Chvějící se ruka strhává růžový papír a podává řediteli několik snítek těžkého, bílého šeříku.
"Ach, pane hrabě, tedy vy jste onen tajemný neznámý, který vyznamenával náš podnik tak vzácnou pozorností?"
"Ano. Váš podnik... lépe řečeno jednu osobu... jednu bytost v něm: vaši slečnu dceru. Víte... já nemám dost slov, abych to vyjádřil... mademoiselle Helčne je pro mne... je pro mne zjevení, opravdu zjevení. Já nevím, co se se mnou děje od chvíle... od chvíle, kdy jsem ji spatřil. Já jsem přijel do Hamburku jen náhodou... na návštěvu... večer jsme si řekli, no co, ať něco užijem, pojďme do cirkusu... ale to bylo neuvěřitelné, co jsem pak... co jsem zažil a procítil... mademoiselle Helčne... úplný otřes..."
"Snad jste neupadl do nemoci? To by nám bylo líto!"
"Do nemoci? Hůř... mnohem hůř, drahý pane... do transu jsem upadl... do vidin... já nevím, je to takové proskribované slovo, které teď vyslovím... ale obávám se, že je jediné vystihující... upadl jsem do lásky. Comprenezvous? Já nevím, jak se vy v cirkuse na lásku díváte... já jsme se tomu slovu vždy posmíval... ale teď vím, co to je. Trýzeň, pane, trýzeň a muka a soužení a strach... nejsem s to odjet, nejsem s to promluvit... nejsem s to napsat domů... jsem úplně jako ochromen a jenom každý večer běžím do vašeho představení. A tak ve mně, v té mé bezradnosti, vzklíčilo jedno rozhodnutí... promluv... poraď se... dohovoř se s mužem, který stejně bude o všem rozhodovat. tím mužem jste ovšem vy, pane řediteli. Víte... na jedné straně je to nesmírně obtížná věc...morganatický sňatek, vydědění, ztráta majetku a posice... na druhé straně, kdybych to riskoval, padl bych vám na krk... a co vy se mnou, já umím jezdit jen tak v sedle, ale bez sedla bych spadl, to je mi jasné, a skákat neumím a nic neumím... a život bez ní si nedovedu představit. Prosím vás, poraďte mi: smím vás za takových okolností požádat za ruku slečny dcery?"
"To je opravdu těžký případ, pane hrabě", pomalu odpovídal Berwitz, "vy chcete, abych rozhodoval v něčem, v čem se musí rozhodnout vždy člověk sám. Řekněte mi: mluvil jste již s Helenou?"
"Ne, pane řediteli... ani slova... nemohu se odvážit..."
"A své rodině jste také nic neřekl?"
"Ne, starý pán není zde, rozumíte? Ten sedí doma, v Hódmezővásárhely... víte, to je u Segedína..."
"U Segedína?" vykřikl Berwitz a začal se ohlížet po odložené navštívence. "Jaké je, prosím, ctěné jméno?"
"Herbert Remigius Maria hrabě Pallachich..."
"A na svém panství pěstujete lipicány?"
"Ano, máme tak říkajíc sekundogenituru po hřebci Dahaby... odkud to víte... a proč se tak smějete?"
Berwitz se skutečně rozesmál. Nejprve tiše, aby to host nepozoroval, ale nepřemohl to, slzy mu vstoupily do očí a Berwitz zahlaholil mohutným chechotem.
"Tohle je báječná situace, hrabě, jedinečná situace... až to pochopíte..."
Hrabě Herbert Remigius Maria Pallachich sebou nervosně zavrtěl na židli.
"Zatím nic nechápu, pane řediteli!"
"Ano, ale já vám to povím. Ta švanda je v tom, že vy nejste první Pallachich, který se zamiloval v Cirkuse Humberto. První byl váš otec. A víte, do koho se zamiloval? Do mne, pane hrabě, do mne, do Petra Berwitze! Není to komické?"
"Jakže... starý pán? Hrabě Edmund Maximin Bruno Pallachich?"
"Ano. Jeho Milost pan hrabě Edmund Maximin Bruno Pallachich byl zachvácen šílenou láskou ke hvězdě Cirkusu Humberto, a tou hvězdou, chachacha, tou hvězdou jsem byl já!"
"Jak je to možné, pane řediteli?"
"Chtěl líbat moje útlé ručky, chachachá, a to jsou, pane, tyhle pařáty, hohohó..."
"Dovolte, nechápu..."
"Vrhal se k mým božským nožkám, chachachá, a to jsou, pane, tyhle moje haxny, hohohó..."
"Jak si to mám vysvětlit?"
"Šílil po mé úbělové pleti, chachachá, a to je, pane, tahle moje sviňská kůže, hohohó..."
"Proboha, řekněte mi..."
"Můj zlatý vlas ho uváděl v opojení, chachachá, ale to, pane, nebyly tyhle mé štětiny, to byla paruka, hohohó, neboť já jsem byl kluk a byl jsem převlečen za krasojezdkyni, rozumíte... Bože, jakou jsme s ním měli v Segedíně švandu! Každý den jsem měl od něho kytku a koše s vínem a někdy i šperk..."
"Ano, papá byl vždy na tom lépe než já!"
"A on seděl každý den v lóži... a když jsem vyjel, zrudl jako rak... a já s ním koketoval, já jsem se před ním pýřl, já dělal stydlavou, chachachachá, já se upejpal a zase na něho mrkl, všichni chlapi v cirkuse se chechtali..."
"Oh, což bylo to jeho poblouznění tak veliké?"
"Veliké? Obrovské! Grandiosní! Gigantické! Poblouzení jako hrom! A tomu se říká neomylný pud lásky!"
"Ale jak mohl starý pán..."
"Nu tenkrát nebyl starým pánem, tenkrát byl on tak ve vašem věku. Jenže to nevzal tak společensky jako vy, on nepřišel na námluvy s kytkou, ale s pistolí a div mě nebouch!"
"To je strašné... já jsme taky už myslil na revolver, ale netroufal jsem si..."
"To váš táta, hrabě, si troufl a málem by ho byli za to zavřeli. Tak to je má historie s hrabětem Pallachichem v Segedíně a teď pochpíte, že se musím smát, když mi na stará kolena přijde jeho syn vyznávat lásku k mé holce. Človíčku, vždyť vy taky nevíte, jestli je to vůbec holka! Co je-li to zase převlečený mužský? My cirkusáci jsme prevíti, my sehrajeme světu všelijaké komedie!"
Mladý hrabě Pallachich seděl na židli s očima vytřeštěnýma a jenom si hedvábným kapesníkem stíral pot s čela. Toto nenadálé odhalení mu úplně zmátlo náladu a všecky výmluvné eči, které si po týdny pro tento okamžik připravoval.
"Pane řediteli... uvedl jsme mne v úplný zmatek... v nehorázný zmatek... opravdu... je to zoufalé... prosím vás, co mám dělat?"
Berwitz se již utišil ze záchvatu smíchu a zadíval se na mladého muže s trochou soucitu.
"Podívejte se, pane hrabě, to je ošemetná věc. Já jako táta nemohu dopustit, aby se s dcerou stalo něco pošetilého. Kdybyste byl už pánem na svém panství... a přišel mi s ní, že jste se dohodli, že se máte rádi... no, spánembohem. Ale tak, jak jste mi to naznačil, to je beznadějné. Uvažte, že kdybyste i před ni předstoupil a vyznal jí svou lásku, jak řeknete hrabě Pallachich, dá se vám do smíchu, protože zná historii vašeho otce se mnou. A smálo by se i všecko kolem, protože je to příběh, který koluje ustavičně po šatnách. Zde tedy vám nekyne žádné šťastné rozuzlení. Smím-li vám něco radit, jeďte domů a dejte si od starého grófa vyprávět, ajk se vyléčil z té lásky k Miss Satanelle. Byla to velká láska, opravdový otřes, jako u vás; a vidíte, přešlo to a gróf si našel štěstí jinde a je zajisté spokojeně živ. To tak bývá v životě, rozumíte? Vy sám patrně za to nemůžete, to už asi mají Pallachichové v krvi, takovou náklonnost k cirkusu..."
"Asi ano. O otci jem to nevěděl, ale o dědečkovi se vyprávělo, že byl náramný ctitel cirkusových umělců, i koně prý mezi ně rozdával".
"To je pravda, o tom bych vám taky mohl něco vyprávět. A nebyl to ostatně žádný špatný návyk, to je krásné gesto, které vám mohu jen doporučit, až budete pánem v Hódmezővásárhely".
Pallachich seděl ochable na židli a zíral do prázdna.
"Já jsem to cítil, že to jaksi nepůjde... já to tušil, proto bylo ve mně takové rozčilení. Ale že se to takhle zhroutí... Co já si teď počnu? Jak se z toho dostanu?"