Milá Růženko, to jsem Ti napsal včera večer, než se naše parta vrátila z hospody. Dnes jsem zase sám, a mohu tedy pokračovat. Především Ti musím říci, že se mi o Tobě v noci zdálo. Byl to takový neurčitý sen, já jsem šel do klece a Ty jsi najednou u ní stála v těch růžových šatečkách a plakala jsi a volala, abych ty dveře neotvíral, že se mi něco stane. Byl to tak živý sen, že jsem ráno opravdu měl nepříjemný pocit, když jsem u té velké klece otvíral zástrčku. Ale přemohl jsem to a jen jsem dával pozor. Myslím, že tygr Šejk, ten královský indický, chtěl po mně skočit, aspoň jsem ho přistihl přikrčeného a oči mu svítily jako dva zelené ohně. Ale pak jsem na něho křikl, začal prskat a zalez. Taková věc mezi námi nic neznamená. Šejk je lovec, ten vždy by chtěl na něco skočit, je to v něm. Hlavní věc je, že já jsem jako jeden z nich, já jsem mezi tygry jako nejtěžší sibiřský tygr a mezi lvy jako nejstarší habean. Jedni mě milují, nejvíce lvice, ty mi pořád vyznávají lásku, ti druzí cítí ke mně úctu a mají strach. Zlé jenom je, že přitom mezi seobu žárlí a že jsou ochotni poprat se mezi sebou pro mou přízeň. Musím být pořád mezi nimi spravedlivý, ke všem stejně spravedlivý, jinak bych to prohrál. To je pořád ještě lepší než u medvědů. U těch není spolehnutí na nic, to jsou záludní prevíti, kteří ustavičně žebrají o lahvičku se syrupem, ale přitom jsou kdykoli ochotni kousnout. Tu je člověk musí udržovat při vědomí, že nejsem jeden z nich, jen tím, že na ně pořád mluví. U lva a tygra vím, kdy je podrážděn nebo ve špatné náladě, u těchto hnědých potvor se to nepozná, medvěd zůstane dokonale klidný, dělá si své kotrmelce nebo tancuje, a najednou rafne. To jsou mi lvi a tygři mnohem, mnohem milejší, ti aspoň mají svou předehru, nežli skočí, a člověk se může připravit. Nejkomičtější je to s tygřický Kambodžou, ta je do mne tak zamilována, že bys na ni mohla věru žárlit. Kde jen může, rozvalí se přede mnou na záda a olizuje mi boty. A když se mi má podívat do očí, třese se na celém těle, šeptá svoje přřř, přřř, to je takový mazlivý zvuk, a hned odvrátí hlavu a liže mi ruku, div ji drsným jazykem nepodrápe. Je to nádherná, štíhlá krasavice ze Sumatry, a to je dost podivné. Gambier aspoň vždycky říkal, že tygři odtamtud jsou nejúkladnější, protože žijí v temnu džungle.
Ale ach, co jsou všecky šelmy džungle proti lidem! Nechtěl jsem Ti to původně ani pstá, ale mezi námi přece nesmí být žádné tajemství, a proto Ti vyjevím i tohle. Nevím, odkud to přichází, ale poslední dobou dělají na mne se všech stran nátlak, abych se ucházel - o Helenu Berwitzovou. Milovaná Růženko! Při všem, co je mi nejdražšího, Ti přísahám, že jsem sám na Helenu Berwitzovou ani stínem myšlenky nepomyslil. Znám se s ní od svého příchodu k Cirkusu Houmberto, stýkali jsme se v manéži už jako malé děti, jezdili jsme spolu své první číslo a měli jsme velký sukces. A pak jsme rostli vedle sebe jako dobří kamarádi, ona pracovala jako krasojezdkyně a velmi se osvědčila, já jsem pracoval ve voltyži a v batúdě a všelija, takže jsme byli každý večer pohromadě, ale ani ona, ani já jsme se na sebe nepodívali jinak než jako řádní artisté. Teď, co pracuje jako domptér, je těch styků ještě míň, někdy se za celý den ani nespatříme. A když se střídáme o zkouškách nebo v programu a promluvíme spolu pár slov, je to vždy, jako by to ani ženská nebyla. To bys musela znát ten pravý život u cirkusu, abys pochopila, že tu chodí mužští i ženské vedle sebe a mají na mysli jen svůj trik a sukces a ne nějaké pitomé pletky. Na to není tady ani kdy, ani nálada.
