"Jen aby se ti to nestalo jako tomu kouzelníkovi v Saint-Omer", uklouzla zas Malinovi vzpomínka. "To byl nějaký Gianini, měl boudu zrovna vedle nás. Jednou mu utek pomocník, vzal si tedy nějakého venkovského chasníka, který se potuloval před boudou. Ukázal mu, co a jak má před produkcí připravit, a šel vyvolávat. Ten kluk měl taky vecpat živého králíka do tajného šuplíku u čarovacího stolku. Šuplík byl, toť se ví, uzoučký, králík se tam nemoh dostat a vřeštěl. A ten kluk byl z venkova, měl rád zvířata, ale byl hloupý. A tu si tedy řek: Chudáčku malá, povídá, co já tě tam mám cpát a co se tam máš trápit... pán je kouzelník... pán si přičaruje jiného... A vzal králíka a dal ho zpátky do kotce..."
"A při produkci...?" zeptal se Bureš.
"To já nevím, já tam nebyl. Ale po produkci jsem viděl, co bylo vzadu. Kluk volal pořád 'Pán je kouzelník... pán si přičaruje...' a Gianini řval 'Pán je kouzelník, pán ti přičaruje pár pohlavků'".
"A přičaroval!"
"A ne pár, člověče, to ti byl celý pohlavkový ohňostroj. Facky lítaly jak rachejtle".
Bureš se chechtal, ale Karas zůstal přimračen a zadumán nad problémem cylindru. Nicméně když dojeli do Hamburku, chodili se cirkusáci tajně dívat na něho, jak ve chvílích, kdy myslel, že ho nikdo nevidí, vycházel z maringotky s cylindrem na hlavě tak opatrně, jako by balancoval koule, sestupoval po schůdkách a vracel se opět zpátky, pořád s krkem křečovitě napjatým ve strachu, že mu ta dlouhá roura spadne s hlavy.
I byla svatba, slavná svatba, třebaže ne tak velkolepá, jak si Berwitz představoval. Magistrát mu nepovolil průvod se slony a velboudy, ale nenamítal nic proti kavalkádě, která měla doprovodit kočáry svatebčanů. Byly tedy zas jednou na dení světlo vytženy nejdražší kostymy a dopolední nedělní promenády spatřily proudy nádherných koní v blyštivých postrojích s fantastickými jezdci a jezdkyněmi. Za nimi jely řady kočárů, jejichž kočové měli bílou mašličku na biči a zelený rozmarýn v květinové dírce. A poslední kočár, všecek bíle opentlený, byl tažen čtyřmi bělouši, kteří po španělsku vysoko vykročovali a udivovali davy svým přesně stejným krokem. Osmero lesklých otěží se sbíhalo mezi prsty levé ruky muže na kozlíku, který budil nemenší obdiv, s jakou majestátností seděl, patriarchální kmet, na vyčabrakovaném kozlíku jako na trůně. Bílá nevěsta se vyhoupla před katedráou z tohoto kočáru, štíhlá a útlá pod mžením závojů a ve své vlečce majestátní jako mladá královna. Dva hošíci v bílých šatech přiskočili a nesli jí vlečku, když stoupala po schodišti k chrámovým dveřím. Ženich měl nejdokonalejší frak, šitý pod osobním dohledem barona Schönsteina u vídeňského mistra fraků Jana Václava Kobližky. Také cylindr, jejž mu baron vybral, třpytil se osmi povinnými reflexy neméně než cylindr jeho otce, poněkud tu ta tam počechraný. Otec nevěstin se spoustou exotických řádů na hrudi zářil důstojností, matka byla lehounce dojata. Lišila se od ostatní družiny npadně prostou jednoduchostí svého úboru, kdežto například její švagrová oplývala krajkami, stuhami, volány a kokardai stejně jako vzlykoty a slzami.
Petr Berwitz, vdoucí svou dceru, se na prahu chrámu na vteřinu zastavil a rychle přelétl očima davy, které se v chrámě kupily. Pak se obrátil k Anežce, která šla za ním zavěšena do tenťáka Karase, a spokojeně zašeptaclass="underline"
"Vyprodáno!"
"Co říkal?" zeptala se Anežky paní von Hammerschmidt, která kráčela za ní, vedena baronem von Schönstein.
"Že je vyprodáno".
"Vyprodáno!" zvolala paní Hammerschmidtová s emfasí. "Aby jim to Pámbíček oplatil o benefici. Vyprodáno! A to musíte, barone, povážit, že je to matinée, a za jak nádherného počasí!"
"Ano, ale předběžná reklama byla znamenitá. Laciná a účelná. Ta debata v městské radě, zda lze připustit slony a velbloudy ke katedrále..."
