na ni Vašek.
"Já... já tu nesu... já chtěla ještě dát Paolovi kus buchty... a oni jsou už pryč!"
Vašek se skoro rozhořčil, ale pak se ovládl.
"Nebreč, Heleno. Paolo byl rošťák. A když už tu máš tu buchtu, koukej, můžeme ji sníst spolu".
Vešel do neosvětleného hlediště a téměř na tomtéž místě, kde se nedávno Paolo vyznal Helence, slavily obě děti buchtový hodokvas na paměť mladého Afričana, k němuž dívka byla plna něžnosti a hoch pln opovržení.
Za pár dní nato hnul se i Cirkus Humberto. Když už vozy začaly vyjíždět, přišel Vosátka se zprávou, že Hein Moesecke té noci zemřel. Třikrát za zimu vstal s chřipkou a postavil se k výčepu, po třetí dostal zápal plic a nevydržel.
"A my mu ani nepůjdeme na pohřeb", pokýval hlavou Kerholec, stojící uprostřed vytáčejících se vozů.
"Nemohli bychom tak jako tak", vysvětloval Vosátka, "funus nebude tady. Přál si, chudák odulá, aby ho pochovali, kde se narodil".
"A kam ho tedy převezou?" zeptal se Bureš, sedící už v sedle a držící koně pro Vosátku.
"Do Buxtehude", odpověděl seržán, přitáhl koni obřišník a vyhoupl se do sedla.
"Buxtehude... Buxtehude..." zašeptal Karas. Z jakési velké dálky přiletěla k němu slabá vlna dojetí. Pravda; Buxtehude byla první obec, kam tenkrát jeli jako do neznáma, když začínali tenhle život. Tehdy mu to znělo jako záhadná sudba. Byla v tom všecka tajemná nejistota, jíž šel vstříc. Dnes to pocítil jen jako závan vzpomínky, jinak nic. Buxtehude... jméno jako jiné. Rodí se tam lidé jako kdekoli jinde. Rodí se a umírají. Nebo se tam vracejí umřít. A vracejí se tam i mrtví.
To byla poslední myšlenka, k níž Karas dospěl, když odjížděl se svým oddílem:
"Jako ten tlustý Hein Moesecke... Zůstat věren Horní Sněžné!"
ČÁST TŘETÍ
I
Je překrásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s větže Svateho Pavla odbíjí desátá hodina. Slečna Růžena Langermannová přichází dlouhými kroky ke vchodu do městkých sadů. Má maličký, šikmo nasazený klobouček a dlouhou sukni vzdutou vzadu honzíkem. Spěchá a musí se přitom usmívat, neboť onen mladý muž v šedivém paletu, který tam přechází, je přece Vašku, obdivovaný krotitel šelem v Cirkusu Humberto. Už na ni netrpělivě čeká a ona se přece nezpozdila! Což nezašeptal včera: "Přesně v deset?" A málo chybělo a byla by zmeškala, troje jarní šaty museli ještě dnes v závodě dodělávat, aby je mohli během dopoledne odvést. Šila na nich u své mistrové do desíti večer a o půl osmé už přišla v neděli do práce, aby to bylo hotovo. Nu, jí jde vždycky práce od ruky, ale dnes jí jehla jen hrála, když srdce bylo plno blaženství, že v deset hodin je ta krásná, slastná věc, první schůzka...
