"Ano. Ale co zatím s boudou?"
"Nu, chlapče, když není na reparaturu, musí se zachránit, co se dá. Všecko, co je tady dole u země, by se muselo natérovat a stěny zvenčí přetřít lakem nebo fermeží".
"Ale to bude stát také hodně peněz?"
"Bez peněz ti, chlapče, ani křepelka nezakdáká".
Vašek pokýval hlavou a smutně se rozhlédl po mrtvé manéži a zšeřelé prostoře kolem ní. Byl to jeho nejmilejší svět, tomu zaslíbil svůj život, a nyní ho najednou obešel strach, že se mu to zhroutí dřív, než se bude moci sám postavit drtivé síle osudu na odor. Jeho pohled utkvěl nahoře u lucernovitých oken.
"Ještě někam se musíme kouknout, táto. Na hoření trámy. Tam jde o život".
Odvázal provaový žebřík od stěny u vchodu a přidržel jej, aby otec mohl pohodlněji vystoupit nahoru. Pak se sám skokem zachytil příček a jeho atletické tělo se rychle vyručkovalo do přístropí.
Jak to bylo dávno, kdy toužil sem vylézt a kdy mu pan Barengo nedovolil vystoupit na žebřík. Sám Frasquito Barengo už dávno odtud zmizel i s tím veselým Francouzem Laribeauem. Po léta střežil svou ženu Conchitu a věčně dumal o to, že je to přece nezbytný osud, že ho ta mladá krasavice zradí s hezkým a hovorným Héctorem. Vždycky tomu tak bylo, všecky slavné trojice hrazdařů se skončily vždy týmž dramatem lásky a žárlivosti. Nemohlo to přece jinak dopadnout; mladá, robustní těla v trikotech, denní důvěrný styk, společá hra se životem a smtí, všecko to spělo k témuž osudnému zauzlení. Fransquito Barengo tedy jen čekal a svým těžkým, zamyšleným pohledem pozoroval každé jejich hnutí. Čekal a číhal, hlídal a střehl, až jednoho odpoledne přišel Héctor Laribeau a zeptal se ho, co to má být, že právě viděl paní Conchu odjíždět kočárem k nádraží. Barengo vyletěl jako rys, hotov k vraždě nožem nebo pistolí; ale byla to holá a neodvratná skutečnost, za jeho zády ležel na stole maringotky voňavý lísteček, kde mu Concha dávala sbohem, prosila ho stotisíckrát za odpuštění a oznamovala, že jde za svým štěstím. I Héctora v lístku pozdravovala a prosila za prominutí, že jim zkazila krásné číslo. Stáli proti sobě bezradn, Barengo rozzuřen, Laribeau užaslý. A celý večer, kdy odpadlo jejich vystoupení, seděli spolu při víně a lámali si hlavu, jak to přišlo, že ani jeden, ani druhý nepozorovali, že krásná Concha vyslechla srdce třetího. Laribeau se troštoval, že vyšetří, kdo to byl a kdo dělal prostředníka, neboť bez prostředníka to vůbec nebyo možné. Ale Fransquito Barengo ho zarazil. Měl už zase ten svůj nehybný pohled, ponořený do tajemství, bouře nenávisti ho přešla, věci se mu zjevovaly v nové tvářnosti.
"Nech ji běžet a být šťastnou", řekl zamyšlen Héctorovi, "byla příliš krásná, abychom se jí mohli dohlídat. Vrátím se domů, do Španělska, a budu hledat novou partnerku. V našem kraji jsou dívky štíhlé, půvabné a heroické. Najdu ji brzy a vycvičím. Chceš-li zůstat ve spolku, pojď se mnou. Živobytí ti pro ten rok příprav dám. Ale až to ta dívka bude umět, oženíš se s ní ty. Já už jsem toho prožil dost a musím teď myslet na věci trvalejší, nežli je ženská věrnost".
Tak opustli mlčelivý pan Barengo a hlučivý pan Laribeau Cirkus Humberto. Po nich přišlo postupně pět nebo šest skupin umělců létající hrazdy, ale žádná z nich nedostihla té čistotné krásy, toho promyšleně dokonalého slohu, jímž vynikli manželé Barengovi se svým Francouzem. Nyní již celý rok háky pro visuté hrazdy zahálely. Berwitz si naříkal, že i toto umění upadá a že nemůže najít nic dosti dokonalého. Místo toho angažoval dva Japonce s cvičením na vysoké žerd; hlavní je, říkával, aby diváci aspoň jednou za večer pozvedli hlavu.
Hrazdaři tedy v programu nebyli, ale náhoda je mohla kdykoli přivést, a Vašek si chtěl být jist, že s jeho strany se nezaviní žádné nešdtěstí. Prolezl tedy s tátou všechna břevna, jež byla připravena nést lana, a Karas otec je proklepal hřbetem sekyrky, naslouchaje úderům jako mediciální rada při perkusi. Zvuk zněl všude dobře, jen na jednom místě shledali, že tam zatéká voda se střechy a pomalu zevně narušuje dřevo. To se dalo lehce spravit, a Vašek tedy sjel po žebříku se srdcem značně uvolněným.
