"Poslyš, táto, my jsem spolu o jedné věci ještě nemluvili. Od chvíle, kdy jsem začal vydělávat první šestáky, schovával jsi vecky mé příjmy. A já pak měl jako jezdec a skokan docela velkou gáži, ale tys i ji také vždycky sebral a uložil. To už musí být krásné peníze. Kolik to dělá?"
Táta se na něho zadíval a po chvilce pomalu odpověděclass="underline"
"Na něco je to moc a na něco málo. K čemu je chceš?"
"K čemu? Vypomoci Berwitzovi. Mám strach, že bez peněz to nevydrží. Uhánějí ho k placení účtů, a kdyby došlo k žalobě, nastala by katastrofa".
"Tedy žaloby mu už hrozí?"
"Ano. Má ovem velkou reservu ve svém majetku, ale kdyby jej musel najednou odprodat nebo dokonce v dražbě, byly by to strašné ztráty. A mými penězi, myslím si, mohlo by se to zažehnat".
"Tak, tak. Tož to, chlapče", odpovídal táta s pomalým důrazem, "tohle pusť z mysli. Držím ty peníze pro tebe a ne pro Berwitze".
"Ale dám-li je Berwitzovi, uchráním přece jeho majetek pro sebe".
"A to zas není tak zcela jisté. To není nikde psáno".
"Není tu přece jiný dědic".
"Není. Ale ono tu ještě taky nemusí být dědictví".
"Jak to myslíš?"
"Tak to myslím: Helenčino věno je v podniku, Berwitovo jmení je v podniku, Anežčiny peníze jsou v podniku a pořád ještě není konec, pořád žádná jistota. A dám-li i tvoje peníze, zmizí také v podniku a zas můžeme být tam, kde jsme teď. A co potom?"
"Ale já jsem povinen jim vypomoci..."
"Ty ano, ale já ne. Já jsem povinen pomoci tobě. Až tobě bude v tvém podnikání úzko, dostaneš své peníze. Ale ty tu nejsi pánem a Berwitzovi já nevěřím".
"Dovol, to jmění zde, zvěřinec, zařízení, bouda, pozemky..."
"To je a nemusí být. A tvé peníze by taky pak nemusely být. Na to já nejdu".
"Táto, ty mi je nedáš?"
"Dám, chlapče, dám. Ale až budou jen pro tebe a pro tvého synka. Berwitzovi nic".
"To je tvé poslední slovo?"
"Ví Bůh nade mnou, že poslední, chlapče".
Vašek věděl, že s tátou nepořídí a že přemlouvání je marné. To byl člověk z hor, který spořil od krejcaru a neměl pro nic jiného smysl než pro bezpečí vlastního rodu. Berwitz mu zůstal jen ředitelem, cizím pánem, s nímž ho poutala jen pracovní smlouva. Víc si ho Berwitz svými příležitosnými laskavostmi nezískal a svým posledním hospodařením ho jen poplašil. Odtud tedy Vašek pomoc přinésti nemohl. A pomoc přijít musela, jinak bylo zle. Čtyři tříměsíční směnky na kolik tisíc marek běžely a Steenhouwer se mu svěřil, že je nebude moci vyplatit, až mu je banka podá.
Vašek probíral situaci se všech stran a pořád neviděl východiska. V jednu chvíli dostal špetku naděje. Vzpomněl si na Berwitovu větu o prodloužení úvěru. U obchodníků to selhávalo, ale nešlo by opatřit úvěry peněžní? Obrátil se s tím zase na radu k Hagenbeckům. Vyložil starému pánu důvěrně, jak věci vypadají, a poprosil ho, aby se pozeptal v bankách, zda by jim nemohly vypomoci úvěrem. Starý pán zavrtěl pochybovačně hlavou, ale slíbil, že promluví s ředitelem své banky. Vaek čekal netrpělivě několik dní. Pak si ho pan hagenbeck zavolal a s politováním mu oznámil, že banka tento návrh odmítla.
Vašek byl tedy zase tam, kde předtím. A týdny míjel a splatnost směnek se blížila. Steenhouwer přiomínal Berwitzovi, že nutno připravit peníze. Berwitz byl nevrlý a skleslý. Představení stačila jen na běžné výdaje a ne na tento dluh. A kalendář ukazoval, že shrne-li příjmy z posledních dnů na vyplacení směnek, nebude mít na gáže a krmení. Jednou dopoledne se Berwitz oblékl do černého kabátu, připjal si malé řády, vzal cylindr a odešel. Museli s obědem na něho čekat. když se vrátil, byl skleslejší než předtím. Při jídle nepromluvil. A když se paní Anežka odvážila otázky, kde to byl, místo odpovědi se obrátil k Vaškovi.
"Nemám rád, když se pleteš do věcí, po kterých ti nic není. Neměl jsem sice lepší pořízení než ty, ale nijak mě nepotěšilo, když jsem se v bance dovděl, že jsi se už ty ucházel o úvěr pro můj podnik. Takové věci se za zády majitele a ředitele nedělají, i když jsi můj zeť".
Bylo to řečeno velmi zle a nevrle a Vašek po prvé se cítil dotčen.
"Tatínku..." řekl vyčítavě, "chtěl jsem vám pomoci..."
Berwitz přikývl.
"Já vím. Já vím. Říkal mi to i Hagenbeck. Ale nedělá se to, pamatuj si to. Aspoň ne v mém podniku. I v tom musí být pořádek".
"Nemůžeš to mít Vašku za zlé", mírnila ho paní Anežka, "mně to Vašku řekl, co chce udělat, když s tebou nebyla řeč. Já mu to schválila. Kdybys ses byl zmínil, kam dnes jdeš, byla bych ti cestu uspořila. Vašku dělal pro naši záchranu, co mohl. Ostatně, kdybys mu byl, jak jsem já chtěla, vyplatil věno, dnes by tu byla výpomoc. Takhle nevím..."
Paní Anežka zmlkla, ale Vašek zaostřil pohled v usilovném přemýšlení.
Pátého dne po tomto hovoru přišel ráno strýc Steenhouwer.
"Směnky jsou tu. Opatřils nějaké peníze, Petře?"
Berwitz seděl s tváří zabořenou v dlaních a sklesle odpověděclass="underline"
"Ne".
"Co mám tedy dělat?"
"Prolongace?"
"Nemožná. Chtějí zaplacení".
Berwitz bezmocně pokrčil rameny - ať je tedy zažalují.
Steenhouwer se nejistě ohlédl a obrátil se k odchodu.
"Počkat", zvolal Vašek. "Ráno není ještě celý den. Řekněte jim, strýče, ať přijedou v poledne".
"Nač to? Je to něco platno?"
"Ano", prohlásil Vašek pevně. "Před polednem přinesu peníze".
Berwitz zvedl hlavu a prudce se ohlédl na Vaška. Vašek však už si oblékal kabát, a než kdo co řekl, vyběhl ven. Všichni stanuli nehybně a dívali se jeden na druhého. zvenčí bylo slyšet Helenku, jak se mazlí s Petrem Antonínem.
O půl dvanácté vešel Vašek do účtárny, kde Berwitz se Steenhouwerem netrpělivě přešlapovali.
"Máš?"
"Tu jsou".
Vašek blaženě odpočíval, co Steenhouwer potřeboval na vyplacení.
"Chlapče... chlapče..." šeptal šedivý Berwitz dojatě a po prvé mu bylo k slzám, "kdes to opatřil?"
"Prodal jsem velbloudy, tatínku", odpověděl Vašek pevně a vesele. "To jediné, co jste mi dal věnem, to jediné, co byl můj majetek a ne váš".
IX
Rozměrné úřední psaní v tuhé obálce s pěti pečetěmi bylo odevzdáno na staroměstské poště v Praze a na hlavní poště vloeno do pytle se zásilkami do Německa. Pytel byl ve vlaku hned za hranicemi otevřen, jeho obsah rozdělen a tento dopis položen na hromádku určenou do hamburku. V Hamburku vak škrtli jeho bližší adresu a poslali jej do Gdanska. V pevnosti Gdansku zaváhal nad ním úředník, nemá-li jej odevzdat vojenské censuře, ale pak ho napadlo podívat se do jakési pomocné knihy pod mísmenu C, načež opět škrtl adresu a předepsal dopisu cestu do Varšavy. Psaní s pěti pečetěmi překročilo carské hranice, dospělo do Varšavy, povalovalo se tam na stole dva dny. Několik úředníků si na něm prohlédlo známky, razítka i pečeti, až se konečně jeden z nich vzmohl k prohlédnutí jakési listiny psané azbukou, a škrtnuv německé Warschau, připsal tiskacími písmenami Lwów. Psaní pak putovalo poštovními vozy an jihovýchod, překročilo opět hranice rakousko-uherského mocnářství a uvízlo na lvovské poště. Odtud bylo novým škrtem vypraveno příštího dne do města Černovic v zemi Bukovině. Dospělo tam s pečetěmi značně otlučenými, rohy zulámanými, na několika místech natrženo. Tam se dostalo konečně do rukou vousatého listonoše, který si je vytáhl z ostatní pošt, prohlédl na líci i na rubu, načež se zamyslil a položil je stranou. A když byl hotov s roznáškou, vzal zvlášť tento umačkaný, poškrábaný dopis v úřední obálce a nesl jej dolů do města, na volné prostranství při řece Prutu, kde se klenul stan s nápisem Cirkus Humberto. Listonoš chvilku okouněl, pak šel k vozu s pokladnou, oznámil staré dámě v okénku, že přináší důležitý úřední dopis, že s ním šel zvlášť, aby byl dodán okamžitě, a že by snad za to mohl dostat na večerní představení volný lísteček. Stará dáma prohlížela dopis velmi nedůvěřivě,pak prohlásila, že jí se to netýká a že si má vyhledat pana placmistra Kerholce.