Všude se všecko zabývalo veselkou, od direktorského vozu až do stájí, jen ženich chodil mezi nimi vážný a zamyšlený.
"Copak je s tebou, Vašku", spustil jednou na něho otec, kyž se octli sami před osmičkou, "sám jsi se rozhodl a teď mi chodíš, jako bys měl před funusem a ne před veselkou".
"Já nevím, táto... tak to na mne padlo... Rozhod jsem se, všichni jste spokojeni, každý mi to schvaluje, Berwitzovi se radují, Růženka mě dobrovolně pustila ze slibu, Helenka je ke mně milá - všecko je to v nejlepším pořádku, a na mně to přece leží jako můra, zda jsem jednal správně. Víš, někdy si myslím, že ty... a ti druzí... a my tu vůbec, my jsme mužští a všecko je správné podle mužského stanoviska; ale kdyby maminka... že by maminka to možná neuznala. Ona měla na věci ještě jiný pohled než my".
Karas starší se zastavil úplně překvapen. Márinka! Bože, jak to bylo už dávno a daleko! Dřív, v těch prvních letech, míval jí plnou hlavu, všecko kolem a zvláště na hochovi měřil pořád vzpomínkou na ni, co by ona řekla, jak by ona co posuzovala. Ale pak, když už se rozloučil s myšlenkou na dochod od cirkusu, když už s ním srostl, pak se tak polehoučku, po špičkách vytrácela z mysli - inu, živý člověk přece nemůže žít s mrtvým. Zapomínal, až zapomněl, jiné ženské se vynořovaly, veselo bylo, sem a tam si užil světa, volný bal jako pták, už ho žádné výčitky netrápily. A teď najednou, po tolika letech, tady ten hoch mu ji připomene, a jak! Trápí se ve svědomí zrovna tak, jako se tehdy trápíval on. To všecko, že je to nesmírně hodný hoch, odhodlaný, statečný, rozumný, ale se srdcem. Má srdce, panečku, jako měla jeho máma; a to tě, chlapče nebožáku, leccos ještě zabolí! Co mu jen říci, bože, co jen říc, aby ho z toho vyved a utěšil? Karas táta bezradně hledá nějaké slovíčko jako spásu, ale nic mu na mysl nepřichází, žádná představa, žádný pojem; jen odněkud z daleka mu hlavou začíná bzučet písnička, ta jeho vlastní nejmilejší písnička... Všecky panenky z lesa jdou... jen ta jedna nejde... Bodejť, to je to, to je ta Vašíčkova bolest... A jako by slyšel Krčmáříkovo děrka: "Nu, tuceví, kerak je něčeho moc, tak je toho příliš..."
A najednou mu nějaké zdravé vnuknutí našeptává, že v tomhle citu nesmí zůstat a že se musí přes to přejít. A už tu je to správné slovo, slovo klidné a všední, zažehnávající všecko vzrušení.
"Až přijedeme, Vašku, do Hamburku, zůstaneme bydlet ve voze".
"Ano, táto, už jsem taky na to myslel. K Langermanovým jít nemůžeme. A jinam to nestojí za to. Paní Berwitzová počítá, že budu s Helenkou bydlet pak u nich. Ale co ty? Zůstaneš i potom v osmičce?"
"Já bych zůstal, mně na tom tak moc nezáleží. Možná, že si něco najdeme s Burešem. Jenom je ještě otázka, mám-li vůbec zůstat".
"Proč? Co tě to popadlo?"
"Nu tak. Třebas to Berwitzovi neudou rádi vidět, že mají být příbuzní s obyčejným stavěčem. Ty jsi mnohem víc než já a na tobě jim záleží, to není žádné tajemství. Ale já tu pak najednou mohu být na překážku. Direktor a tenťák to je moc nerovné příbuzenství".
"Dokud tu bude paní Berwitzová, nemusíš na tohle myslet. Ta paní je nesmírně moudrá a umí Berwitzovi spravit hlavu. A na starého se musí trochu hrát komedie. Jemu jde hlavně o to, jak věci vypadají navenek. Co se toho vnitřního týče, jestli tenťák nebo co, to moc mluvit nemůže, protože je to navlas jejich historie. Ale v tom zevnějším mu vyhovíme. Já si pořídím k svatbě frak od nejlepšího krejčího a ty si dáš šít černý kabát s šosy a na hlavu si koupíš cylindr".
"Cylindr? Ty jsi se zbláznil?"
"Nezbláznil. Kdybys přeskočil šapitó, nebude mu to tak imponovat, jako když přijdeš na svatbu v cylindru".