Proto jsem byl úplně překvapen, když se mi najednou začalo nadhazovat, že bych já a Helena... Když jsem to slyšel po prvé, dal jsem se prostě do smíchu a víc jsem s o to nestaral. Ale tím to odbyto nebylo, narážky na to byly stále častější a teď už se o tom šeptá po celém cirkuse. To je pro mne hrozná věc, protožeo tom nechci ani slyšet. Co je mi do Heleny Berwitzové, když já mám a miluji svou Růženku, své poupátko, svou lásku jedinou a nehynoucí, které zůstanu věren na celý život a kterou si nikým nedám vyrvat. Kdybych jen věděl, do ty bídné řeči roztrušuje! Zdálo se mi, že to vychází od Kerholce, a udeřil jsem tedy na něho. Odpověděl mi: "Já nic neroztrušuji, ale já ti přímo a otevřeně říkám, že to máš udělat. Berwitz stárne a nebude-li mít včas spolehlivého nástupce, může to znamenat konec Cirkusu Humberto a bídu několika desítek rodin". Šel jsem na Bureše, znáš ho, jaký je to ideální člověk. Položil mi obě ruce na ramena, díval se mi upřímně do tváře a povídaclass="underline" "Vašku, já vím, jaké posvátné city v tobě planou. Mladý kamaráde, mám k nim nesmírnou úctu. Já jsem taky jednou zahořel láskou a byl jsem ochoten všecko pro ni obětovat. Ale po všech zkušenostech života ti musím říci, že jsou někdy věci, které jsou vážnější nežli láska. Stát se pánem takového velkého podniku, toť událost nemalá. A pro náš národ by měla cenu znamenitou. Nechci tě přemlouvat, ale radím: rozmysli si to!" Byl jsem tím všecek zdrcen, od Bureše jsem toho nečekal. Bezděky jsem si o tom posteskl před tátou, táta pokýval hlavou a povídá: "Inu, jsou to opravdu těžké věci. Do tvé budoucnosti ti ovšem mluvit nebudu. Vím, jaká je Růženka hodná holka a že budete jistě spolu šťastni. Ale to mi zůstaneš na celý život u těch šelem a já mám strach, že to pak neude dlouhý život... rozumíš... že ti jej některá ta potvora zkrátí. Kdybys byl pánem cirkusu, nemusel bys dělat práci tak nebezpečnou. Mysli na to, Vašku... prosím tě..."
A tak to běží jako na kolovrátku, každý jinak, a přece všichni stejně: Vezmi si Helenu Berwitzovou. I ten starý Malina, považ, shledal tuhle za dost důležité povědět mi široce a dlouze, jak se Bernhard Berwitz, jako otec našeho principála, přiženil do rodiny Humbertovy a jak se tím stal z pouhého žongléra pánem celého podniku. Ale já nechci takové řeči slyšet! Je to všecko hloupost a nesmysl a jenom mi tím otravují život. Já už své rozhodnutí učinil; pro mne není žádná jiná než ty, má sladká, sladká Růženko. Na Tebe pořád mslím, o Tobě sním a život bez Tebe je teď pro mne opravdu utrpením. Jak nesmírně se těším na naše shledání! Jak počítám již dny, kdy se začneme obracet k severu, a kdy žloutnoucí listy na stromech budou pro mne jako nové jaro, v němž opět bdu moci uzříti Tebe! Nyní, když jsem to všecko vypsal na papír, co mne tu pronásleduje, když jsem to ze sebe vysypal a zbavil se té můry, je mi najednou zas mnohem lehčeji a veseleji. Ó, jak jsem blažen, že mám Tvou dobrou duši, které se mohu svěřit se svými bolestmi. Ty jediná mi rozumíš, Ty jediná mě chápeš. Ty jediná máš pro mne srdce, protože víš, jak nesmírně Tě miluji a že od Tebe nikdy, nikdy, nikdy neustoupím.
Tisíckrát, stotisíckrát Tě líbám, Ty má drahá, jediná, milovaná, krásná moje nevěsto!
Tvůj věčně po Tobě toužící
Vašku
P.S. Než jsem toto psaní moh odeslat, sekla mě Kambodža prackou do levé paže a trochu mi rozedrala maso. U Berwitzů mě ošetřili. Buď klidná, nic to není, vidíš, že Ti mohu psát. Buď sbohem, moje milované!
V
Žhavé léto míjí, den za dnem z něho ubývá se stříbrnými vodami řeky Rýnu. Požehnaný podzim nadchází, na stráních zlátnou a zamodrávají hrozny. Ráno se podél vod plouží mlhy a oddíly Berwitzovy karavany zapadají do ní jeden po druhém. Kde se silnice níží, není vidět na deset kroků. Proud koní a vozů se trhá a Kerholec jede ostrým klusem od zadního houfu vpřed, aby každému oddílu pověděl, kde se bude odpočívat, kdyby ztratili styk s předními. Kůň, na němž jede, je Admirable, trakehnský hřebec, který má klus, jako by se vznášel. Už minuli vedoucí skupinu, ale Kerholec se nezastavuje. Jaká to rozkoš, letět takto tím chladným, svěžím jitrem! I Admirable cítí blaho z pohybu, pofrkává si a pohazuje hřívou. Teprve daleko vpředu, osamělýa ztracen v lze, Keholec se napřimuje a Admirable poslušně přechází v krok. Za nimi buší údery kopyt v plném cvalu. Kerholec zabočí s koněm k pravému okraji silnice. Z šedé clony se vynoří Anežka Berwitzová na Chérii. Jak míjí Kerholce, převee koně v klus a o kus dále jej zastaví. Pootočena v sedle čeká, až Kerholec dojede.