"Ti kluci budějovický", říkával někdy Malina Burešovi, "ti nám to tady dočista převrátili. Mně to připadá, jako bych žil v tom jejich Zapadákově".
Byla to pravda do té míry, že se věčně mluvilo o Horní Sněžné a že se Bureš s Malinou postupně vyznali ve všech chalupách a rodech, věděli, která holka s kterým chodí, kde budou křžiny a kde čekají děrkovo smrt.
Vašek se těch hovorů účastnil nejméně. Neměl na ně kdy. Jednička ho oddalovala od osmičky. A manželství ho podstatně změnilo. Teď teprve skutečně zmužněl.
Bylo málo řečeno, šeptalo-li se o jejich manželství, že je to svazek z rozumu. Bylo to horší: oba šli tehdy k oltáři s hořkou bolestí v srdci. U Vaška to byla skutečná rána, která otřásla celou jeho bytostí. Miloval Růženku s plnou prudkostí prvního probuzení, Růženka byla jeho jediná představa o štěstí, neviděl na světě jinou ženu než ji. A dal jí slovo, což mu ybla věc posvátná a nezrušitelná. Růženka ho sama, když ženským důvtipem rozpoznala situaci, propustila ze slibu; tím se urovnala čestná stránka věci, ale nezahladila krutá bolest toužení a stesku. Také Helena však přinášela svou oběť. Její poměr k Paolovi nedospěl ještě do vášnivého zamilování. Erotická citlivost v jejím útlém, skoro chlapeckém těle ještě dřímala a byla by potřebovala delší lhůty a silnějších podnětů, aby se probudila. Ale nad spící vášní zrcadlila se již dívčí fantasie a v ní se odrážel Paolo jako nejpříjemnější, nejsympatičtější hoch, trochu snad divoký, trochu snad zkažený, ale tím zajímavější a vábnější. Rozcházejíc se s ním, nebyla tak zlomena a duševně rozbita jako Vašku, přece jen však musela obětovat svůj sen a bylo jí z toho teskno a úzko. Nadto pak shledala, že nejsme pány svých snů: vidina krásného Paola tiše s ní vstoupila do manželství a zjevovala se jí, kdykoli ji život přepadl smutkem či zklamáním.
Pro oba mladé lidi byl štěstím jejich dávný kamarádský vtzah a souhlasný horečný zájem o věci cirkusové. Umožňovalo jim to klidné, srdečné rozhovory, za nichž se důvěrněji sbližovali a zesilovali své přátelské sympatie. Vaškova láska k Růžence, Helenino rozeplání k Paolovi zůstalo tajemstvím každého z nich. Nepověděli si to, ukryli to v sobě a zapečetili závěrečnou tajnou a melancholickou výčitkou: "Což ty... tys šťasten... ale já..."
V tišší a trpnější Heleně zůstala ta výčitka na celý život. Měla teď svého muže docela ráda, věděla, že s ním bude snášeti všecky jeho strasti a že musí udržovat jeho energii, ale ve svém nejskrytějším, nejdůvěrnějším soukromí se mazlila s myšlenkou, že se tomuto hodnému člověku přece jen obětovala, a že býti to jinak, mohlo to být neskonale krásnější.
Vašek naopak prošel dny líbánek jako očistnou a ozdravující lázní. Teď byly všecky mosty zpět spáleny, teď byl na druhé straně propasti, o níž se obával, že se do ní zřítí, teď v sobě cítl především naléhavé nutkání, aby dostál povinnosti, kterou na sebe vzal. Formálně se na jeho postavení nic nezměnilo. Berwitz ho neučinil spolumajitelem podniku, ani ho nevyhlásil za ředitele nebo za svého zástupce. Vašku zůstal nejlepším jezdcem a akrobatickým skokanem první půle pořadu a ve druhé předváděl své skupiny šelem. Každé jeho vystoupení znamenalo velké vypětí vůle a energie, teď však, když se považoval za spoluodpovědného za celý podnik, zasahoval rázně do všeho, s čím se setkal. Jeho oči byly všude, jemu neušla žádná kočovská nedbalost ve stáji nebo krmičcký nepořádek u klecí, ostražitě přezkoumával hodnotu kupovaného ovsa nebo sena a brzo odhalil každý krám, jejž někdo pohodil v temných koutech okružní chodby, místo aby jej řádně uložil. Byl překvapen, že nachází nepořádku víc, než po celá léta tušil. Bezděky se už díval na celý podnik očima majitele a to je mnohem ostřejší pohled než pohled zaměstnancův.
