"Tys tedy také, Arr-Šehire, pro zachování starých?"
"Nepravím, drž se starých. Ale pravím, drž se moudrých. Drž se těch, kteří si vědí rady, a propouštěj ty, kteří jsou bezradní, ať jsou mladí nebo staří".
"Děkuji", usmál e Vašku, "to je aspoň už o něco určitější program. Ty mi zkrátka radíš, abych jako ten král pustil osly k vodě".
Cestování toho léta dopadalo špatně. Od května se spustily dlouhé, vytrvalé deště, které s malými přestávkami trvaly až do žní. Zem nemohla pobrat vody, které na ni spadly, údolní pole a luka byla jak jezera, silnice obráceny v bahno a louže, na mnoha místěch řádily záplavy. Táhnout tím mokrem v sychravém lijáku bylo utrpení pro lidi i pro zvířata. Všechno křehlo a trpělo nachlazením; a když dojeli do nového města, našli zpravidla své stanoviště pod vodou a museli je nejednou zavážet popelem a smetím. V některých městech z toho důvodu vůbec nemohli hrát a jinde hráli v poloprázdném šapitó, protože se lidem nechtělo do deště a bahna. Tři měsíce marně vyhlíželi k obloze, nastane-li konečně obrat. Vašku narhoval, aby se vzdali vybraného okrhu a jeli přímo do některé jižní země, kde najdou snad lepší počasí. Ale pan Gaudeamus, přivolaný na poradu, zjistil z novin, že deště jsou roztaženy po celé Evropě. Nakonec rozhodl Berwitz, že tentokrát zkrátí turné a vrátí se mnohem dřív do hamburského domova.
Anežka Berwitzová to velmi uvítala. Měla v duchu velký strach z neklidného, bolestného Helenina těhotenství. Hamburský byt jim zajišťoval pohodlí a potřebnou péči. Vašek byl po týdny v strostech a rozčilení. Až jednoho dne v srpnu 1879 vrazil jako bouře do skladiště garderoby, práskl za sebou dveřmi a zahulákaclass="underline"
"Inšpektore, jsi dědečkem!"
A jeho táta, vylézaje z přítmí rozvěšench šatů podobně jako tenkrát před lety John Harwey, zahoukal mu zpátky:
"Můrdije, derechtore, copa to máš?"
"Kluka, inšpektore, kluka!"
Oba Karasové si padli do náručí, potřásali si rukama a poplácávali se po zádech, jací jsou chlapíci.
Pak se zvedli spolu k odchodu, ale přede dveřmi se zastavili u nepříjemného zjevu. Jak Vašek bouchl dveřmi vyletěla z nich vnitřní výplň. A když se podívali blíž, viděli na okrajích, že je dřevo celé zpuchřelé.
"Koukej, táto", řekl zaraženě Vašek, "to dřevo je pryč!"
"Inu, chlapče", odpověděl mu otec, "koukám, co jsme se vrátili, že nám hnije celá bouda!"
Vykročili, ale Vaškovi dlouho trvalo, než se mu vrátila radost z otectví.
VIII
Karasové se dohodli, že se nikomu ani nezmíní o tom, co zpozorovali. Karas otec se dlouho u rodičky nezdržel. Byla všecka vysílená a zesláblá, rodila těžce, se strašnými bolestmi. Dítě bylo tvoreček nevzhledný,slaboučký, vrásčitý - Vašek nad ním cítil radost i úlek zároveň. Bába, doktor i Berwitzovi ho uklidňovali, že se dítě brzo spraví, že zesílí, ale bolestného strachu ho tím nezbavili. A slzy mu už docela vyhrkly z očí, když se vrátil k Heleně a viděl ji mátožnou a smrtelně bldeou ležet bez vlády, jako by umírala. Místo radosti cítil už jen těžké výčitky, že tohle je jeho dílo, že to krásné dívčí tělo tak zničil.