Božíčku, co je vlastně k tomu zapotřebí, aby došlo k šťastnému dostaveníčku? Měla toho Vašku ráda od dětských let, kdy se k nim přihrnul s tátou a velitelsky vpadl do jejích nevinných her. S jakou srdečnou účastí sledovaly s matkou jeho postupný vývoj od dob, kdy se malý Vašku učil jezdit a skákat. Rok co rok se vracel k nim s otcem a po každé uměl zas něco nového, až vzbudil obdiv jako znamenitý jezdec a nevyrovnatelný skokan. To bylo asi před třemi roky, kdy pan Bureš prohlásil, že Vašku je už hotový muž a že už dovede všecko, co se může po znamenitém jezdcekém umělci chtít. A za pár dní nato přišel Vašku a s velkým smíchem vyprávěl, jaká byla v cirkuse paseka, když jim krotitel utekl, ten obrovitý francouzský kapitán, v hůrze utekl před tou babou Hammerschmidtovou, uprchl i s tygry ve strachu, že jí neunikne, že si ji bude muset vzít. A lvi a medvědi jim zůstali, to byl berwitzovský majetek, ale kdo je měl najednou převzít, když Gambier vzal s sebou i svého pomocníka! Nu, kdo by je převzal, Vašku je převzal, vždyť v tom cirkuse s nimi vyrostl, denně je krmil a ošetřoval a ty dva nejmladší, Sumatru a Borneo, nosíval jako chlapec v náručí. Růženka se živě pamatuje, jak se vyděsila, když slyšela, že Vašku bude nyní chodit denně do lví klece; bylo to po prvé, kdy ji tak podivně bodlo u srdce pomyšlení, že by se tomu hochovi mohlo něco stát. Ale Vašku se jen smál a odbýval ji sebevědomě, to že nic není, lvi a tygři že jsou jen velké hravé kočky a že se to s nimi musí umět. Nemohla se tím nijak uklidnit a po prvé si tehdy uvědomila, jak ho má ráda, jako rodného bratra. A moc se jí líbilo, že taky pan Karas nebyl spokojen a rozmlouval to Vašku, aby si se šelmami nezahrával, koně a lvi že je velký rozdíl. Ale Vaku si nedal nic říci: Všue to na nás číhá, tatínku, povídal tehdy, na koni a při saltu se stejně mohu zabít, ani se nenaděju. U lvů aspoň vím, jaké nebezpečí mám před sebou; a mimo to prý cirkus se přece nemůže zastavit, podnik musí mít své, to je služba, to je povinnost, dílo musí běžet. Tak si ty lvy a medvědy převzal a za rok začal cvičit i nové tygry, které si Berwitz opatřil. Co strachu o něho vystála, s jakým napětím čekala každý den, až se na schodech ozve jeho krok, jak ho rychle přelétla pohledem, nemá-li ruku v bílém obvazu! A když na jaře odjeli, taková opuštěnost ji přepadla, smutek a stesk - tu najednou viděla, jak ho má ráda, bratr by snad tolik nemilovala. Všecka se chvěla ve vzpomínkách na něho a byla bez sebe radostí, když dostaly s matkou lístek, že se cirkus už vrací a Vašku je zdráv. Neměl o tom ani potuchy, jak k němu vzhlížela. Přijížděl k nim rok za rokem steně osmahlý, svalnatý, klidný a vyrovnaný v každém pohybu, choval se k ní se stejně srdečným kamarádstvím... ale právě že jen tak. Teprve tuhle, nedávno, před čtrnácti dny, se na ni zadíval, a jinak zadíval než dosud, horko jí z toho bylo a zmateně. A pak ji jednou, když byli chvilku sami, chytil za ruce a řekclass="underline" "Víš, Růženko, že jsi moc hezké děvče?" A pak ji párkárt pohladil, když se někdy v předsíni nebo na schodech setkali. A včera... včera za ní vklouzl, když poklízela pokoj, stiskl ji odzadu za ramena a tiše řekclass="underline" "Růženko... my dva... neměli bychom si my dva něco říci?" Všecka se zajíkla a ani neví, jak ze sebe vypravila: "Když myslíš... Vašku..." A on, ten silný, sebevědomý Vašku, který pohledem zvládne tygry a lvy, se bojácně ohlédl a zašeptaclass="underline" "Tak přijď... zítra v deset... k bráně parku..." a pak rychle utekl. A teď je tu, čeká tu, už ji spatřil, už jde vstříc, smeká klobouk a říká nějak dojatě: