"To jsi hodná, Růženko, že jsi přišla!"
Potřepou si rukama a Růženka trochu překotně vypráví, jak musela pospíchat se šitím a jak měla strach, aby nemusela jít ještě odvádět šaty, to že by se sem nedostala, ale mistrová to na štěstí dala mladším holkám. A Vašku, jak už jdou parkem, vykládá, jaký byl dnes neklid v klecích, na zvířata že jde jaro, že jsou rozčilená a nervosní. Růženka říká, že její mistrová taky byla v posledních dnech nervosní, že jim všecko házela pod nohy, snad že na ni taky jde jaro jako na ty šelmy. Vašku soudí, že je to možné, někteří lidé že jsou tak citliví jako zvířata, ale většinou ne, většinou jsou lidé otrlejší nežli šelmy a sloni.
"Což sloni jsou taky citliví?" ptá se udiveně Růženka.
"Ó, sloni jsou nejcitlivější ze všech zvířat", ujišťuje ji Vašku. "Sloni se vyděsí každé maličkosti. Jednou nám utekla z klece veverka a vběhla do sloní stáje. To jsi neviděla ten povyk, co našich šest slonů spustilo. Řvali, troubili, trhali řetězy a třásli se rozčilením po celém těle my jsme vůbec nevěděli, proč to je, až jsme nahoře na trámě objevili přikrčenou veverku".
"A co tomu říkal Arr-Šehir?"
"Arr-Šehir se zlobil. Říká, že sloni a husy jsou strážci pravidelného pořádku ve světě, a že kdyby každý správně vykonal svou povinnost, nemuseli by se jeho miláčkové rozčilovat. A žádal potom, aby veverka byla pro výstrahu popravena".
"Ale to jste neudělali..."
"Ne, a Arr-Šehir nám vynadal, že nejsme z královského rodu. On už stárne. Letos si musel koupit brýle a má s nimi trápení, ti dva mladí sloni mu je pořád kradou s nosu".
"Cože... sloni kradou?"
"Ano, všecko, co se jim zlíbí. Nejraději klíče od svých řetězů".
"A co s tím dělají?"
"Buďto to schovají do sena, nebo sežerou. Ponejvíce to sežerou. Se slony je velké trápení!"
Vašku se odmlčel a také Růžence došla řeč. Kráčeli teď tiše vedle sebe, zapomněli na zvířata a na mistrovou a jen v duchu si říkali, jaké je to hezké, že mohou takhle spolu jít. Vašku vzal Růženku za ruku a Růženka se podivila, jakou on má tvrdou, mozolovitou dlaň. Ale šel z ní proud tepla a příjemného rozechvění, pod nímž se zastavilo všecko myšlení. Zůstával jen prostý pocit blaha. Vašku si namáhavě uvědomoval, že by teď měl říci něco milostného, když je s Růženkou na dostaveníčku, ale nevěděl, jak do toho. Všechno, co ho napadlo, zdálo se mu hrozně hloupé; a kdykoli zavadil očima o Růženčinu planoucí tvář a zářivý pohled, zdála se mu tak nebesky krásná, že znovu oněměl. Tohle přece už nebyla Růženka z jeho dětských her, to byla elegantní městská slečna. A co byl on proti ní? Pouhý cirkusácký chasník od koní a od klecí. Nesmírné jeho sebevědomí se najednou scvrklo a kamsi zalezlo. Měl by teď promluvit a říci jí, co si myslí, ale protrhnout to sladké mlčení je těžší než vlézt mezi lvy a tygry. A co by jí měl říci? Růženko, já tě miluji? Růženko, ty jsi krásná? Kdyby jí aspoň mohl vykat, to by lépe odpovídalo jeho obdivu. A pak je tu ještě ta znepokojující věc: copak mu ona na jeho vyznání řekne? Nevysměje se mu? Neurazí se? Vašku má pocit, že ne, že tohle ani není možné, ale co kdyby... co kdyby už byla Růženka zadáan a tu s ním šla jenom jako s kamarádem! On jí třebas řekne: "Růženko, já tě miluji", ale ona nato může odskočit a říci: "Vašku, je mi líto, ale já už mám jiného..."
Ne, tohle přece není možné. To by byl už něco vypozoroval. To by nepřišla jen tak na schůzku. Ale přesto jsou to hrozné rozpaky, které cítí. Tolikrát se mluvilo v osmičce o ženských, tolik rad, poučení a výstrah mu dávali, a žádný z nich mu vlastně nikdy neřekl, jak se to dělá, když se má člověk dívce vyznat. Toť se ví, oni šli na všecko hrubě, kdežto Růženka je něžné a jemné stvoření, žádné takové se u cirkusu nevyskytlo. Jak se jí to má říci? A kde, když je tady všude plno lidí, hlavně zamilovaných. Ti už to mají nějak za sebou, to je vidět na jejich blaženosti, všichni jsou šťastnějí než on. Už tak spolu bloumají dobře půl hodiny beze slova. Bože, co si ona o něm pomyslí, měl by ji přece nějak zabavit, ale o čem, přece ne o tom, jak ráno vysekával půlku koně na porce pro zvířata nebo že hřebec Kismet nechtěl včera žrát, jen tak oves rozházel... A jiného nic mu v tu chvíli nenapadá.
Ale v tu chvíli právě mu Růženka lehce stiskla ruku a řekla:
"Heleď, Vašku... to je krása!"
Podíval se tam, kam ukazovala, a opravdu, byla to krása, stálo tam celé skupení keřů a už kvetly. Lístečku ještě nikde není a tu jsou již ty keříky obsypány žlutým květem, svítí to a září jako nejčistší zlato. Jdou k nim blíž, už jsou mezi nimi, dokola obklopeni tou planoucí nádherou... sami dva mezi květy... a tu se najednou Vaškovi zvedá ruka, vklouzne Růžence kolem krku na rameno... Bože, jak se to děvče zachvělo! Vašek neví, co se to stalo, ale najednou ji strhl k sobě, má ji v náručí a líbá ji, líbá ji dlouhým polibkem a zmámen cítí její vlahou vůni.