Stál a obcházel tu úplně bezradný a byl rád, když mu tchyně řekla, aby šel raději ke klecím, tu že jim jenom překáží. Vrátil se tedy do cirkusu, k tátovi, který se zatím beze slova dal do spravování dveří. Jeho obratné ruce již přiřízly lišty, jimiž zapevnil uhynulý okraj výplně; pak vyštrachal odkudsi otulčený hrnek se zelenou barvou a tuhým štětcem natřel nové dřevo.
"Tak co říkáš tomu ubohému škvrňátku", promluvil konečně Vašek, "já mám o ně hrozný strach".
"Což o to, to se probere, chlapče, to nic. Dostane přece všecko ošetření. Ty jsi byl ovšem jinaký chlapík. Co je to platné, Helenka je po direktorce, křehounké stvoření: kde se má té síly nabrat na nový život? Musíš teď být opatrný na ni i na maličké. To není jako u nás na vsi, kde to máma vyklopí a druhý den jde už do lesa na klestí. Jakpak se bude chlapec jmenovat?"
"Petr Antonín. Po dědečcích. Maminka si to přála, jako direktorka".
"To je vzácná paní. To ani nevíš, co to je, dostat takovou tchyni".
"Pojď, táto", řekl syn, když otec odkládal hrnek s barvou, "prolédneme si trochu konstrukci, dokud nejsou zkoušky. Nemusí hned všichni o tom vědět".
Šli dřevěnou stavbou a zkoumali ji na různých místech. Ukázalo se, že vnitřní stav je celkem ještě dobrý, ale že zevně, všude, kam mohla voda, prkna i trámce zahnívají.
"Inu, černá borovice", kýval hlavou otec, "a patrně ze suchých písků. To je pak na vlhku prevít. Kdyby to bylo dříví z našeho řádého hlinitého lesa, bylo by na vodu otužilejší".
"A co myslíš: spadne to?"
"Ale ne... ještě ne, to ještě vydrží... ale na léta letoucí to není. Nejlíp by bylo, kdyby se to už teď molo rozebrat a všecko nemocné dřevo nahradit. Bojím se, že někde v koutě, kam se takhle nedostanem, bude snad i houba".
"A co, táto... dejme tomu... kdyby nebylo peněz na nové dříví..."
Vašek to říkal váhavě, s přitlumením, otec však přesto se rychle k němu obrátl a zadíval se na něho.
"Tak takhle je to... bez peněz... A to sis, hochu, moc tou bohatou svatbou neposloužil. Já myslel, že jdeš na zlaté lože..."
"Ale kde. Totiž... bohatství tu je, ale Berwitz všecko vrazil do zvířat. Uvaž jen ty jeho nákupy. Pět slonů. Lední medvědi. Tři tuleni. Párek velbloudů".
"To byl nesmysl, dávat ti k svatbě místo věna velbloudy. Dvě malá bálí podsvinčátka by i byla milejší než tyhle ohavy. Tvrdohlavé je to jako ďábel, hloupé jako stará bába a ještě prevíti koušou".
"V tom není s tatínkem Berwitzem žádná řeč. Pořád mi vykládá, jaké věci dělali s velbloudy v Teheránu, a já nevím, když mi Hasan lehne, jak ho bez ran přimět, aby vstal. Na šelmy mohu působit aspoň žrádelm, ale tahle šereda, když jí nabídnu pamlsek, koukne se na mne opovržlivě a začne si přežvykovat ze svého".
"Koně jsou něco jiného, viď?"
"Ach, táto, koníčci! To vůbec nejde srovnávat. Ta krása, hybnost, elegance, chytrost! Mám rád ty své kočky, i ty medvědí potvory mám rád, je s nimi zábava a zápas, ale co je to všecko proti koni! Jak mě vítají, jak se mě snaží pochopit, jakou ctižádost mají, aby se vyznamenali! To je pravé a jediné cirkusové zvíře. Ale Berwitz chce oslňovat lidi něčím jiným, chce mít všechno a chce mít toho moc. A bojím se, že v tom jde nad své síly. Když pak přijde takový rok, jako byl letos, vyžere mu zvěřinec všecky reservy".
"Nu, doufejme, že to zas příštím rokem nahradíme".