Všechna ta drobná opominutí si v duchu vysvětloval stářím jednotlivých osob v personálu. Cirkus Humberto byl pravý typ rodinného podniku. Berwitz byl přísný a energický, ale sám si liboval v jakési patriarchálí správě, která se tu zakořenila už za vlády děda Humberta. Lidé, kteří zakotvili v jeho službách, zůstávali v nich na celý život. Kromě některých artistů, kteří předem byli získáni jen na určitou dobu, všichni tu byli natrvalo a výpověď byla událostí zcela mimořádnou. Rozrostla se z toho v celém tom velkém souboru důvěřivá bezpečnost a ochotná oddanost k společnému celku, všechno pracovalo s chutí a nespokojenost se objevila jen výjimečně. Denní život se zaběhal tak, že už téměř nebylo třeba dooru a velení, každý samozřejmě konal svou povinnost a zaskočil a vypomohl všude, kde ho bylo nenadále potřebí. Ale tato krásná harmonie měla i svou stinnou stránku: lety soužití se vybudovala a vypěstila, lety soužití se však také opotřebovla a oslabovala. Lidé stárli. Vaškův otec byl mezi posledními a nejmladšími, kteří k Cirkusu Humberto přišli, a už se mu blížila padesátka. Vašek si to uvědomil jednou při raportu, když se podíval po stájnících, krmičích a muzikantech; nejmaldší z nich byli už prošedivělí a nejstarší, jako Malina a Hans, byli učinění kmeti. Polekal se toho zjevu, když si uvědomil, že zanedlouho přijde čas, kdy se všecko v cirkuse bude dít slábnoucíma rukama a ochabujícími mozky. Bděl tedy nad tím, aby se co nejdříve dostali do maringotek zase mladí lidé, a parta krajanů z Horní Sněžné činila v té jeho snaze počátek.
Netajil se svým zjištěním, třebaže starci mladému principálu hoževnatě odpírali. Každý z nich se troštoval, že urobí víc díla než tři mladí dohromady, a řečí debat o tom bylo do nekonečna. Berwitzovi mu přikyvovali, když při obědě nebo při večeři zavedl na to řeč, ale robustní tchán i citlivá tchyně byli prodchnuti sentimentalitou soustrasti.
"Je to všecko hezké, Vašku", říkávala Anežka, "ale jak chceš odstranit takového Malinu nebo Hanse? Připravit je o práci v cirkuse byla by jejich smrt. A všichni jsou to lidé zasloužilí, šli s ními i v nejhorších dobách, po desítky let jsou den za dnem na svém místě. Jakým právem bchm se měli k nim chovat tvrdě, když se objevují u nich důsledky toho, že nám obětovali svůj život?"
Vašek to uznával, vždyť sám měl nesmírně rád ty dobrácké dědouše, mezi nimiž od mládí vyrostl. Problém stárnutí a vysychání celého orgaismu vyvstával před ním jako problém jeho nejbližších let a nijak si nemohl říci že našel pro něj nějaké šťastné a správné vyřešení.
Svěřil se s tím jednou Arr-Šehirovi, který sám už byl drobounký, vyschlý stařík s velkými černě rámovanými brýlemi na kostnatém nose. Arr-Šehir stál mezi svými šesti slony a vrásčitý obr Bingo mu zamilovaně foukal chobotem do tváře.
"Máš pravdu, sáhibe Vašku", zahovořil Arr-Šehir, "máš pravdu a nemáš pravdu. Bylo království a v něm se dostal na trůn mladý král. Byl svěží, pln síly a chuti do života. Všichni se obdivovali skutkům, které dokázal. 'To je proto', říkával král, 'že jsem mlád. Jenom mladí lidé jsou s to vykonat velké činy. Staří lidé jen brzdí náš rozmach'. 'Pravdu máš, ó králi', řekla jeho mladá družina, 'ale učiň podle své moudrosti a odevzdej království do správy mladým, ať je celá země jako její panovník'. Králi se zalíbila tato řeč a vydal rozkaz, kterým sesadil staré lidi ze všech veřejných úřadů a nahradil jse mladými. Přišla pak válka se sousedním královstvím, král porazil nepřítele a postupoval za ním do jeho území. Tak se dostal do krajiny mezi lesy, kde nebylo řek ani potoků ani studnic, a vojsko začalo trpět žízní. Král svolal své důvěrníky a poručil jim, že musí opatřit vodu, jinak že vojsko zahyne. Ale nikdo nevěděl, kterak nelézti v poušti vodu. A když jim bylo čím dál tím hůř, jeden z nich se odvážil k návrhu. 'Nevíme-li si rady, ó králi', pronesl k němu, 'pošli posla k našim starcmů doma. Snad staří znají, o čem my mladí nevíme'. Král svolil, odeslal posla ke starcům a starci ihned odpověděli: 'Nemáš-li vody, ó králi', vzkázali starci, 'vypusť osly volně do lesů'. Všichni mladí se divili této radě, ale vypustili osly do lesů. A osli, trápení žízní, běželi za velkého hýkání do lesa, kde ucítili pod povrchem země pramen, tam začali hrabat, až se objevila voda, a vojsko bylo zachráněno".