Sezóna se začínala velmi slibně, měšťáci, rozmrzelí zkaženým létem, se s radostí vrhali v požitky velkoměsta. Ale to vydrželo jen tak do konce roku. V lednu bylo již cítit, že zájem obecenstva ochabuje. Cirkus, který tentokráte dříve začal, dříve se také vyčerpal. Množila se představení před poloprázdným hledištěm, a artisté více než jiní umělci navyklí na masy lidí kolem dokola, byli nevrlí a bez ohně. Berwitz poručil Steenhouwerovi, aby zesílil reklamu. Stálo to pěkné peníze, ale účin byl nevalný. Vašek, pro něhož nebylo záhady v nižádné manéžní práci, docházel teď často do kanceláře Steenhouwerovy a tam se u pana strýčka zaučoval v dosud neznámých oborech cirkusového podnikání. K těžkým, tlustým knihám účetnickým měl dlouho nedůvěru, sloupce číslic mu byly jako magie. Nicméně Frans Steenhouwer, který si všechny pojmy převáděl na číslice a jen v číslicích je hodnotil, dovedl ho časem naučit, aby sítí cifer viděl živou skutečnost za ní. Někdy mu to připadalo jako zázrak: neměl před sebou nic víc než kombinace číslic od nuly do devítky, ale jak se všelijak ty číslice spojovaly, mohl z nich vysledovat, kterak jsou kmeni koně a kdy byly obnoveny drtiny v manéži, viděl kovářské správy maringotek a vyjednávání pana Gaudeama ve vzdálených mětech. počtářská vášeň Steenhouwerova mu na zvláštních arších otevírala, pro co nikdy neměl smysl Berwitz: souvislosti příjmů a výdajů, jejich normální vztaha jejich výkyvy a odchylky. Tak viděl na sklonku té zimy i vrůst položek na reklamu a nijak se neměnící cifry příjmů; a když to sledoval až do konce, shledal, že paní Reklama je vrtošivá dáma, která bohatě přisypává, jdou-li věci dobře, ale skoupě a škudlivě se odměňuje za přinesené jí oběti, když by opravdu bylo potřebí její pomoci. zachtělo se mu už proti tomu zareptat a nadhodil Steenhouwerovi, zda to nejsou výdaje zbytečné. Matematický vášnivec pokrčil rameny.
"Číslicemi zjišťujeme přesně, co je. Ale číslice nám mlčí o tom, co by bylo, kdyby... Možná, že by se nezměnilo nic. Možná však, že kdybych tu ušetřil na reklamě stovky, na příjmech bych ztratil tisíce. To jsou věci, u nichž nezbývá než věřit".
Nebyl to hezký čas, který dovoloval Vaškovi toto učení. Jak bylo léto deštivé, tak byla zima po něm tuhá a dlouhá. Ještě v březnu nevěděli, kdy budou moci bezpečně vyjet. Každý týden čekání odssál kus přebytků, které si zahospodařili na podzim. Zprvu si toho nevšímali, neboť pan
Gaudeamus přišel v lednu s myšlenkou, která je oblažila velkými nadějemi.
"Pojedeme do Švédska", řekl tehdy v rodinné radě. "Je to, jak jsem zjistil, jediná země, která nebyla zasažena dešti a záplavami. země bohatá a pro nás téměř panenská. Dvanáct let nebyl v Kristianii žádný velký cirkus. Dvanáct ročníků dětí čeká na nás jako na ázrak a všichni staří se na nás těší, že se s námi vrátí k svému mládí. Bude to obrovský úspěch".
Žilo se tedy ve znamení Švédska, inspektor Karas vybalil a vyspravil modrožluté prapory a křížové vlajky, Steenhouwer rozepjal v kanceláři mapu Skandinavie a paní Hammerschmidtová se učila počítat en, tva, tre, fyra, fem, sex, siu, atta, nijo, tio. Ale všechna ta radostná horlivost vyprchávala, umořena vleklými úbytěmi hamburského obchodu. A když přišel pan Gaudeamus pro rozhodné slovo, kdyže má vyrazit na sever a půjde-li se přes Kodaň nebo přes Lübeck, rozkřikl se na něho Berwitz vztekle, jestli by pan baron nechtěl raději uspořádat turné po Kamčatce nebo v Gronsku nebo vůbec někde, kam by bylo ještě dál. Byl to první jeho výbuch vzteku nad trvalým nezdarem a paní Anežce chvilku trvalo, než se jí podařilo ho uklidnit a než mohla nemile překvapenému Gaudeamovi říci: