"Vašku... malý... milý... milovaný..."
Slast, horko, zmatení, růžová mlžina; a pak najednou překypující pocit vítězné jistoty, jásavé sebevědomí, síla a víra. Kde je jaká překážka, kterou by on, Vašku nezdolal? Podívejte to tělo, je jako z ocelových per, podívejte ty oči, dravec před nimi coufá, co je v nich vůle; jak bych tě, Růženko, jak bych tě nedobyl? Všeho dobudu, celého světě dobudu pro tvůj úsměv, pro tu tvou oddanou něhu. Najednou je tu plno věcí, o kterých je nutno e vymluvit a vyhovořit, aby si srdce ulevilo, a dohromady je to všecko jen jedna jediná věc: že se máme... nu, řekni to, Růženko, sama, od tebe je to tak sladké.. že se máme rádi.
Na věži Svatého Pavla odbíjí poledne a Vašku s Růženkou kráčejí zavěšeni a přituleni domů k obědu, k paní Langermannové, k otci Karasovi, aby jim zvěstovali velkou a slavnou novinu o svém zasnoubení. Jde jaro, cirkus zase vyrazí do světa,a le až se na podzim vrátí, vystrojí se svatba. A Růženka Langermannová se stane Růženou Karasovou, manželkou Vašku, jezdce a krotitele v Cirkuse Humberto.
II
Je překrásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s věže Svateho Pavla odbíjí desátá hodina. Slečna Helena Berwitzová vybíhá drobnými krůčky z domu svých rodičů. V chůzi ještě si zapíná rukavičku. Za rohem se zastavuje, rozevírá pompadurku a chvatným pohybem z ní vytrhává malé psaníčko. Zapamatovala si dobře, co tam napsal? Je to tak překvapující a rozkošné, že to musí znovu a znovu číst:
"Milovaná Helenko! Pamatuješ se ještě na slib, který jsme si kdysi dali na stupních Cirkusu Humberto? Je to už mnoho a mnoho let, byli jsme malé děti. Ale já na něj nezapomněl, po celou tu dobu nosím v srdci Tvůj drahý obraz a vzpomínka na Tebe hoří v mé toze, ať mne umělecká cesta vede ve světě kamkoli. Nyní však mne přivedla do Tvého domova, jsem angažován jako první tanečník k hamburskému divadlu a dneska jsem přijel. Má první vzpomínka platí Tobě, Ty kouzelná lásko mého dětství a hvězdo mého života. Cítíš-li ještě nějakou náklonnost ke mně, přijď, prosím, v neděli o 10. hodině k divadlu a přines mi před mým vystoupením kus štěstí a naděje. Líbá Tě Tvůj věrný a nezapomínající Paolo Roméo".
Ano, už je to hrozně dávno, už je to skoro jako sen. Ale Helena je tím lístkem vzrušena, jako by jí projel elektrický proud. Paolo, krásný Paolo... Co s ním bylo, s tím snědým hochem, který jí tehdy pověděl, jak má provést jockeyský skok? Přece je tedy z něho tanečník, jak tehdy chtěl? A jak to, že opustl cirkus a rodinu? A že na ni nezapomněl, je od něho opravdu roztomilé. Byla to jen taková dětská pošetilost, to zaslíbení tehdy, ale přece jen to trošičku zavazuje. A je-li pravda, že on je ještě do ní zamilován... A proč by nebyl? Mužští jsou takoví směšní, jako tuhle ten s tím bílým šeříkem. Tři týdny jí už večer co večer posílá kytici bílého šeříku, teď před jarem, jaký je to výdej! A vůbec se neobjeví, ani znamení nedá, lísteček, visitku, oslovení, nic, nic, nic než jen ten šeřík, těžký a nádherný. Kdo to je? Boháč musí být a člověk znamenitého vkusu; ale starý? mladý? krásný? šeredný? Nic z toho nelze uhodnout. Alice Kerholcová říká, že to bude starý, vyžilý a ohavný dědek, který se ani neodváží objevit,a le tohle je taky jenom dohad a Alice jej říká se smíchem, aby pozlobila Helenu. Alice má na Helenu tajnou pifku, že se sama nestala první krasojezdkyní, když Helenina matka v přechodu přestala jezdit. Jenže to je nesmysl. Helena přece byla od malička vychovávána pro krasojízdu a vysokou školu, to bylo samozřejmé, že dcera ředitele je něco víc než žena placmistrova. A pak má mít ta zrzavá ženská taky trochu rozumu, pro pána, máma tří dětí nemůže mít takové tělo jako mladé děvče, to uznávají všichni. Proto jí chce Alice neznámého ctitele zesměšnit, ale to je hloupost; mnohem spíš je to vysoká, svrchovaně diskretní osobnost, která se jednoho dne přihlásí. A jsou-li takoví oddaní ctitelé, proč by nemohl být stále do ní zamilován Paolo? Bývala prý už jako holčička hezká, říkají rodiče, to by tedy nebylo nic divného, kdyby v něm zanechala nepohasínající dojem. Všichni jí píší a vzkazukjí, že je jejich snem, že po ní touží, že na ni nemohou zapomenout, - proč by to neplatilo i pro toho ohnivého hocha? Jen jestli ho pozná po tolika letech! Tenhle tlustý vousáč u divadelního kandelábru to nemůže být, tamhleten v haveloku taky ne, ale... Paolo! Bože, ten je krásný!
Jako z nějakého obrazu vystoupil před ní, štíhlý a elegantní, a jak elegantní! Jde si už po jarním slunci bez svrchníku, má modrý kabátec, upjatý v úžasně úzkém pase, má brokátovou vestu a světle karírované kalhoty, má žlutou kravatu s červenými kvítky a v ní zabodnutou velkou perlu, má hnědou buřinku s prohnutým okrajem nad černými kučerami, má v ruce tenkou bambusovou hůl a na ruce plno těžkých prstenů, ale co je to všecko proti jeho jemnému, snědému obličeji, kde září dvě veliké, temné, zasněné oči pod dlouhým hedvábem řas! Jeho nos je neuvěřitelně jemný, opravdu aristokratický, ústa jsou krásná, jako řezaná, a z nich se třpytí svítivý chrup.
Ale také Paolo je zřejmě překvapen půvabem mladé krasojezdkyně, bezděky přimhouří levé oko a znalecky si ji změří od hlavy k patě, než zase znovu rozžehne oheň v pohledu a pokročí jí vstříc.
"Oh, ma bella, bellisima Helena", říká měkkým, lahodným tenorovým hlasem, líbaje jí ruku, ktrou pak tisnke k svému srdci, "teď vidím, jak neskonale slabáje má obrazotvornost, že takhle krásnou jsem si tě v mysli nedovedl představit. Jsi rozkošná, dítě, opravdu rozkošná. Ach, jak jsem byl asi pošetilý, když jsem snil, že tento květ vykvétá pro mne... Či snad mohu doufat? Žádný manžel? Ženich? Nápadník? Ó, to je až neuvěřitelné. Ale osud patrně podporuje čisté dětské rozhodnutí..."
A Paolo se zasouvá pravicí pod paži Heleninu a vede si ji klidným, sebevědomým způsobem, jako by jemu příslušelo rozhodovat. A hebký jeho hlas stále lichotivě zní jí do uší, zářný pohled jí každé chvíle vnikne naplno do očí, že jí projede lehké chvění, hlava, ruce, bok se hravě naklánějí a letmými doteky jí sdělují svou žhavost.
"Páni rodiče zdrávi? Podniku se, doufám, daří? A co ten hloupý Dablkau - udělal svou koňskou kariéru?"
"Nemluv tak opovržlivě, Paolo, já přece také udělala koňskou kariéru. A kouskem jsi se o to přičinil i ty - tenkrát, když jsi mi ukázal, kterak na koně".
"Já že ti něco ukázal s koněm? Na to se už nepamatuji - kde bych byl já přišel k jezdectví?"
"Nebylo to zrovna jezdectví, šlo jen o skok, jockeyský skok přímo na hřbet koně, víš, jak tě otec sekl šambrierou..."
"Ah, už se mi to trochu vybavje. Ano... doufám, že jsi nevyprávěla příteli Dablkauovi, jak jsem tě poučil? On by asi měl hrozný vztek na mne, že se pletu do věcí, kterým on chtěl rozumět lépe. Nu, ovšem... to švihnutí, vidíš, to už jsem tehdy pro tebe trpěl. A od té doby nesčetněkráte, třebaže jinak. Pořád jem snil, že my dva bychom byli báječná taneční dvojice. Tys tedy zůstala při panneau. Slyšel jsem o tobě, hned jak jsem přijel. Bylo to přímo jako pokyn osudu. Představ si, přišli jsme s mou partnerkou do divadla, do šatny, obhlédnout si to... a šatnářka tam je stará babice, Italka, signora Delaglio. A jak jsem se začal vyptávat na vaše, ona hned, že tě zná, že tě kdysi učívala tančit. Od ní jsem se dověděl, jaká jsi krásnáa žes dosud svobodná. A signora Delaglio se mi také nabídla, jakmile má partnerka odešla, že ti dourčí billet doux... a kdybychom prý se chtěli sejít zcela nerušeně... že má tichý, bezpečný byt... kde lze aranžovati intimní večeře nebo čaj nebo jen popít láhev vína. Představ si, Helenko, dostat takovou nabídku při prvním vkročení do měata, kde jsem nebyl od chlapeckých let!"