"Já a cylindr? Já a cylindr? Vašku, Vašíčku, to přec nemyslíš vážně. Já bych si v tom připadal jako na pranýři. Chodit s rourou na hlavě! Já, Anton Karas, zedník a tenťák, - a na kotrbě balancovat rouru! Vždyť mi to spadne s hlavy, člověče, všude s tím narazím, do dveří se nevejdu, do vozu nevlezu, vítr mi to shodí, pomakám si to, pocuchám, držet to nebudu umět, někde si na to sednu, člověče, synu, já s tím budu mít malér na malér a všem budu pro smích..."
"Nesmysl, táto", okřikoval ho Vašek. "Řekl jsem: šosatý kabát a cylindr, na tom zůstane a ostatní řeči jsou zbytečné".
Vašek odešel a zanechal otce v úplném ustrnutí.
"Zatracenej prevíte direktorskej", ulevoval si Karas Antonín, "ještě sis k tomu ani nepřičich a už budeš starýho tátu komandovat? Hej, povídám, Malino!"
Osmičkáři se scházeli k obědu, první se blížil Malina.
"Povídám, Malino: copak si vezmeš o svatbě na hlavu?"
"Copak bych si vzal, Antone. Cylindr si vezmu!"
"Cylindr?" vyvalil oči Karas.
"No ovšem. Jakpak bych si mohl sednout na kozlík bez cylindru? To ten hlupák Hans neví, že tu mám cylindr, ještě od Berwitzovy svatby, krásný, lesklý, s bílou pentlí, s kokardou po straně. Na to si nebožtík Humberto potrpěl. Když mu na jízdě nezáleželo, řekclass="underline" 'Vendelíne, zapřáhni'. Ale když jel k nějakému panstvu, řekclass="underline" 'Vendelíne, předjeď'. Jak řekl 'předjeď', tak to bylo s cylindrem a v rukavičkách. A když řekclass="underline" 'První kočí nechť připraví ekvipáž', tak to jsem si oblékl bílé punčochy, krátké kalhoty a dvourohý klobouk s třapci. Co takový Hans ví, jaké tady byly rozdíly v kučírování. To byly, člověče, takové rozdíly, že já, když jsem jel s ekvipáží, a já, když jsem jel jen tak, to bych si byl ruku nepodal. Ten vrták řekne, že neudělám figuru, A zatím starý Humberto říkaclass="underline" 'Jen mi, Vendelíne, nikdy nezapomeň udělat figuru. Pán může vypadat, jako by vylezl ze stáje, ale kočí musí být nóbl'. A to je svatá prada. Jednou s námi asi rok jezdil jeden knížecí kočí z Kynžvartu, od Metternichů, ale to vám byla krása, že ji ani nevypovím. Byl jako z kamene řezanej, už ani nemrkal. Ten když si stoup k parádě před boudou, tak ho lidé chodili píchat špendlíkem, jeslti je živej nebo vycpanej. Však se taky chlubil, že už je z desátého pokolení metternichovských kočí, to že je u nich v rodě; a každá máma v jejich familii že má svého prvorozeného s některým Metternichem. Inu nejlepší kočovská krev, jakou si můžeš představit".
"A jak tedy pořídil u cirkusu?" zeptal se Bureš, který zatím došel a zvědavě poslouchal.
"On vlastně k cirkusu nechtěl. On chtěl původně k divadlu. Ale tam to s ním nešlo. Ať hrál co hrál, vždycky stál nehybně jako socha. Ukazoval mi výstřižek z novin a tam o něm stálo, že jeho Hamlet by moh stát na Hamletově hrobě jako pomník. On byl na to strašně pyšný, ale já myslím, že ho právě proto vyhodili. Kam zmizel pak, ani nevím..."
"Asi se vrátil", dohadoval se Bureš, "oženil se a měl zase od Metternicha kluka".
"To je možné", kýval hlavou Malina, "jestli jsou Metternichové ještě tak slavný rod".
"Inu, rodinné tradice se u našich urozených pánů dodržují", poškleboval se Bureš. "Jak jste na toho kočího přišli?"
"Kvůli tomu trulantovi Hansovi", odpověděl Malina.
"Ne, my na to přišli od cylindru", opravil ho Karas. "Vašek mi poručil, že si mám k svatbě pořídit cylindr. Co tomu, Bureši, říkáš?"
"No... kdybys chtěl vypadat zvlášť apartně", poškleboval se Bureš, "kup si slaměný klobouk s vysokou pentlí a se závojem. Nebo skotskou čepičku a k tomu dudy".
"Ptám se tě vážně: mám si to koupit?"
"Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Mně by na všecko stačil můj kalabresák. Ale tvoji vlci jsou v cylindrech. Pořiď si tedy tu rouru, ať je nějaká legrace. Až ti bude zle, můžeš jednou z něho tahat kytky a králíky. Cirkusákovi se cylindr vždycky hodí".