"Dům boží je vyprodán", hlásil za nimi, co zaslechl, Frans Steenhouwer, zavěšený do paní Alice Kerholcové, dalšímu páru.
"Co to povídají?" ptal se kapelník Selnicki Kerholce.
"Pán Bůh má vyprodané šapitó", odpovídal placmistr.
"Co je to platné", vzdychl kapelník, "když tam nemá bufet".
"Patnáct set lidí po třech markách padesáti", počítal Steenhouwer cestou k oltáři, "to by bylo pět tisíc dvě stě padesát marek. To by byl krásný příjem vzhledem k režii. Kněz, kostelník, dva ministranti a žádná zvěř. Takový podnik by se mi líbil".
"Kdyby to všecko nebylo na volňásky", usmála se Alice Kerholcová.
"Nevěsta je už u manéže", říkali si zadní v průvodě, když se postup zastavil. Opravdu, Berwitzova rodina s Karasem starším stála seskupena kol ženicha s nevěstou, jíž paní Kerholcová narychlo ještě urovnávala závoje.
"Ready?" zeptal se Petr Berwitz.
"It's all right", odpověděla Alice.
"Allez!" komandoval Berwitz a v duchu práskl bičem. Snoubenci přiklekli k zábradlí a ze sakristie vyšel kněz.
"Ona je tak rozkošná a jemu to tak sluší", vzlykala paní Hammerschmidtová, "to je krásný párek, barone. Vašku má dobré srdce, a jak mu padne ten frak..."
"Inu, má figuru", šeptal Gaudeamus. "Každý krotitel má figuru".
"Prosím vás, barone, nepřipomínejte mi krotitele. Bývají mezi nimi ohavní lidé. A když se vstupuje do manželství, nemá se myslet na šelmy a na krocení".
"To máte pravdu", ušklíbl se Gaudeamus, "na to má člověk pamatovat dřív, než už je pozdě".
"Jste hrozný cynik, barone. Kdybych nemusela tolik plakat, štípla bych vás do ruky. Ale já pro slzy nevidím, která ruka je moje a která vaše".
S druhé strany se naklonil Petr Berwitz k panu Gaudeamovi, a zacloniv si ústa cylindrem, šeptal mu:
"Měl jste, pravdu, barone. Ten farář je tak tlustý, že bychom ho byli do lasa nechytli. Ono by se po něm sesmeklo. Ale zrežírováno je to dobře, co? Koukněte se na starého Karase, jak znamenitě vypadá v tom šosáku a v cylindru. Mít zlatý řetěz kolem krku, vyhlížel by jako senátor. To si ostatně musím poznamenat: zlatý řetěz. To ještě v cirkuse nebylo, aby řekněme dveřník měl černé šaty a zlatý řetěz. Geniální nápad, co?"
Karas otec zapomněl v tu chvíli na redingot i na cylindr. Byl prostý člověk, kterému se ženil syn. Stál tedy s hlavou sklopenou a prosil Boha o štěstí. Vedle něho stála Anežka Berwitzová s rukama sepjatýma a tiše šeptala modlitbu.
Obřad byl skončen, Vašek s Helenou se zvedli a společnost se na ně vrhla, aby je objímala, líbala a aby jim potřásla rukou. Obě pážátka se zas ujala vlečky.
"Dejte pozor, kluci, ať venku na schodišti nespadnete", nařizoval jim tlumeně Kerholec, "jinak vás doma zřežu".
Na stupních vedoucích k chrámu utvořili kostymovaní jezdci a jezdkyně a kočové Cirkusu Humberto špalír. Když vycházel Vašek s Helenkou, zvedli jezdecké biče i šambriery a utvořili jimi bránu, kterou novomanželé procházeli. Lidé kolem začali tleskat. Pan Berwitz se na hoření plošině zastavil a ukázal na davy:
"Prosím - sukces!"
A když sešel dolů, zatleskal a pveným direktorským hlasem oznamoval, že se teď na návrh placmistra Kerholce pojede na malou přesnídávku a že kostymované panstvo se tam má dostavit, jakmile se převlékne. Nastupovalo se do kočárů, nasedalo se na koně a velká kavalkáda se zas dala do mírného pohybu po hlavních třídách, až dospěla na Reeperbahn. Zde jezdci odbočli do cirkusu, kočáry však jely dál, zahnuly vlevo do klikaté ulice a zastavily se před Námořníkovou nevěstou. Když se Vašek s Helenou první přiblížili vchodu, dveře se otevřely dokořán, na prahu se objevil osmahlý seržán Ferenc Vosátka s paní Adélou Vosátkovou a zasypali oba curkovím. Část bonbonů klouzala nevěstě po vlečce a oba Kerholcovi kloučkové je horlivě vybírali a cpali do kapes.